Poslední čtyři vteřiny před probuzením.

Horní můstek se nachází ode dna propasti Macocha ve výši 128 metrů.  Volný pád z horního můstku trvá maximálně čtyři vteřiny a vždy končí na skalisku, kterému se říká kámen sebevrahů

Teprve když stanul na plošině můstku, vrátil se mu po dlouhé době pocit, že svůj osud zase drží pevně v rukou. Tomu, co chtěl v příští sekundě udělat, mu už nemohl zabránit ani  snajpr. Volného pádu se nebál. Zažije několik slastných okamžiků absolutní svobody a co přijde pak už nebude součástí jeho existence. Posledním jeho vjemem bude ševelení větru v uších. Nadechl se, zavřel oči a skočil do hlubiny. Ve stejném okamžiku se stalo něco, s čím nepočítal. Přestal fungovat čas.

I přes zavřené oči viděl sám sebe na dně propasti jak v doprovodu mladé ženy míří k přístavišti vyhlídkových pramic Díval se vzhůru ke kousku modré oblohy ze všech stran obklíčené vysokými strmými skalisky. Měl co dělat, aby potlačil strach vstoupit na rozhoupanou lodičku, ale jiná cesta než ponornou říčkou s vodou studenou jako led zpět na denní světlo nevedla. Bylo mu pět let a ta krásná mladá žena s vlnitými tmavými vlasy byla jeho maminka.

Dnešní den pro něho začal stejně jako každý jiný. To,že je všechno v háji, mu bylo jasné už půl roku, ale snažil se věřit, že těch dvacet roků, co mu zbývaly do statistického průměru dožití, nějak zvládne. Chronická deprese, kterou nedokázal zahnat ani pravidelným během v lese, mu sice zevnitř pomalu užírala energii jako tasemnice, ale doufal, že dříve nebo později se dostaví smíření. Měl výhodu, aspoň si to zpočátku myslel, že díky svému bývalému zaměstnání je na vypjaté situace zvyklý, neboť je vždy dokázal zvládnout, jak se od profesionála očekávalo. Jenže tehdy stál na té silnější straně a měl se na koho spolehnout. To už dávno neplatilo. Když se dnes dopoledne ocitl v akutní stresové situaci, už  neměl s profesionálem nic společného. Zareagoval nejhůře jak mohl.

Musel uběhnout alespoň pět kilometrů, než se konečně zastavil a opřel se zády o mohutný kmen vzrostlého dubu. Necítil ani náznak vyčerpání. Jeho tělo nadopované adrenalinem bylo připraveno rvát se dál. Stav zvláštního pominutí mysli, v němž jeho úprk řídil jen pradávný instinkt štvaného zvířete, však už zeslábl. Ruce i obličej měl podrápané od houští a větví. Než se zastavil, žádnou bolest nevnímal. Myšlenkami se  potuloval bůhví kde. Rozhodně však ne v minulosti zrychleně se přehrávající před jeho vnitřním zrakem. Nebylo ani proč. V posledních měsících se snažil vracet do své minulost často. Když si však po velmi dlouhé době znovu pročítal svou starou korespondencí a prohlížel si fotky uložené bez ladu a skladu ve velké krabici od bot, měl neodbytný pocit, že se hrabe v soukromí někoho, kdo už dávno přestal existovat. Nebyl to už jeho život. Nepatřil mu. Nepatřila mu fotka zvěčňující okamžik, jak právě přebírá hodinky věnované náměstkem ministra za statečnost, ani fotografie jeho bývalé ženy pořízené dva roky předtím, než došlo k té nešťastné havárii, při níž jeho vinou málem přišla o život a kterou o dalších pár let opustil právě v době, kdy už bylo definitivně jasné, že zůstane odkázaná na invalidní vozík.

Cítil pod propocenou látkou košile rozpraskanou kůru stromu. Měl by zase běžet, aby nepromarnil časový náskok, který měl k dispozici. Bezhlavým úprkem spotřeboval zbytečně moc sil. Pak mu najednou došlo, že je to definitivní konec.

Les kolem něho byl opuštěný. Nevedla tudy ani houbařská pěšinka, natož značená turistická trasa. Jen kdesi v dálce slyšel motorovou pilu. Nedovedl si představit ,že by skončil právě tady vydán na pospas lesní zvěři.

Brzy se v terénu zorientoval a pak už šel najisto. Zneklidněl jen ve chvíli, když vysoko nad korunami stromů přelétl vrtulník. Možná už po něm šli, ale nezdálo se mu to pravděpodobné. Předpokládal, že o něm budou vědět až za několik hodin, ne dříve. Čas jeho svobody se krátil, ale stále měl dostatečný náskok. Poznání, že už nemá na vybranou, mu vrátila klid, který v posledním měsíci nepoznal ani ve spánku sestávajícího z nekonečné série nesmyslných snů, po kterých se probouzel unavenější než když šel spát.

Nevěřil v Boha. Nevěřil ani, že mu bude dána šance v příštím životě všechno napravit. Doufal však, že střemhlavý let sokola a volný pád je alespoň prvních pár vteřin prožíván stejně. Pokračovat v běhu, nedávalo smysl, zkusit na chvíli vzlétnout však ano.

Loď pomalu proplouvala úzkou skalní slují. Co chvíli musel převozník požádat návštěvníky, aby sklonili hlavy. „Neboj se!“, povzbudivě mu maminka stiskla jeho dětskou ruku. Strachem se mu svíralo srdce, choulil se se k ní, ale zároveň se za svůj strach styděl. . „Pod námi je hloubka dvanáct metrů a výška vápencových komínů je přes šedesát metrů. Ani jeden však nevede až na povrch“, pokračoval převozník ve výkladu. Začal tiše plakat. Chtěl být statečný, jako byl jeho táta, ale hrůza z absolutní temnoty, která nastane v okamžiku, když zhasnou všechny reflektory, byla silnější. Maminka ho hladila po vlasech. „Už brzy budeme venku na sluníčku ty můj malý chlapečku. Podívej.“ Strop jeskyně se opět hrozivě snížil, jako kdyby se chtěl políbit se studenou vodou, ale nestalo se tak. Zase se zvedl  a on konečně uviděl přístav zalitý letním červencovým sluncem.