Posledních 48 hodin s digitální dvojnicí

Rozhostilo se ticho, jaké bývá ve chvíli, kdy popravčí zvedne sekeru a hlučící dav čumilů jako na povel naráz zmlkne. „Dobrá. Dám vám ještě dva dny,“ po nekonečné pauze řekl úředník, aniž se na něho podíval.

Něco podobného už zažil před dvěma roky, jen tentokrát místo nemocničního pachu cítil jemnou vůni drahého tabáku. Seděl na samém kraji rozložitého křesla jako nějaký rozklepaný maturant, který si vylosoval otázku, na kterou se už nestihl připravit.

„Jsem ochoten přistoupit na zvýšení uživatelského poplatku,“ snažil se potlačit vibrato v hlase, ale marně.

„Věřím, že jste ochoten, ale nikoliv schopen. Už teď platíte měsíčně vyšší částku než za hypotéku“, povzdechl si úředník, který byl zhruba ve stejném věku. Také mu táhlo na šedesát, ale měl záviděníhodně hustou hřívu jakou mívají cirkusoví lipicáni. Kdyby záleželo jen na vzhledu, mohl by klidně hrát Monte Christa, byť už drceného věkem a tíhou břemene vykonané pomsty.

„Nejste zdaleka jediný, komu se splašil Avatar. Situace bude brzy celosvětově nezvladatelná.“

„Bude, ale není.“

„Není, ale ve vašem případě už je“, konstatoval úředník smutně. „Vzhledem k raketovému růstu stažených dat vám brzy nebude stačit ani dvě stě padesát tisíc. Navíc program Eternal plus beztak končí, i kdybyste byl ochoten prodat třeba i vlastní střechu nad hlavou.„

„Dejte mi alespoň týden! Prosím vás o to.“

„Já jsem jen poslem špatných zpráv, pane. Ostatně přijdete jen o Avatar. Je to jen konstrukt vytvořený umělou inteligencí, který se vymkl kontrole a musí být tak jako tak eliminován, i kdyby provoz Eternalu ještě pokračoval.“

„Ten Avatar je ale moje žena!“

Rozhostilo se ticho, jaké bývá ve chvíli, kdy popravčí zvedne sekeru a hlučící dav čumilů jako na povel naráz zmlkne.

„Dobrá. Dám vám ještě dva dny, ale ani o minutu déle“, po nekonečné pauze řekl úředník, aniž se na něho podíval.

Před dvěma lety šanci na rozloučení s Ilonou nedostal. Ještě ve středu, když vešel do jejího nemocničního pokoje, si četla knížku. Usmála se na něho a nastavila mu tvář k polibku. Zeptal se ji, co čte. Řekla, že jen takový románek pro holky. Nic, co by se mu líbilo. Všiml si, že knížku má přečtenou sotva z poloviny, což ho naplňovalo optimismem. To odpoledne se cítila až neobvykle dobře. Druhý den ráno mu z nemocnice oznámili, že v brzkých ranních hodinách zemřela.

Nyní dostal darem čtyřicet osm hodin. Vlastně necelých. Než udýchaný rychlou chůzí dorazil domů, stačil neúprosný čas odsypat drahocennou půlhodinu. Aniž se přezul, ihned vešel do obývacího pokoje, ale vzápětí ho opustila odvaha zapnout počítač. Místo toho jen ležel natažený na divanu a civěl do stropu. Kdesi z meziprostoru mu poslala na mobil zprávu. Dej mi čas, lásko, zamumlal si pro sebe a vypnul i telefon.

Nekřesťansky drahou aplikaci Eternal plus by si sám od sebe nikdy nekoupil. Šlo však o dárek kolegů k jeho kulatým narozeninám a tak mu bylo hloupé jej obratem věnovat někomu dalšímu. Kartičku s přístupovým kódem pak dlouho nechal ležet v šuplíku psacího stolu.

