Moje turistická angličtina má nebezpečně krátké nohy.

Má turistická angličtina, stejně jako lež, má velmi krátké nohy. V roli falešného tlumočníka si připadám jako jateční husa těsně před svatým Martinem.

Pokud se tvrdí, že i s malým kašpárkem se dá hrát velké divadlo, tak to stejné by mohlo platit i na mou turistickou angličtinu. Stačí jistá slovní zásoba, znalost nejčastěji užívaných frází, základní povědomí o gramatice, herecké nadání a bezmezná drzost a mezi svými známými jsem pomalu za toho, který si čte Shakespeara v originále. Občas se mi dokonce podaří zmást i anglicky mluvícího cizince. Je zapotřebí odezírat mu z úst, sledovat mimiku jeho obličeje a občas prohodit yes nebo no. Když z cizincovy grimasy vyčtu, že říká něco zásadního, ale není jasné zda-li pozitivního nebo negativního, zatvářím se stejně jako on a řeknu really? Tenhle způsob konverzace však funguje časově velmi omezenou dobu. Maximálně tak tři minuty.

Mým hlavním problémem není si anglicky říci o co mi jde a přeložit si psaný text, ale totálně se nechytám na mluveném slovu. Kdyby zároveň s mluveným slovem každý vypouštěl z pusy i bubliny s textem jaké se přimalovávají komiksovým postavičkám, byl bych jakžtakž v pohodě, ale takhle zachytím jen každé třetí slovo a to ještě blbě. Mnohá anglická slovíčka mi v uchu zní stejně, i když každé z nich má naprosto odlišný význam. Proto v rozhovoru v anglickém jazyce se brzy vydávám svou vlastní cestou, v důsledku čehož já mluvím o voze a ten druhý o koze. Jakmile se totiž konverzace odpoutá od jednoduchých vět v přítomném čase prostém, proměňuji se v pouhého pouťového imitátora. Pokud mluvím s cizincem, jehož rodnou řečí rovněž není angličtina, stávám se pro něho doslova toxickým. Během zoufale se vyvíjejícího rozhovoru začne totiž dotyčný nabývat dojmu, že chyba je na jeho straně a že by si měl doplnit svou slovní zásobu o další fráze, za které považuje náhodný shluk slov, kterým ho se sebevědomým úsměvem profesora angličtiny zasypávám. Po takových konverzačních eskapádách vždy zažívám pocit, že jsem klesl až na samotné morální dno a je jen otázkou času, kdy na mém rameni spočine ruka kolosální Ostudy.

Málem už za mnou past sklapla, když jsem se domluvil se svými dvěma kamarády, že podnikneme na vlastní pěst pánskou jízdu do Lisabonu. Přijde to levněji než přes cestovku a proč platit za průvodce, když tu jsem já – talentovaný polyglot. Nenašel jsem v sobě sílu jim říci syrovou pravdu. Zadělal jsem si tak na vskutku adrenalinový prodloužený víkend připomínají nějakou zvlášť černou noční můru. Celou dobu mi bylo jako kdybych pětkrát denně musel absolvovat skok z mostu Vasca da Gamy vysoko se klenoucího nad Lisabonem. O to více mne překvapilo závěrečné zhodnocení mého tlumočnického výkonu.

-No ze začátku, než jsi se rozmluvil, jsi působil kapku rozpačitě, ale pak jsi exceloval. Nikdy bych nevěřil, že dokážeš v angličtině vtipkovat. V letištním priority salonku jsi dokonce rozesmál personál. Jsi fakt dobrej.

Skutečnost: Paní na vstupu chtěla zjistit, jestli na kartu opravňující ke vstupu do salonku jdu sám anebo beru sebou i nějaké hosty. Dialog zněl asi takto:

Personál: Jste sám?

Já: Ne, jsem ženatý.

Personál :Gratuluji. Já chci ale jen vědět, jestli chcete připsat nějakého hosta/guest/?

Já: Ne, žádného ducha/ghost/ nemít. Já v ducha nevěřit.

Personál : ha, ha

Já : ha,ha

-Měl jsi jen smůlu, že většina Portugalců anglicky neumí. Možná kdybys mluvil pomaleji, bylo by to lepší, ale jinak paráda.

Skutečnost: Ptal jsem se mou klasickou turistickou czenglish se silným moravským akcentem, jak se dostanu do areálu světoznámého oceanária, načež mi bylo osloveným starším mužem řečeno, že mi nerozumí, neboť on mluví jen anglicky. Kámošům jsem pak celý trapas interpretoval tak, že ten chlápek neumí anglicky ani blafnout.

- Nejvíce tě obdivuji, a to víš, že nerad někoho chválím, jak jsi uhádal tu slevu na lístky. Kdybych to neviděl na vlastní oči, myslel bych si, že si prachsprostě vymýšlíš.

Skutečnost: Ještě nikdy předtím jsem nebyl tak blízko infarktu, jako u pokladny příměstské dopravy, když jsem byl kolektivem pověřen zakoupit lístky na vlak. Během konverzace jsem měl pocit, jako kdybych byl zamknutý v rozpálené sauně bez možnosti úniku. Upozorňuji, že rekonstrukce celé konverzace je jen velmi přibližná.

Já : Jak se vám vede? Chci platit tři lístky až do konečna.

Pokladní : Máte kartu Via Viagem?

Vytahuji svou platební kartu.

Pokladní : Ne, myslím Via Viagem.

Já : Viagra ??. / Začínám se potit jako dveře od chléva. /

Pokladní protočí oči a vytáhne z šuplíku tři plastikové kartičky. „Karty Via Viagem.“

Já : Úžasné. Děkuji velmi moc.

Pokladní : Tak do konečné stanice? /Modlím se, že vlak opravdu končí ve dvacet kilometrů vzdálené Sintře a ne v Portu /

Já: Oukej.

Pokladní : Budete chtít i zpáteční? Je to levnější / cheaper /?

Já : Jaký čip? Já vám nerozumím.

Pokladní : Tak jinak. Máte v úmyslu se dnes i vracet?

Já : Letíme až v neděli. Jsme z Česka.

Pokladní zbledne a někomu volá. Mluví portugalsky. „Mám tu pravděpodobně tři Čečence. Mluví dost divně. Co mám dělat?“ Ten na druhém konci drátu říká. „ Nabij každému na kartu po pěti eurech na účet společnosti. Hlavně ať už jdou.“

Já : Mohu vám nějak pomoci?

Pokladní : Tady máte karty. Můžete si je vzít.

Já: Nic platit?

Pokladní : To je v pořádku.

Já : Všechno oukej?

Pokladní „Ano. Příjemnou cestu.

Já : Těší mě, že vás poznávám, bááy.

Já svým parťákům : Kluci uhádal jsem tři volňásky na účet Lisabonu. Dobrý ne?

Jo, zatím dobrý, ale má turistická angličtina ,stejně jako lež, má velmi krátké nohy. Daleko nedoběhnu. Připadám si jako jateční husa týden před sv. Martinem. Jediné, co mě může utěšovat, je, že mi v dohledné době žádné další tlumočnictví nehrozí a svatý Martin je daleko.