Noční sestra

Sice nebyla jeptiška, ale ani ona, ostatně jako každá noční sestra v tomto sanatoriu, nevystupovala pod svým občanským jménem. Když doktorovi oznámila, že si zvolila jméno Hirjú, překvapeně zvedl obočí.

„Myslel jsem, že si vyberete nějakou světici. Jak vás napadlo zrovna Hirjú?“

„Sama to nedokážu vysvětlit“, pokrčila rameny.

„Takové jméno ani neexistuje,“ namítl.

„Od této chvíle už existuje,“ pousmála se. Také se usmál.

„No tak budiž,“ řekl rezignovaně a doplnil poslední kolonku předávacího protokolu.

„Až přijde jeho chvíle, zavolejte mi na mé domácí číslo. Přes víkend mám pohotovost.“

Trochu pobledla, ale hned se zase vzpamatovala.

Ano, pane doktore.“ Tak začala její služba.

Čekala, že to bude horší. Žádné pleny, žádná umělá výživa a ani asistence při hygieně. Z čistě ošetřovatelského a pečovatelského hlediska neměla mít nic na práci kromě toho, že mu bude muset každé čtyři hodiny zavést do žíly infuzi, která zatím střežila jeho postupně kolabující vnitřní tělesnou rovnováhu. Od doktora se dozvěděla, že jedna infuzní dávka stojí více než sedmička toho nejdražšího francouzského vína. Neměla potuchy, co takové víno stojí, ale určitě to muselo být hodně.

Když vešla do pokoje, seděl zrovna v křesle a četl si něco v mobilním telefonu. Měl hezké šedomodré oči, které stále ještě dokázaly omlazovat jeho obličej.

„Kdo jste?“

Přemýšlela, jak mu odpovědět. Kdyby mu řekla pravdu, mohlo by ho to zbytečně rozrušit.

„ Řekněme, že vám budu přes víkend dělat společnost.“

„Společnost?“ Sjel ji od hlavy k patě. Jeho podezřívavý pohled změkl.

„Nemusíte tak vypínat prsa, vidím ještě dobře“, ušklíbl se. Rázně vstal z křesla, ale vzápětí se mu zatočila hlava. Chtěla k němu přiskočit, ale rukou ji naznačil, že její pomoc nepotřebuje. Na pár okamžiků zůstal v předklonu a teprve pak se narovnal.

„Mívám závratě z výšek. Moc jsem narostl.“ Ve skutečnosti moc vysoký nebyl, ale měl na svůj věk překvapivě štíhlou postavu, čehož si byl asi moc dobře vědom. Podal ji ruku. Byla příjemně teplá.

„Primář mi už říkal, že tu se mnou někdo přes víkend bude,“ řekl smířlivě. „Čekal jsem ovšem spíše nějakou můru v řeholním hábitu. Slouží tady totiž jen ty, co se zaslíbily Ježíši Kristu. Abych byl upřímný, vůbec Ježíši nezávidím“, povzdechl si. „Půjdu si teď dát sprchu. Zatím si můžete udělat v kuchyňce kávu.“.

Kuchyňka byla ve skutečnosti plnohodnotná kuchyně s linkou, jídelním stolem s židlemi a malým dezertním stolkem se dvěma křesílky. Byla tu i postel, která patrně sloužila ošetřovatelce nebo příbuzným, pro případ, že by tu s ním chtěli přenocovat. Žil si tu jako král.

Když se konečně vrátil z koupelny, měla kávu už hodnou chvíli dopitou. Převlékl se do nového pyžama připomínající spíše ležérní domácí oblečení. Už předtím, když poprvé vešla do jeho pokoje, nezaznamenala ve vzduchu typický octový pach potu a močoviny tak obvyklý u dlouhodobých pacientů. Teď ho ještě navíc obklopoval obláček příjemně vonícího pánského parfému. Seděli u malého stolku jen kousek od sebe. Jeho fyzická blízkost ji rozhodně nebyla nepříjemná, právě naopak. Jen infuzní kanyla zavedená v loketní jamce, která se rýsovala pod tenkou látkou pyžama, kazila jinak dokonalý dojem.

Dělat mu společnost od ní nevyžadovalo nic jiného, než se jen nechat unášet slovy, která zlehka vypouštěl z úst jako blyštivé mýdlové bubliny. Dělal přesně to, na co byl dokonale naprogramován. Snažil se ji sbalit. Kdyby se ji dotkl, její tělo by nebylo proti. Poznal to na ni. V tom okamžiku však entuziasmus, se kterým vyšel z koupelny, vystřídala únava a smutek. Potřeboval si lehnout. Chtěla ho nechat o samotě, ale zadržel ji.

„Klidně zůstaňte sedět,“ řekl, aniž na ni pohlédl. Místo toho civěl do sněhobílého stropu. „Takové jste všechny, jenže tady nejsem já pro vás, ale vy jste tu pro mě.“

Opět si sedla.