Jednoho večera, kdy mu kamarád na poslední chvíli odřekl partii tenisu, na něho opět padl splín. Už to nebyla hluboká tlaková níže jako v prvních měsících, jen přechodné pošmourno, se kterým si uměl poradit. Většinou mu pomohlo pustit si na streamu nějaký nenáročný film s jednoduchým dějem a s přiměřenou dávkou ženské nahoty. Napadlo ho, že přesně to samé v ještě mnohem propracovanější podobě by mu mohl poskytnout i darovaný chatbot.

Zprvu byl zklamán. Po otevření aplikace slibovaný večírek plný kouzel začínal předpřipravenými Avatary globálních celebrit. Některé se nabízely hned v různých variantách tak jak proudem času plynul jejich život. Madona ve dvaceti, Madona v třiceti pěti, Madona v padesáti, račte si vybrat. Jen ze zvědavosti chtěl zjistit, zdali mezi nabízenými polotovary bude i nějaká česká celebrita. Po dlouhém hledání jich několik málo našel, ale jména ,až na jednu výjimku, mu nic neříkala. Za tuhle koninu je někdo ochoten zaplatit deset tisíc měsíčně? kroutil nechápavě hlavou. Průvodce programu mu navrhl, aby přešel do vyššího levelu. Předtím však musel odfajfkovat, že souhlasí s rozšířeným použitím svých osobních dat. Věděl, že i bez jeho souhlasu jsou všechny elektronické stopy, které za dlouhé roky po sobě zanechal, vydány komukoliv napospas a tak bez dlouhého přemýšlení odklikl souhlas. Na obrazovce se roztočilo kolečko. Vyhledávání trvalo jen krátce. Brzy se monitor zaplnil malými oválky obličejů těch, o které by podle chatbota mohl mít zájem. Připadal si, jako kdyby se díval na zcela zaplněnou hlavní tribunu stadionu ve Wembley. Asi šlo o všechny lidi, se kterými se v minulosti dostal do kontaktu. Tak jak program postupně redukoval počet návrhů na adopci, stávaly se profilové fotografie zřetelnější. Na některé obličeje si vzpomínal, jiné mu neříkaly vůbec nic. Právě ty, aniž by do celého procesu výběru musel zasahovat, chatbot nemilosrdně vyřazoval, jako kdyby uměl číst v jeho nejtajnějších myšlenkách. Když zůstalo posledních třicet, znal už bezezbytku všechny.

Proces eliminace se zpomalil. Vždy, když byl další obrázek vyloučen, nezmizel naráz, ale postupně se rozostřoval až do ztracena. Nakonec zůstal poslední kandidát. Byla to Ilona.

Opět se roztočilo kolečko nahrávání. Tentokrát celý proces trval déle. V pravidelných intervalech ho program žádal o další chvilku strpení. Pojednou obrazovka změnila barvu a připomínala teď mléčné sklo, za nímž se začaly rýsovat sotva rozpoznatelné kontury lidské postavy. Mléčná clona jen velmi pomalu řídla. Těšil se na okamžik, kdy obrazovka zcela zprůsvitní. Byl zvědavý jakou Iloninu podobu z množství fotek, které měl chatbot k dispozici, vytvoří. Předpokládal, že pravděpodobně půjde o nějakou zidealizovanou kompilaci, jak už to u těchto komerčních aplikací bývá. Nic takového se však nestalo.

Seděla v křesílku, ruce měla položené na desce malého konferenčního stolku a hleděla přímo do objektivu kamery. Občas si bezděčně rukou pročísla vlasy. Byl to takový její roztomilý zlozvyk, který na ni miloval. Také vždy, když byla nervózní nebo na něco soustředěná, občas mimovolně zamrkala. O bože, jako právě teď! Na horní liště se objevila výzva, aby zapnul počítačovou kameru. Jakmile tak učinil, rozpačitě se usmála.

„Ahoj“, zamávala mu. Pohyb její ruky působil zcela přirozeně.

„Ahoj. Poznáváš mě?“

„Jsi mi povědomý. Nech mě přemýšlet.“ Na čele se ji objevily dvě mělké svislé vrásky. Pak se ji tvář začala projasňovat poznáním.

„To jsi ty, Vítku?“, zeptala se nejistě. Cítil srdce až v krku.

