Když nenávidíš, není co řešit

Samotnému mi není jasné, proč jsem si zasedl zrovna na nynějšího ministra zahraničí Petra Macinku. Hrozný jsem, já vím.

Začnu z opačného konce. V reklamě na přeslazenou kofolu se konstatuje , že když ji miluješ, není co řešit. Prostě i když máš cukrovku a musíš si píchat inzulín, vypiješ na jeden zátah dvoulitrovou plastikovou láhev kofoly. Jestli ji miluješ, není totiž co řešit, ačkoliv jsi nejen diabetik, ale i diabetolog. V těchto případech je jedno, zda máš íkvé tykve nebo jsi člen Mensy.

To samé však platí i u nenávisti, neb nejen láska, ale i nenávist je slepá. Jako neúspěšná britská premiérka Theresa Mayová opakovaně sdělovala svým rozzuřeným voličům, že brexit je brexit, tak láska je láska a nenávist je nenávist. S tím nikdo nic nenadělá. Tam, kde jsou silné emoce, zůstává i Einsteinův mozek stát. A kdyby jen Albert Einstein i Bůh selhává, tedy alespoň v jednom židovském vtipu. To jde pan Roubíček do synagogy a zoufale pozvedne svou tvář vzhůru k nebi a praví : „Pane Bože, však ty víš, že plním všechna Tvá přikázání, modlím se ve dne v noci, třikrát denně chodím do Tvého stánku božího a přesto mi má žena Sára utekla s jiným, z dcery se stala poběhlice a ke všemu zlému mi shořela střecha nad hlavou. Proč zrovna já, který ti tak bezmezně slouží ?“ Tu se z výšin chrámové klenby ozve hlas samotného Boha. „Já ti, Roubíček, vlastně ani nevím. Prostě mě nějak sereš.“

Se mnou je to jak s tím Roubíčkem. I když si o sobě myslím, že jsem od přírody sympatický a všemi vítaný společník, není tomu tak. Spíše naopak, o čemž se ostatně zde na internetových diskuzích, ale i jinde, opakovaně přesvědčuji. Třeba loni na letišti v Saigonu, když naše třicetičlenná skupina se vracela do vlasti. Všichni bez větších problémů prošli imigrační a pasovou kontrolou až na mě. Tomu vietnamskému kapitánovi jsem se čímsi nepozdával už v době, kdy jsem stál ve frontě. Přitom jsem mu nezavdával žádnou příčinu. Přesto už na mne vystřeloval zlostné pohledy středního doletu. Později, když jsem mu předložil pas, pořád si v něm četl, jako kdyby to byl nějaký čtyřdílný román od Aloise Jiráska. Pak další dlouhé minuty sjížděl databázi mezinárodně hledaných zločinců. Čas od času znovu nahlédl do pasu a pak zase pokračoval v monitoringu. Fronta cestujících za mnou narůstala, zatímco já s tváří kamennou jak egyptská socha civěl tak, aby se můj pohled nesetkal s pohledem uniformovaného úředníka, kterého jsem asi každou další vteřinou dráždil více a více. Když seznal, že na mne nic nenajde, neochotně mi vrátil cestovní pas.

Tady na diskuzích jsem se naučil, ničemu se nedivit. Třeba názoru, že politici, kteří překročili osmdesátku, zrají jako víno. Už nejsou jak rozdováděné mladé svatomartinské plné jednoduchých ovocných podtónů, ale Grand Cru té nejvyšší kvality, jakou vůbec si lze představit. Dost tu dostává čočku učitelská profese, možná právem, možná neprávem. Někdy také nad nimi kroutím hlavou, ale říkám si, zvláště po včerejšku a dnešku, že pokud dotyčný pedagog nemá v kapse ostře nabitou bouchačku, o nic nejde.

Ostatně já jsem taky takový. Samotnému mi není jasné, proč jsem si zasedl na nynějšího ministra zahraničí Petra Macinku a to tak, že si i zpětně vysvětluji můj incident s vietnamským kapitánem tím, že jsem během čekání ve frontě před pasovou kontrolou „zmacinkovatěl“. Asiaté, kteří se usmívají téměř nepřetržitě, dobře vědí, že není úsměv jako úsměv. Asi, když jsem se usmíval, jsem měl koutky úst vytočené nahoru, jako mívají klauni, kteří se takhle tváří, i když zrovna zabíjejí slepici na polévku. Přeexponovanou obličejovou mimikou, jaká se běžně používá v němohrách jako je balet nebo pantomima, jsem mohl u službu konajícího kapitána vyvolat dojem, že se jeho úřední činností velkopansky bavím až se málem za břicho popadám. Určitě, rozpálen potlačovanou zlostí do běla, se už třásl nedočkavostí až si mě náležitě vychutná. Jestli jsem k tomu ještě přidal onu zvláštní přejemnělou macinkovskou ruční gestikulaci, jako kdybych tančil menuet na dvoře krále Ludvíka XIV., divím se, že jsem nakonec vyvázl bez větší úhony.

Sám bych nedokázal racionálně vysvětlit, proč právě Macinka a ne třeba Rajchl, který by z fleku mohl hrát zabíječe v nějaké gangsterce z třicátých let minulého století. Prostě mě Petr Macinka čímsi neuvěřitelně štve. Inu hrozný jsem, já vím.