Podivná sousedská atmosféra vesnické hospůdky

Vesnické hospůdky se sousedskou atmosférou jsou prima, ale ne vždycky. Štamgasti mohou být rozhádaní, hostinský divný a pivo s pěnou jak z bublifuku.

Vesnici, která z výšky připomínala malou zelenou oázu uprostřed nedozírných žlutých lánů řepky, spojovala s ostatním světem jen zanedbaná silnička plná výmolů provizorně vyspravených asfaltovými záplatami. Jedinou zajímavostí, která by mohla upoutat pozornost náhodného návštěvníka, byl stožár vysokého napětí, k němuž už dávno nevedly žádné dráty. Svým tvarem připomínal zmenšeninu Eiffelovy věže. Proto hostinci, který stál hned vedle stožáru, se žertovně říkalo Hospoda pod Eiffelovkou. Kromě názvu však nebyl hostinec ničím zajímavý. Jeho interiér se od dob Jednoty téměř nezměnil. Kromě místních zavítal do hospody málokdo. Většinou to byl žíznivý cyklista, kterého neodradily dlouhé kilometry fádní zemědělskou krajinou.

Jeden takový právě bezpečnostním lankem uvazoval svůj horský bicykl k okapové rouře, když předtím marně pátral po stojanu na kola. Pak hřmotně vstoupil do výčepní místnosti. Jelikož bylo poměrně krátce po otvírací době, sedělo uvnitř jenom pět hostů. Všichni, až na vyschlého mužíka sedícího v rohu stranou od ostatních, ho sjeli zkoumavým pohledem. Zavalitý cyklista rovnou zamířil k výčepnímu pultu a pobaveně se podíval na amatérskou nástěnnou malbu s vyobrazením Eiffelovy věže. Chvíli trvalo, než hospodský s hlavou jak slonovinová kulečníková koule přestal oplachovat půllitry a zeptal se cyklisty, co si bude přát.

„Dal bych si pastis. Preferuji značku Pernod. A nějakou vodu na ředění. Třeba Perrier,“ ještě dodal s lehkým úsměvem.

Hospodskému se v obličeji nepohnul ani sval.

„Ještě jednou se zeptám. Co si dáte?“ Ticho, které by se dalo krájet, nevěstilo nic dobrého. Cyklista si rychle uvědomil, že navzdory vtipné malůvce na zdi není hostinský obdivovatelem sladké Francie a ani recesista.

„Natočte mi půllitr kofoly,“

„Čepujeme tu jen pivo. Kofolu mám jen v plastu. Litr a půl jedna flaška. Musíte si ji ale koupit celou, nerozlévám.“

I když díky tlustým kamenným zdem byl v hospodě příjemný chládek, cyklista se potil, jako kdyby seděl v sauně.

„Jo, může být.“

„Sebou nebo snad tady?“

„Tady a skleničku bych prosil.“ Cyklista se posadil co nejdál od karbaníků, sundal helmu a cyklistickými rukavicemi si otřel zpocený obličej. Vlasy měl díky těsné helmě směšně naondulované jako od dámské kadeřnice.

Postupem času přestali štamgasti jeho přítomnost vnímat a pokračovali tam, kde skončili. Mluvili naschvál nahlas, aby mužík v rohu dobře slyšel, jaký je prevít, když prodal svého psa, ačkoliv dobře věděl, co se s ním stane. Pes celých deset let den co den lehával u kamen a stal se neodmyslitelným živým inventářem hospody. Vždy když se jeho na mol opilý pán konečně zvedl ze židle a potácivou chůzí zamířil k chalupě stojící na samém okraji obce, pes ho věrně doprovázel, ačkoliv by měl v hospodě snazší život a kvalitnější stravu, než u zchátralého alkoholika. Kvůli mužíkovi už měsíc po psu zůstala jen osiřelá stará deka u kamen.