„Dejte si židli blíž k posteli. Jste moc daleko.“ Jeho hlas zněl rozkazovačně, aniž by jej o jediný stupínek zesílil. Nasměroval pohled na kovové rameno hrazdy nad jeho hlavou, na jehož konci visel popruh s kulatou rukojetí.

„Co vám tohle připomíná?“

„Je to hrazda, aby se vám lehce vstávalo z postele.“

„Mně připomíná šibenici. Na to ani nepotřebujete příliš velkou představivost,“prohodil a koukl na ni, aby zjistil její reakci.

Opravdu nepotřebovala, musela v duchu uznat.

„Budeme si tykat,“ konstatoval oznamovacím způsobem jako hotovou věc. Po jeho předchozí galantnosti nezůstala ani stopa.

„Jak se budeme oslovovat?“ zeptala se.

„ Osobními zájmeny. Naše jména jsou zbytečný balast.“

Mluvil prakticky jenom on. Po ní jen chtěl, aby ho trpělivě poslouchala, i když ji, čistě vzato, vlastně urážel. Nikoliv ji osobně, ale jako příslušnici ženského pohlaví. Poslouchat, jak celý život střídal milenky jako ponožky na jedno použití, by za jiných okolností nedokázala ani minutu. Přesto jeho urážlivý sarkasmus byl svým způsobem stejně fascinující jako předtím jeho vytříbená galantnost.

„ A co láska? V tu nevěříte?“ nedalo ji to se zeptat.

Otočil se k ní. Do té doby koukal nahoru, jako by oslovoval toho nahoře.

„Ne nevěřím.“

„Narodil jste se přece z lásky.“

Ironicky se usmál.

„Láska neexistuje, jen hormony a sobecké geny. V okamžiku mého vzniku nejspíš má budoucí máma přestala brát antikoncepci, aniž to tátovi řekla. Byl totiž hodně bohatý a chytrý. Měl ideální mix genových informací, řekl bych. Díky tomu jsem se narodil se stříbrnou lžičkou v puse a s vysokým íkvé. Jinak bych šel asi na výškrab tak jako většina počatých.“ Na okamžik se odmlčel.

„Aspoň bych se vyhnul smrti,“ nakonec ještě dodal.

Postupně začal stále více slábnout. Obličej měl bledý. Vstala a papírovým ubrouskem mu osušila čelo.

„Dejte mi infuzi, na co čekáte,“ řekl se zavřenýma očima.

„Ještě zbývá hodina, dříve nemohu. Nesmím.“

Ve skutečnosti směla. Bylo na ni, aby vyhodnotila, která ze dvou nabízejících se alternativ bude pro něj prospěšnější. Koncentrace infuze už byla na maximu a její zvýšení by po krátké exitaci vedlo k fatálnímu kolapsu. Zapojila přístroje monitorující všechny jeho životní funkce. Čas, který ji na začátku utíkal, se teď téměř zastavil, zato elektronické pípání nabíralo na kadenci. Mezitím upadl do spánku, díky čemuž se úbytek jeho tělesné energie o něco zpomalil, ale nezastavil. Nemělo smysl dál čekat, i když zdaleka ještě přísně stanovený čas pro další dávku neuplynul. Vyhrnula mu rukáv a zavedla mu do žíly infuzi.

Splašené pípání z monitorů poznenáhlu ustávalo. Do tváří se mu opět vracela barva. Skláněla se nad ním a čekala až se probere. Konečně otevřel oči. Užasle se na ni podíval. Připomínal dítě, které poprvé vidí rozsvícený vánoční stromeček.

„To jsi ty Míšo?“ Pokusil se vzepřít na loktech. Něžným tlakem na hruď ho přiměla, aby zůstal ležet.

„Proč jsi ode mě odešla?“ zeptal se po dlouhé době mlčení. „Najednou jsem se neměl kam vracet. Zůstal jsem úplně sám.“

„Teď jsem ale tady,“ řekla. Spokojeně kývl na souhlas. Díval se na ni a dlouhé minuty nic neříkal. Pak opět promluvil.

„Když jsem před chvílí spal, zdálo se mi, že jsem pilotem japonského torpédového bombardéru a vracím se zpátky na palubu své mateřské letadlové lodi. Hirjú se jmenovala. Mezitím se však Američanům podařilo loď potopit a já neměl kam přistát. Vystoupal jsem do co největší výšky, ale všude kolem jsem viděl jen nekonečné vody Tichého oceánu. Nechal jsem se unášet vzdušnými proudy a pořád hledal svou ztracenou loď.“

Opět zavřel oči. Vzala ho za ruku.

„Co teď vidíš?“

„Zas tu nekonečnou vodu,“ řekl už sotva slyšitelně.

„Dívej se pořádně. Už vidíš tu loď ?“

Na okamžik pooteřel víčka, ale zase je zavřel.

„Hirjů,“ řekl sotva slyšitelně. „Už ji vidím“. Šťastný výraz mu na tváři vydržel až do samotného konce.

Až se dala zase dohromady, zavolala doktorovi. Slíbil, že do půlhodiny dorazí.

vytvořeno autorem pomocí AI