Elektrokola jsou podle mě sportovně dotačním podvodem.

Nebojím se to říci. Všichni, co mají kola na elektrický pohon, jsou vlastně přisátí na dotační elektro cecek. 

Českou krajinu krajinu zaplavil nový invazivní druh bicyklů, který asi brzy rozvrátí veškerou zdejší cyklosféru. Jsou to elektrokola - symbol dnešní doby. Nenápadný elektromotorek umně ukrytý mezi pedály nebo v disku zadního kola naprosto drsným způsobem stírá veškeré rozdíly mezi trénovanými a netrénovanými, dětmi a dospělými, muži a ženami. Řeknu to ještě drsněji. Všichni, co mají elektrokola, jsou vlastně přisátí na dotační elektro cecek. Díky nim je svět cyklistiky zcela zdeformován. Kopec s desetiprocentním sklonem už dávno není testem cyklistické zdatnosti. Trénovaní bikeři na klasických horských kolech jsou předjížděni důchodkyněmi na skládačkách s dotačním motorkem. Prostě Sodoma Gomora.

Letos se ještě dá vyjet na obyčejném treku, ale za dva roky už si bude klasický biker připadat jako nějaký podivín nebo osobní bankrotář. Všichni ho budou předjíždět. To by přestalo bavit i Lance Armstronga. Jak už to u všech dotacích bývá, kazí charakter. Prvních pár dnů „dotovaný“ cyklista se tak trochu stydí za dotační elektro injekci, pak však už o své výhodě mlčí a nakonec začne drze skuhrat, že na rozdíl od vás musí sebou na kole tahat tři kila těžkou baterii a stejně tak těžký elektromotor. Taky vám začne vyčítat, že elektrika pomáhá jen do rychlosti 25 kilometrů za hodinu. To je ovšem hrozný handicap. Postavit ho z dotačního snění na pevnou zem jde sice snadno. Stačí ho vyzvat, abychom si tedy vyměnili na pár kilometrů kola, ale to vás také přestane bavit. Z trucu začne jezdit do kopce na ten největší převod a v režimu turbo. Má to pak nějakou cenu?

Fenomén elektrokola také začíná výrazně nabourávat doposud klidné manželské soužití a ještě více urychluje degradaci klasického mužství. Sám mohu posloužit jako modelový příklad.

Před dvěma lety jsem své ženě zakoupil elektrokolo, aby, chudinka jedna malá, mohla se mnou jako rovný s rovným opět absolvovat i delší cyklistické výlety a to nejen v terénu svým profilem se podobající letištní ploše. Předtím byly pro mě i krátké projížďky spíše otravnou povinností, kdy jsem více čekal na „slabý článek“ než jel. Nemělo to fakt žádnou cenu. Najednou se situace ze dne na den radikálně změnila. Po rovině je všechno skoro při starém /ale jen pokud jedu zcela na doraz průměrnou rychlostí kolem třiceti kilometrů za hodinu/. Jakmile se profil jen o pár stupínků změní, je můj náskok pryč a když přijde kopec, tak jsem v postavení turisty, kolem kterého se řítí peleton Tour de France. Nejhorší je, že obyčejné kolo se od moderního elektrokola zdánlivě ničím neliší. Motorek jen tiše brouká a baterie je zakamuflována jako nosič na zadním kole.

Po první takové projížďce se mě kámoši u piva ptali, jestli se ta moje nedala na nějaké intenzivní cvičení. „Viděl jsem tě, jak jsi ji se stometrovým odstupem hnal před sebou.“ Samozřejmě, že s lehkým podrážděním v hlase jsem vysvětloval, jak se věci mají, ale znáte to. Každý raději uvěří variantě, že mi to pěkně nandala.

Prodejci elektrokol už ze zkušenosti dobře ví, že když muž své „slabé“ ženě koupí elektrokolo, tak nejpozději za dva až tři roky si ho koupí také a samozřejmě s patřičně výkonnějším motorkem, aby zase mohl vyhrávat, jak dobrá tradice velí.

Nedávno jsem našel ve schránce leták od Mountfieldu. Nabízeli tam velký výběr kol s elektrickým pohonem. Podezřele dlouho jsem si v letáku listoval.