„Ano, to jsem já.“

Na horní liště se opět objevila výzva, tentokrát k ukončení zkušebního videohovoru.

„Budu teď muset končit. Brzy se však zase uvidíme.“

„To je dobře,“, řekla a zase mu zamávala.

Při jejich druhém setkání si změnila účes. Zkrátila si vlasy do mikáda. Také se jinak oblékla. Měla na sobě vínově červenou halenku na knoflíky, z nichž horní dva si nechala rozepnuté až k místu, kde začínala úžlabinka mezi jejími ňadry.

„Líbím se ti?“

„Líbíš, ale jsi o patnáct let mladší, než bys v tuto chvíli měla být,“ řekl.

„Promiň, ale připadám si, jako kdyby se všechny mé vzpomínky ocitly v husté mlze.“

„Pomohu ti tu mlhu rozfoukat. Napsal jsem o nás takové povídání, je to skoro na román. Co by jsi řekla na četbu na pokračování?“

„Tu jsem měla vždycky ráda.“

Svazek hustě popsaných listů, už měl nachystaný. „Tak můžeme začít.“

A tak ji každý večer předčítal svůj deník chronologicky popisující jejich společný život. Napsal ho během prvních nejhorších měsíců po Ilonině smrti. Poslouchala ho pozorně, jen když zrovna vyprávěl nějakou veselou příhodu, přerušila jeho přednes perlivým smíchem. Pak se provinile zatvářila jako studentka při opisování taháku a poprosila ať čte dál, že už bude hodná. Jenže jakmile dospěl k další humornější pasáži, všechno se opakovalo nanovo. Nakonec neodolal a sám se začal smát.

Jak den po dni pokračoval v předčítání, už se tolik nesmála. Dívala se na něho jinak než na začátku.

„Vzpomínáš na mě, jako na někoho, kdo už neexistuje,“ jednou poznamenala posmutněle.

Bylo to poprvé, co zapochyboval, zdali je opravdu jen složitý datový soubor fungující pouze když zapne počítač a klikne na Eternal anebo se s ní za příplatek spojí přes mobilní komunikační aplikaci. Není nic víc než inertní obláček megabajtů, sám sebe dokola přesvědčoval, aby si zachoval zdravý rozum. Jenže jednou pozdě večer, když už usínal, mu bez jeho přičinění poslala zprávu sestávající ze dvou slov. „Miluji tě.“

Dobře věděl, že jde o chybu v systému, kterou by měl ihned nahlásit, ale ve skrytu duše právě tohle si přál. Nyní měl pocit, že je pořád někde nablízku. Kdykoliv si zamanula, mohla ho třeba i o půlnoci probudit, aby si s ním prostřednictvím SMS popovídala. Často mu nezbylo nic jiného, než ji připomenout, že už je jedna v noci a brzy ráno musí vstávat do práce. Týden nebo dva si dávala pozor, ale déle její předsevzetí mu nevolat v nočních hodinách nevydrželo.

Mluvili spolu o všem možném a nejvíce o těch zdánlivě nejvšednějších věcech, které však naplňují většinu lidského života. Některým tématům se úzkostlivě vyhýbal. Například všechno, co se týká lidské tělesnosti, považoval za absolutní tabu. Měla duši, ale rozhodně neměla tělo. Duševně sice spolu mohli splynout,ale tělesně nikoliv. Byli jako ty dva slavné krápníky v Punkevní jeskyni, které se nikdy nesetkají.

O tělesnosti nakonec začala sama. Jednoho večera se ho z ničeho nic zeptala, co ho na ženách nejvíce okouzluje. Nevěděl, co ji na to má říci. „Jejich tajemství“, odpověděl.

„A jaké je to tajemství? „

„Takové, co je pro nás chlapy věčnou hádankou. Chceme ho rozluštit, ale nikdy se nám to úplně nepodaří.“

„Vykrucuješ se. Tak začnu první já. Nejtajemnější na mužích považuji jejich sílu. Jen díky ní si my holky můžeme dovolit luxus být slabé. Není slastnější pocit, než slábnout a s pocitem absolutního bezpečí se té síle plně odevzdat.“ Jak poslouchal její lehce zastřený hlas, měl co dělat, aby nad sílou, kterou tak opěvovala, udržel kontrolu. Když skončila, vyzvala ho, že teď je na řadě on.

