Mezi samými špatnými zprávami alespoň jedna dobrá. Vlků dál utěšeně přibývá

Špatných zpráv je v dnešní době tolik, že lidi už nechtějí mít děti, což je mimochodem také špatná zpráva. Takže jsem se rozhodl, že aspoň jednu dobrou zprávu přinesu vám.

Je už naprosto jisté, že v českých luzích a hájích přibývá vlků. Po mnoha desetiletích jsme se tak konečně dočkali návratu velkého predátora, díky čemuž bezvládí, kdy lesům vládla přemnožená spárkatá lůza a stáda chrochtajících divokých prasat, skončilo.

V lesích za vlády vlka stojícího na vrcholu potravního řetězce tak nastane konečně klid a pořádek, ekologická rovnováha, jejíž nedílnou součástí se snad stane i člověk, bude li ovšem chtít a to není zdaleka tak jisté.

I já jsem se smíšenými pocity zaznamenal informaci, že v malé vesničce asi deset kilometrů od našeho města zachytila bezpečnostní kamera skupinu tří vlků. Patřím totiž ke generaci odkojené pohádkami typu Červené Karkulky, v nichž vlk představuje krvežíznivou věčně hladovou šelmu neznající slitování. Jsou to ovšem pověry a předsudky.

Především je nesmysl, že by Karkulka potkala jen jednoho vlka. To se nikdy nemohlo stát, neboť vlk je smečkové zvíře. Pokud by se Karkulka dostala do kontaktu s vlčím elementem, nebyl by to osamělý vlk, ale organizovaná vlčí smečka. I způsob konzumace ulovené kořisti by probíhal jinak. Vlk rozhodně není anakonda, která polyká ulovené kůzle zaživa. Vlkem ulovená kořist se prakticky vůbec netrápí, neboť po prokousnutí hrdla okamžitě nastává milosrdná smrt.

Na rozdíl od člověka je vlk mnohem racionálnější predátor. Zatímco člověk prahne po kapitálním trofejním úlovku, vlk si vybírá slabé kusy, které lze ulovit snadno a bez rizika zranění. Rozhodně nestojí o to, aby mu bránící se bizon vyrazil kopytem všechny jeho zuby nebo mu rovnou rohem propíchl břišní dutinu. Člověk jako potenciální vlčí potrava je řazen až na posledním místě kilometry předlouhého vlčího jídelního menu, asi tak jako by byl pro nás lidi kupříkladu ošklivým kožním onemocněním olysalý potkan s dlouhým šupinatým ocasem. Z vlčího pohledu jsme my lidé neuvěřitelně odporná zvířata s velkou vejcovitou hlavou, vyvalenýma očima a až na pár ostrůvků s řídkou srstí úplně hladcí jako obojživelníci. Kromě toho jsme smrtelně nebezpeční. Pokud by vlci uměli psát pohádky, nejstrašnějším monstrem by v nich byla agresivní masožravá opice držící ve svých horních končetinách pušku.

Opravdu není třeba se vlků bát a je dobrou zprávou, že monopol Českého mysliveckého svazu bude zlomen a králem se stane ekologicky přirozený regulátor vlk obecný. Už aby to bylo.

Příště : Za dveřmi je medvěd.