Nikdy se neptejte z jakého důvodu vás má ráda.

Buďte rádi, že vás miluje, ale raději se neptejte proč. Potěšení nutně nemusí být na vaší straně. Co když vás miluje hlavně proto, že ji připomínáte sovu?

Všechno se zvrtlo předevčírem. Ještě odpoledne jsme spolu vybírali snubní prstýnky a večer jsme chtěli jít do kina. Během těch několika málo hodin odloučení se muselo s mým Vítečkem něco zásadního až děsivého stát. Až teď si uvědomuji, že přišel v povznesené náladě, což bylo dost divný, neboť prakticky skoro nepil. Ani pivo ne. Druhá věc, která mě zarazila, byla,že měl na sobě úplně nemožný tričko s nějakým anglickým nápisem na pupku. Geometrický vzor mu sice rozšiřoval ramena, čehož si byl evidentně vědom, jenže stejným způsobem mu to zpropadený triko zvýrazňovalo i břicho, což mě dost štvalo.

„Kde jsi vzal to triko, nikdy předtím jsem ho na tobě neviděla.“ Vůbec nerozpoznal kritický podtón mý otázky.

„Vystřílel jsem si ho. Já ti střílel jako nějaký Buffalo Bill. Nikdy bych nevěřil, že mám tak přesnou mušku.“ Buffalo Bill z poutě! Na to byl až příliš miloučkej. Tenký nožičky, lehce vystouplé bříško, ale nádherně velký oči jaké mají děcka v reklamě na kakao. Měl je tak velký, že ať jsem se postavila kam jsem chtěla, pořád na mě koukaly jako z některých obrazů, co visí v zámeckých komnatách. Na rozdíl od těch namalovaných hradních pánů byl však jeho pohled milej a zároveň přemýšlivej, čert pak vem jeho tenký nožičky a naducaný bříško. Naštěstí samotný film byl perfektní. Dávali Posledního samuraje s Tomem Cruisem a toho já odjakživa zbožňuji. Pitomá nálada mě docela přešla.

„Tak jak se ti to líbílo?“ zeptal se.

„Tom byl fantastickej," slastně jsem přivřela oči. Na to Víteček kovbojsky neznatelně kývl hlavou a přimhouřil oči, jako kdyby se díval kamsi do prérie. Byl trochu krátkozraký a když se tak kovbojsky díval, působil spíš bezbranně. „Prima," procedil mezi zuby.

„Tom je fakt nádhernej chlap!“ vzdychla jsem.

„To je," souhlasil.

"Úplně by mě uhranul," básnila jsem. Kýval hlavou jako přemýšlivá sova a přitom se tvářil tak, jako kdyby fígle různých Tomů dobře znal. Už byl zas milej a to tolik, že jsem mu musela dát štípanou. Vzali jsme se za ruce. Z dálky k nám doléhal pouťový tlampač a já se jen modlila, aby mi nechtěl ukázat jaký je ostrostřelec.

"Slyšel jsem,“ řekl po chvíli přemýšlení, „že každá holka má kdesi v hlavě zafixovaný určitý typ a aniž si to uvědomuje, vždycky si vybere skoro stejnýho chlapa.“ Pokrčila jsem rameny. Takhle jsem o tom doposud nepřemýšlela, ale pravdou bylo, že se mi vždycky líbili hodní kluci s velkýma očima.

„Znám jednu," pokračoval,“co se už třikrát rozvedla a kdyby sis všechny ty chlapy postavila vedle sebe, vypadali by jako trojčata.“ Nebylo mi stále jasné, kam míří.

„Ty jsi třeba zatížená na Toma Cruise...“

„Hm,"kývla jsem na souhlas. „Tom je fantastickej, ale film je film a život je život.“ I pak však pořád brebentil o osudovém typu, co každá z nás ve svým samičím mozečku nese, až mě tím už začal kapku štvát. Najednou se zastavil.

„Co je?“

„Pověz mi, co tě vlastně vedlo k tomu, že sis vybrala právě mě? Něčím jsem tě zaujmout musel.“

Vždycky jsem si myslela, že nemá odvahu se mě na něco takovýho zeptat. Sundal si brýle, které nosil jen do kina a zapomněl si je na nose. Krátkozrace na mě zamžoural. „Tak řekni.“

"Jsi strašně milý. Tak milýho kluka jsem předtím nikdy nepotkala.“

„Ale někoho ti musím, aspoň vzdáleně připomínat,“ mámil po mně odpověď.

„Připomínáš mi takovou malou hodnou načepýřenou sovičku.“ řekla jsem mazlivě. Ticho by se v tu chvíli dalo krájet.

„Sovičku??“

„No takovou roztomilou vykulenou sovu,“ našpulila jsem rty, jak to dělávají maminky, když chtějí dát pusu svému děťátku.

„Tak sovu,“ opakoval nevěřícně. Na obličeji mu naskákaly skvrny, které jsem předtím u něho nikdy neviděla.

„Co je ti?“ nechápala jsem, co se s ním vlastně děje.“Vždyť je to takový hezký načepýřený pták s velkýma kulatýma očima.“

„Říkáš načepýřený a s očima jak tenisáky?“

„Neřekla jsem tenisáky.“

„Jdu,“náhle se rozhodl. Rozkmital svý tenký nožičky do neuvěřitelný frekvence. Ať jsem se tomu bránila jak chtěla, teď mi zase připomínal vyplašenýho tučňáka utíkajícího před útočícím tuleněm. Nemohla jsem přece za to, že mi vždycky připomínal nějakýho ptáka

„Tak počkej,“ chytila jsem ho za pouťový tričko ze střelnice. To už jsem bulila. Vyvalil na mě ty svý veliký oči. Teď je měl fakt jak tenisáky.

„Hůůů“, zamával rukama jako s křídly. „Hůůů...“ ještě jednou zahoukal  a zmizel ve tmě.

Celou noc jsem prořvala. Druhý den jsem mu volala aspoň šestkrát, než konečně přijal hovor.Z jeho hlasu jsem poznala, že pil. Jen ať už nezahouká, modlila jsem se. To by byl mezi námi definitivní konec a já o svou sovičku nechtěla přijít. Blbá ale nejsem a tak jsem řekla do telefonu: „Tome...promiň“.