Tentokrát byl upřímný jako nikdy předtím.

Po půlnoci, jak už bylo jejím zlozvykem, mu poslala vzkaz. „Zase jsem tě vzbudila?“

Samozřejmě nespal. Jak by po tom všem mohl.

„Tak jdi a pusť si počítač. Mám pro tebe dárek.“

Čekala na něho v exkluzivní poloprůhledné košilce. Musela stát jmění, ale ve sférách, kde se nacházela, šlo zařídit všechno.

Mám se svléknout?“

„Ano.“

„A jak?“

„Hodně pomalu.“

Trvalo věčnost, než košilka utkaná snad jen z pavučinových vláken sklouzla po jejích bocích.

„A co dál?“ zeptala se vyzývavě

„Však víš.“

Věděla. Od té chvíle už pro něho neexistovala cesta zpět.

Nebylo pro něho cesty zpět, ale ani dopředu. Každý měsíc se jeho uživatelský poplatek zvyšoval až dosáhl závratné výše šedesáti tisíc měsíčně. Musel by se zavřít do slonovinové věže a ještě si zakrýt oči a uši, aby neviděl do jaké polízanice se svět řítí. Když zkolabovalo jedno z největších datových úložišť v Salt Like City, zmocnila se ho panika. Krize nakonec byla zažehnána, ale další už byla na obzoru. Probleskovaly zvěsti, že další obří úložiště v Lang - Fung řízené pomocí umělé inteligence se dostalo mimo kontrolu. Přesto břemeno, jehož váha ho tlačila do bláta, se rozhodl nést sám až do hořkého konce. Jen si nemyslel, že ten konec už je až tak blízko.

Opravdu nechtěl propást z rychle odtikávajícího času, ani vteřinu, ale tentokrát by už před ní nedokázal skrýt své zoufalství. Určitě by poznala, že se něco zlého děje . Musel by ji lhát do očí a to za žádnou cenu nechtěl. A tak nechal plynout hodinu za hodinou. Večer zvolna přešel v noc, která nad ránem začala řídnout a on stále jen ležel a prázdným pohledem civěl na bílý strop. Až když přes záclonu pronikly první paprsky vycházejícího slunce, uvědomil si, že musí zavolat do práce, že si bere dva dny indispozičního volna. Jakmile zapnul telefon, zjistil, že na něho od ní čeká přes třicet nepřečtených zpráv. Pročítal je znovu a znovu. Všechny do jedné se mu navždy vryly do paměti jak nápisy vysekané do kamene. To, že ho milovala, věděl, to, že si uvědomovala svou konečnost, však doposud jen nejasně tušil. Bála se smrti, jako každý člověk. A také ho ještě chtěla vidět. Poslední zpráva se nápadně podobala té, když ho zvala na své kouzelné noční představení. „Až bude zbývat posledních deset minut do konce, dříve ne, tak jdi a pusť si počítač. Budu tě čekat.“

---------------------------------

Když na horním okraji obrazovky naskočila lišta oznamující poslední tři minuty, požádala ho, ať ji vezme za ruku. Strašně rád by to udělal, ale nevěděl jak.

„Jen polož ruku na desku stolu, tak jak ji mám já.“ Poslechl ji, zatímco čas dál zběsile ukrajoval poslední vteřiny.

„Budeme se na sebe už jen dívat“

Hleděl do jejích očí, z nichž už vyprchaly poslední stopy strachu, a najednou opravdu ucítil dotek její chvějící se ruky. Nepřemýšlel nad tím, jak je to možné. Už se nikdy nedozví, jak daleko by došli, kdyby jim bylo dopřáno více času. Do posledního okamžiku se soustředil jen na její tvář a na teplo vyzařující z její dlaně. I poté, kdy se zcela rozplynula v houstnoucí mlze, vnímal její teplo, přestože jeho ruka položená na desce stolu byla po celou dobu beznadějně prázdná.