Boháčova láska po zajících skáče

Rozjařená společnost postupem doby přestala sledovat filmový sestřih nejdůležitějších okamžiků včerejšího vítězného barážového zápasu. Pouze když došlo na pokutový kop odpískaný pět minut před koncem hrací doby, někteří zvedli hlavy k velkoplošné obrazovce instalované na zdi a ve chvíli, kdy se míč ocitl v síti, se dali do hurónského řevu. Tak to šlo stále dokola. Nejvyšší funkcionáři seděli u VIP stolu, zatímco ostatní většinou postávali u baru nebo u bufetu, který průběžně doplňovala děvčata oblečená do kostýmků mažoretek. S těmi mažoretkami to byl nápad hlavního manažera fotbalového klubu. Měl zdravě opálenou tvář s vějířem vrásek kolem blankytně modrých očí, jaké mívají filmoví westernoví pistolníci. Táhlo mu na padesát, ale jeho vysportované tělo mu určitě museli závidět i trénovaní třicátníci. Z fleku by dokázal nahradit George Clooneyho v reklamě na kávu Nespresso. I teď, kdy oficiální program oslavy skončil a přešlo se k volné zábavě, se všechno dění točilo kolem něho. Až na jednoho.

Svým celkovým zjevem i chováním působil jako milovník vážné hudby, který se omylem ocitl na venkovské tancovačce. Jen ze zdvořilosti si nechal na uvítání nalít stopové množství perlivého vína a dál pak už jen popíjel speciální japonský zelený čaj Sencha, který si brával všude sebou. I když se s ním až na manažera nikdo z přítomných osobně nesetkal, podle jeho nápadně bledého obličeje ihned každému bylo jasné, že k nim zavítal samotný Pierot.

O své přezdívce věděl. Vykoledoval si ji na fakultě, ale od té doby už uplynulo hodně vody a s ní odplula i ta nezvyklá přezdívka.

Stačila mu necelá hodina klubové oslavy, aby si ve věci, kvůli které narychlo přijel, definitivně udělal jasno. Ve chvíli, kdy se mažoretky šly převléknout do civilních šatů a přizvaný diskžokej začal chystat aparaturu, naznal, že by tu už jen překážel.

„Budu už muset jít,“ podíval se na hodinky.

„Už tak brzy? To nejlepší teprve přijde.“ Manažer se snažil tvářit překvapeně, ale moc se mu to nedařilo.

„Zítra se už zase vracím do Londýna. Mohli bychom si někde o samotě spolu sednout? Potřeboval bych s tebou něco probrat.“

Manažer se rozhlédl po sále. „Jo, jen řeknu Mileně, že si na chvíli odskočím. Kam vlastně šla?“ Pak rezignovaně mávl rukou. „Asi si už šla zavolat taxi. Můžeme jít vedle do kumbálu pro hlasatele. Jen se nelekni toho bordelu“

Vešli do malé místnosti s velkým mixážním pultem a dvěma mikrofony z níž díky širokému oknu bylo dobře vidět na plochu stadionu. Oba se posadili k malému kulatému stolku. I když měl tři nohy, přesto se navzdory zákonům statiky viklal.

„Nechceš něco k pití? Předpokládám že ne. Už na fakultě jsi byl zapřisáhlý abstinent. Všichni jsme si mysleli, že jsi nemocný. Zdání ale klame.“ Znali se velmi dobře. Oba studovali na stejné fakultě. Manažer se ve skutečnosti jmenoval Robert a Pierot Karel.

Ze salonku až do hlasatelny doléhal rozjařený smích. Robert by se nejraději viděl zpátky v sále, kde se za chvíli začne tančit. Na vážný rozhovor neměl ani náladu a ani na něj nebyl připraven.

„Robine, chtěl jsem ti to říci osobně dříve, než se to dozvíš jinak.“

„Jako co?“

„Rozhodli jsme se, že pro další sezónu už s vámi neprodloužíme smlouvu.“

Robertova tvář hasla jako stmívatelná led žárovka.