Hostinský se do debaty nezapojoval. Měl na výčepním pultu roztočené jen čtyři piva, do kterých na střídačku na několikrát z výšky upouštěl z pípy pivo. Přebytečnou pěnu přiléval do odkapního půllitru. Když jej konečně naplnil zvětralou desítkou s řídkou pěnou, dočkal se i všemi ostrakizovaný mužík. Musel si však pro pivní slivky osobně dojít. Hostinský dělal, že ho jako nevidí. Mužík se opatrně přikradl, položil na pult tři desetikoruny a vrátil se s plným půllitrem ke svému stolu. Teprve až si sedl, hostinský promluvil. „Buď si ty svoje špinavý prachy okamžitě vezmeš anebo vypadni.“

Na cyklistovi bylo vidět, že by se nejraději pakoval pryč, ale zdaleka neměl dopito. Kofola byla vychlazená na teplotu právě tajícího ledovce a po každém napití mu trnuly zuby. Rukama ohříval sklenici a zároveň sledoval, jak se v umělohmotné láhvi nekonečně pomalu rozpouští jantarově zbarvená hrouda ledu.

„Tak co, bude to?“ přidal hostinský na důrazu.

Jeden ze čtveřice kumpánů vstal, vzal z pultu mince a vrátil je zpět mužíkovi. „Na,“ třískl desetikorunami o stůl až to kovově cinklo. „Beztak to jsou ještě prachy, co jsi dostal za našeho Ferdíka.“

„Byl to můj pes, ne váš,“ řekl mužík sveřepě. „Byla to čistě moje věc.“

„Jsi sviňa. Prodal jsi Ferdíka, i když jsi věděl, že ho zabijou a naloží do láku.“ Chlap naznačil ránu pěstí a vrátil se zpět ke své partě.

„Já ho nezabil. Byl to můj pes a mohl jsem ho prodat komu jsem chtěl,“ mužík stále tvrdohlavě opakoval. „Co je komu do toho. Nikdo mi nemůže zakázat prodat vlastního psa.“ Nakonec umlkl a zase jen bedlivě sledoval, jak se další odkapní půllitr pomalinku naplňuje slivky.

Cyklista zhnuseně položil na stůl stokorunovou bankovku. „To je dobrý, zbytek si nechte. Láhev si vypiju venku, abych nerušil,“ řekl místo pozdravu, na který by mu stejně nikdo neodpověděl.

Mužík odešel z hospody až pozdě večer. Měsíc plující nízko nad obzorem osvětloval potemnělou krajinu jako nějaký obří divadelní reflektor. Stín malé Eiffelovky protínal celou náves a i mužíkův stín mnohonásobně překračoval jeho skromnou tělesnou výšku. Poslední dobou se mu nějak krátil dech a brzy se zadýchával. Po každých sto metrech se musel na chvíli zastavit, i teď. Těžce oddechoval opřen o kmen stromu, u kterého na něho vždy čekával Ferdík. Pes míval po cestě z hospody takových pravidelných zastavení několik, kde vyhlížel svého pána. Jakmile ho zahlédl, běžel zase o kousek dál k dalšímu stanovišti. Občas se stávalo, že mužík v opilosti usnul. Když se nezvedal, začal mu pes svým drsným jazykem olizovat tváře tak dlouho, až se konečně probral a s klením zase vstal a pokračoval ve své klátivé chůzi. Jenže už více než měsíc mužíka kromě jeho vlastního stínu nikdo nedoprovázel. Někdy se mu zdálo, že slyší před sebou psí tlapky a když se blížil k domku, viděl vnitřním zrakem důvěrně známou psí siluetu trpělivě čekající u domovních dveří. To se mu pak vždy sevřelo hrdlo a padl na něho smutek, který nedokázal zahnat ani alkoholem.

Trvalo dlouho než se mu třesoucí rukou podařilo odemknout. Když se mu to na několikátý pokus přece jen povedlo, opřel se o dveře, které byly z vnitřní strany celé poškrábané od Ferdíka když byl ještě nezvedené štěně. Do očí mu vhrkly slzy. „ Byl jsem strašně ožralej, Ferdíčku můj zlatej. Odpusť mi. Všechno jsem podělal a teď je mi bez tebe strašně smutno. Je mi tak strašně smutno až bych umřel.“