Medaile za statečnost pro mého zbabělého brášku.

Ten rok ministr vnitra udělil medaili za statečnost jen jednomu civilovi – mému zbabělému mladšímu bráchovi.

Nádherný Císařský sál Trojského zámku se modral slavnostními uniformami příslušníků záchranného sboru. Hrdina, kam se podíváš. Potil jsem se jako dveře od chléva. Brácha zase všechno nechal na mně. Neměl koule ani na to, aby si převzal medaili. Na stresové situace jsem tu byl přece vždycky já, jeho statečnější starší brácha. Jen jsem doufal, že nebudu muset něco říkat. Prý ne. Stejně bych musel při děkovačce lhát jako když tiskne.

Asi do svých šesti let byl brácha celkem normální kluk. Ten rok dostal k narozeninám své první kolo, ale měl smůlu, že se narodil až začátkem prosince. Chtěl vědět, kdy se bude moci projet. Až na jaře, trubko. Teď můžeš jezdit na sáňkách. Na jaře a v létě budeš jezdit na kole a pak v zimě zase na sáňkách a na lyžích. A pak zase na kole? No jasně. A pak zase na lyžích? Byla to řeč jako rozprávka, na kterou bych dávno zapomněl. Jenže pak zničehonic náhle zbledl. Ale to už budu dospělý. Jasně. Každý nakonec bude jednou dospělý. Zesinal ještě více. A pak umřeme? No jo no. Tehdy dostal svůj první panický strach ze smrti. Vědomí konečnosti bytí a nekonečnosti nebytí ho drtila a s ním i nás ostatní. Abych se od bráchy nenakazil jeho strachem, přestěhovali mě rodiče ze společného dětského pokoje do obýváku, ale i přes stěnu jsem slyšel jeho pláč a marnou snahu mámy ho nějak uklidnit. Mami, já nechci umřít. My s tatínkem nedovolíme, abys umřel. A vy taky neumřete? Pomlka. Ty neumřeš. Doktoři určitě vymyslí nějaký lék na prodloužení života. Ale pak? Pak se vynalezne ještě lepší lék. Měl jsem nejzbabělejšího bráchu na světě. Občas otci ujely nervy. Jako kdybys nebyl můj! Tvůj děda bojoval na Dukle a ty tu kňučíš jako ustrašená bába! Co jsem komu udělal? Po pár letech se zdálo, že ze svého panického strachu ze smrti vyrostl, ale bylo to jen zdání. Uzavřel se do sebe i se svými běsy. Už sice za každou mrtvou myšku, kterou náš kocour přinesl na práh dveří, nezapaloval svíčku, ale se smrtí se nikdy nesmířil. Rval se s ní, nenáviděl ji, ale stejně mu nejspíše každou noc stála u postele.

Oficiální ceremoniál skončil. Rautu, který následoval, jsem se nezúčastnil. Neměl jsem zde ve skvostném sále vrcholného baroka co pohledávat. Zbabělec, jako můj brácha, jsem sice nebyl, ale hrdina hodný vyznamenání za statečnost také ne.

Vím, že každý příběh musí mít konec ať je jakkoliv nepochopitelný a vymykající se běžné logice. Za co tedy brácha to vyznamenání dostal?

Kousek od místa, kde bydlel, začal hořet barák, který byl beztak určen k demolici. Jen kvůli tomu, že majitel, který kdysi v devadesátkách tu barabiznu koupil za pakatel, neměl na demolici peníze, se čekalo, že vše nakonec vyřeší příroda. Řeknu to tak, ten oheň přišel jako na zavolanou. K požáru se seběhlo, jak už to tak bývá, půl městečka a všichni uhranutě a zároveň s jakýmsi až cynickým uspokojením sledovali plameny vyšlehující ze střechy. Místní hasičský sbor pouze dvěma proudy „C“ kropil okolí, aby se oheň nerozšířil. S přivoláním státních hasičů z okresu nikdo nespěchal. Zavolali je až tehdy, když už bylo jasné, že nenáviděný barák nezachrání ani ta nejprofesionálnější jednotka hasičů v teflonových krunýřích. Dodnes nechápu, co tam brácha mezi těmi čumily dělal. Možná ho přivedl strach, že se může oheň rozšířit i na jeho domek, těžko říci. Všichni tušili, že oheň nevznikl nešťastnou náhodou. V zabedněném domě nikdo nebydlel, elektřina už byla dávno odpojena. Někdo ho musel zapálit úmyslně. Ať už to byl kdokoliv, všichni mu v duchu blahořečili. Pak horkem vlnící se vzduch rozčísl příšerný ženský výkřik. „Ježišmarjá, vždyť je tam náš kluk!“

Na všechno už bylo pozdě. Obecní hasiči neměli potřebné vybavení, ale i kdyby je měli, nenašel by se z nich nikdo, kdo by se odvážil vstoupit do zuřícího inferna. Pozdě přivolaní profíci  ještě nedorazili. S pravděpodobností rovnající se téměř jistotě, muselo už být dítě udušené zplodinami. Naděje, že by ještě žilo, si raději nikdo ani nepřipouštěl. Jestli se v té chvíli někdo modlil, tak jen za milosrdnou smrt. Další zbytečné vteřiny života by znamenaly jen bezmezné utrpení. Stačil srdcervoucí nářek zhroucené matky.

Jediný, kdo se nedokázal s jakoukoliv podobou smrti smířit, byl v tom okamžiku pouze můj brácha. Vytrhl  chabě se bránícímu obecnímu hasiči ochrannou masku. „Neblbni!" kdosi zařval. Nikdo však neměl odvahu vzít dítěti mikroskopickou naději, že ho ten sebevražedný blázen přece jen zachrání. Zázraky se přece někdy dějí. Několika rychlými kroky se dostal k vratům toho starého už dávno vlastně mrtvého baráku. Zakymácel se na nějaké nerovnosti, ale nakonec rovnováhu přece jen udržel. Pak zmizel v hustém, vražedném dýmu. Za pár okamžiků se začaly řítit stropy...