„Děláš si legraci. To mi nedává smysl. Celý rok jsme tvrdě makali, dosáhli jsme úžasného úspěchu“, nevěřícně kroutil hlavou. Za každým druhým slovem se musel zhluboka nadechnout jako boxer po tvrdém knockdownu. „Zázrakem se nám podařilo vyhrabat se během několika málo sezón do extra ligy a ty mi řekneš tohle,“ stěží se nutil ke klidu.

„Právě ten zázrak, o kterém mluvíš, je pro nás reputační problém, o který nestojíme. Ještě ráno jsme projížděli celý záznam zápasu. Víš, dneska jsou algoritmy úplně na všechno. Ale i bez nich je jasné, že ten zápas byl cinklý. Velmi šikovně, ale na devadesát devět procent byl.“

„A to jak?“

„ Už jen ten pokutový kop nařízený pět minut před koncem řádné hrací doby. Naschvál jsem se teď znovu díval na sestřih, co jste pořád dokola promítali. Brankář fauloval útočníka zcela nesmyslně. Míč už by nedoběhl ani Usain Bolt a skončil by v zázemí a takových podobných momentů jsme našli více.“

„To jsou jen domněnky a hypotézy.“

„To ano. Ale oba dobře víme, jak to bylo.“

Mlčky se na sebe dívali jako kdyby soutěžili, kdo to déle vydrží.

„Řekni, proč jsi doopravdy přišel. Tři roky ses tu ve městě ani jednou neukázal. To, co mi teď říkáš, jsi už věděl. Musel jsi sem přijet už definitivně rozhodnutý.“

„Když jsem přijel, nebyl jsem ještě definitivně rozhodnutý.“

„A co tedy rozhodlo? Snad ne Milena. To je blbost, promiň.“ Zahleděl se do Karlovy bledé tváře a pokračoval. „Představ si, že jsem zabiják Frank z filmu Tenkrát na západě, který, než to definitivně zabalí, chce vědět proč. Proč? „

Karel se nepatrně pousmál, ale vzápětí opět zvážněl. Zoufale mu teď chyběl japonský čaj. Díky němu si udržoval ostré vnímání jaké mívají noční dravci.

„Byla v tom Milena,“ po krátkém rozmýšlení suše konstatoval.

Robert obrátil oči v sloup. Člověk, který se vypracoval z fakultního mimoně až do první stovky nejbohatších Čechů, mu hází vidle do největší šance jeho života jen proto, že mu před dvaceti pěti lety přebral holku, na kterou tenkrát beztak očividně neměl. Kdo mohl vědět, že pod maskou posmutnělého Pierota se skrývá chladný kalkulátor, který jen tak pro svou zábavu investuje tři procenta ze svého portfolia do extrémně výdělečného fotbalového byznysu s talentovanými černochy z Afriky a ještě to prezentuje jako charitu.

„Všichni v představenstvu jsou pro, abychom s vámi smlouvu neprodloužili. Jen já jsem se ještě nerozhodl. Proto jsem přijel. Nebýt toho, že se celá věc týká i Mileny, tak bych to už nechal být.“

„A co jsi, Pierote, za tu hodinu vyčetl“, vrátil se Robert k dávné přezdívce. Teď už stejně bylo všechno jedno.

„Pokud jde o Milenu, není to, jak si asi myslíš. Nezávisle na sobě jsme se tenkrát přihlásili do výběrového konkurzu na dvouměsíční studentskou stáž do Holandska. Hlavní podmínkou, kromě doporučení školy, byla plynulá angličtina. Začátkem devadesátek to ještě zdaleka nebyla samozřejmost. Uspěli jsme jen my dva. Do Holandska jsme cestovali každý zvlášť a potkali jsme se až na místě. Teprve tady jsme zjistili, že jsme v semináři jediní dva Češi a zbytek většinou tvoří Pákistánci a Indové. Aspoň kulturně jsme si připadali jako ztroskotanci na pustém ostrově. Jen my dva bez možnosti výběru. Navíc si lízala rány po nějakém hodně nepovedeném vztahu. To byl asi jediný důvod, proč se přihlásila na tu zahraniční stáž. Taky mi pomohlo, že jsem reprezentoval naprostý opak světa, než byl ten, kde si polámala křídla. Celé ty dva měsíce byl pro ni oddechový čas, během něhož se zase dávala dohromady. K tomu patřilo i milování, ale skutečně zamilovaný jsem byl jen já. Věděl jsem, že tak jak všechno shodou neuvěřitelných náhod začalo, stejně rychle i skončí. Jenže k mému překvapení se u ní přece jen jednalo o maličko více než jen o kamarádství s výhodami. Jednou, to už uplynul měsíc od našeho návratu z Holandska, jsme jen tak leželi vedle sebe a ona se mě zničehonic zeptala, co bych dělal, kdyby byla v tom. Měla bych si to vzít, nebo by sis ty vzal mě? Poznal jsem z jejího pohledu, že to myslí vážně. Samozřejmě jsem okamžitě ze sebe vyhrkl, že bych si ji vzal, i když mi bylo jasné, že se řítím do katastrofy. Nakonec se brzy ukázalo, že šlo o planý poplach. No a pak jsi na scénu vstoupil ty, ale i kdybys to nebyl ty, byl by to jiný. Nemohlo to dopadnout jinak. Když je krásné holce dvacet, zákon přírodního výběru funguje neúprosně. Rozešli jsme se však v dobrém, i když jsme se navzájem vyhýbali a po promoci si definitivně sešli z očí.“

„Tak fajn. Dejme tomu, že ti budu věřit, že kvůli ní jsi mi dal šanci, Co jsi tedy tak strašného zjistil?“

„ Bylo to horší, než jsem předpokládal. První, co mě zarazilo, bylo, že na oslavu jste nepozvali nikoho z manšaftu. Podle mě tu byli hlavně sponzoři a jejich kamarádi. Chyběla jim jen fialová saka a bílé ponožky, co nosili v devadesátkách. Jejich věk a jejich řeči u stolu tomu odpovídaly. „

„A co dál? Pokračuj.“

„Ty mažoretky předpokládám nebudou opravdové mažoretky. Žádné nemáte. Ani v barážových zápasech jste je neměli. Podle mě to jsou profesionální společnice. Vzhledem k jejich jednonému úboru nejspíš jsou všechny z jedné agentury. Nemusíš mi odpovědět. Mám dál pokračovat?“

„To stačí. O nic nešlo. Předpokládám, že se na společenských akcích, kterých se zúčastňuješ ty, pohybují poněkud onačejší krásky.“

„Ale jo. Oba víme jak to chodí, ale vysvětli mi, proč jsi sebou na tohle vzal Milenu?“

Robert pokrčil rameny. „To je snad naše věc. No ale jestli to potřebuješ vědět, tak si představ, že tě chtěla vidět. Přijela jen na skok. Teď už asi bude pryč.“

„Bude pryč“, opakoval po něm Karel. „To jsi řekl přesně. Seděla naproti mně, ale stůl byl natolik široký a okolní šum natolik hlučný, že jsme spolu prohodili jen pár frází a čas od času si vyměnili pohledy. Byli jsme tam jediní dva samotáři mezi vámi všemi. Seděla sice vedle tebe, ale přesto kolem ni bylo prázdno. Ani sis nevšiml, že se mezitím tiše vytratila. Přepřáhl jsi nebo se k tomu chystáš?“

Vzdor zračící se v Robertově tváři povolil.

„Už netvoříme pár, asi chceš slyšet.“

Karlovi cinkl v kapse mobilní telefon. Byla to zpráva od řidiče, že už na něho čeká před hlavní tribunou.

„ Je to nanic, řekl bych. Vy už spolu netvoříte pár a já zase definitivně ztratil motivaci, abychom tu smlouvu prodlužovali.“

Do své břevnovské vily se dostal až těsně po půlnoci. V koupelně si jen lehce opláchl obličej a vyčistil si zuby. Když uviděl v zrcadle odraz své tváře, překvapilo ho, jak moc se zase po dlouhé době podobá smutnému Pierotovi. Možná to však bylo jen tím umělým namodralým nočním světlem.