Bezpečná adrenalinová dovolená

Stála před zrcadlem. Nechala ručník sklouznout na podlahu a začala pomalu rozpažovat ruce až do polohy Wei Tuo přinášející do celého těla pocit úlevy. Do Amelly se už nevracej, odpovědělo ji zrcadlo

Přes žaluzie apartmánu, který mu sloužil i jako kancelář, ji pozoroval, jak brzo ráno na ještě liduprázdném přístavním molu cvičí sestavu tai chi. Měla na sobě tmavé legíny a volné bavlněné tričko. Připomínala mu spíše baletku rozcvičující se před zrcadlem než šaolinskou bojovnici.

Působila nesmírně oduševněle, ale zároveň křehce. Na závěr zaujala čtyři simulované výpady do všech světových stran a pak obrácena směrem k moři zaklonila hlavu, široce rozpažila ruce jako kdyby se chystala vzlétnout a zhluboka vdechovala slaný mořský vzduch. Úplně mu zamotala hlavu. Jestli reálně hrozilo, že se během zájezdu někdo z jeho skupiny dostane do potíží, tak to bude ona. Nic fatálního ji samozřejmě nehrozilo. Před třiceti lety by ji při plavbě na protější nepřátelský břeh průlivu klidně mohla pokropit dávka z kulometu nebo by ji čekalo vězení v neblaze proslulém Rondo Modello, ale od té doby se hodně změnilo. Linii příměří připomínalo jen pár strážních věží na pobřeží, ze kterých se staly turistické atrakce, a vrak hlídkového člunu vystupujícího při každém odlivu jako mořská obluda porostlá chaluhami. Nemohl ji bránit, aby znovu nevyplula na druhou stranu, ale přesto si s ní chtěl o tom promluvit.

Seděli spolu na terase, která na rozdíl od hotelové restaurace byla téměř prázdná. On popíjel bílé víno a ona minerálku. Na rozdíl od většiny ostatních účastnic zájezdu, které se na první večeři naparádily jako na ples, měla jen bavlněné tričko a modré džíny. Její oči a malý nos prozrazovaly, že ji v žilách koluje špetka asiatské krve. Pleť však měla bílou jako seveřanka. Už na první informativní schůzce si všiml, že má nádherná přírodně tvarovaná ňadra, která však působila vyzývavě pouze tehdy, když si to jejich majitelka přála a ta si to tento večer evidentně nepřála. Usmívala se na něho, ale v očích se ji zračila nevyslovená otázka.

„Viděl jsem vás dnes dopoledne, jak nastupujete do člunu, co pravidelně přepravuje zájemce na druhý břeh.“

„Jo, zajela jsem si do Amelly. Nalevo od přístavu jsou nádherné pláže. Je to tam všude úžasně autentické.“

Najednou nevěděl, co ji na to říci. Zaplatila si u cestovní kanceláře zájezd, který ji sliboval dobrodružství za nepřátelskou stranou barikády a navíc nebyla jediná, kdo dal přednost individuálnímu programu před tím organizovaným cestovní kanceláří.

Mezitím v parku za hotelem se začala rozjíždět diskotéka. Tmavou noc protínaly laserové paprsky a barevné kužely reflektorů.

„Je to tu jako v lunaparku,“ poznamenala a pak ukázala na druhou stranu. „Tamhle je klid. Kromě světel v přístavu všude jen tma.“

„Od deseti hodin mají policejní hodinu. Kdo nemá pádný důvod nebo povolení, musí trčet doma. Není to tam pro vás bezpečné,“ po krátké pomlce ještě rychle tiše dodal. Pobaveně se na něho podívala.

„Nechci vám komplikovat vaši práci, pane delegáte,“

„Majk“, opravil ji. „Pro všechny z naší skupiny jsem Majk.“

„Tak promiňte. Nechci vám komplikovat práci, Majku. Jen jsem chtěla říci, že všude je něco nebezpečné.“ Musel s ní souhlasit. Měla samozřejmě pravdu.

„Tak na rovinu, Majku. Hrozí mi tam na druhém břehu něco, kvůli čemu bych nestihla ani poslední zpáteční plavbu?“

Zakroutil hlavou. „Ne, nic takového nehrozí. Západní turisté jsou z obliga. Můžete se však dostat do situace, kdy nebudete mít věc pod kontrolou. Sama jste se přesvědčila, že i když jste si koupila lístek,stejně jste musela u turniketu zaplatit dalších osm dolarů. Říkají tomu imperialistická daň. A takových situací je více a ne vždy se jedná o peněžní poplatek. Nestalo se to zdaleka poprvé.“ Tvář se mu rozpaky zbarvila do červena.

„Jestli oba myslíme totéž , tak jsem názoru, že prekérní komplikace s úřední mocí je pořád lepší varianta, než si třeba zlomit nohu na ferratě nebo šlápnout na štíra.“

„Jen se mi, pokud jde o vás, příčí ta představa.“ To už byl rudý jako rak. „Nerad bych...“

„Můžete mi odlít do pohárku trochu vína?“

„Samozřejmě,“ ruka se mu chvěla. Zředila si víno minerálkou a napila se.

„Asi bych měl jít,“ řekl dříve, než mu to navrhne sama.

„ To by bylo proti principům tai chi. Znáte je?“

Další den si raději nařídil budík, aby nepropásl její ranní cvičení. Po včerejším večeru už díky ní znal význam jednotlivých cvičebních poloh. Celý tanec zobrazoval principy boje s imaginárním protivníkem. Prvním principem bylo neklást přímý čelní odpor a místo toho se přemístit a tak se vyhnout protivníkově útoku. Potom k němu přilnout ve směru jeho pohybu a protáhnout jeho dráhu do ztracena nebo se pokusit mu nabídnout méně významný cíl. Další zásadou bylo zcela se uvolnit, aby tělo zůstalo pružné a dokázalo pohltit nebo alespoň utlumit protivníkovu sílu, která se tak dříve vyčerpá.

Rychle mu došlo, že i včerejší rozhovor s ním vedla podle stejných principů. Stala se pro něho definitivně nepolapitelnou. Něco na sebe prozradila, ale jen proto, aby ho pasovala na kamaráda, který nic nevykecá a splní ji jakékoliv přání. Měla jen jedno. Aby se už k tomu, o čem spolu mluvili, nevraceli. Jen díky zkonzumovanému vínu se odvážil vyslovit taky jedno přání. Chtěl, aby mu dala vědět, kdyby se stalo, co se beztak neodvratně stane.

„To vylučuje, co jste mi právě slíbil,“ protáhla dráhu jeho přání do ztracena.

I bez varování Majka, se snažila být co nejméně nápadná, což se ji částečně dařilo jen první den, kdy nejdříve navštívila nejznámější symbol diktatury, kruhovou pětipatrovou budovu věznice Rondo Modello. Stavba zdaleka nepůsobila tak pochmurně, jako na fotkách. Za směšně nízké vstupné si mohla prohlédnout bývalou vězeňskou chodbu v prvním patře přeměněnou na muzeum revoluce s nezáživnými propagandistickými velkoplošnými poutači a pak si zajít na malé občerstvení v přízemí s výhledem na bývalý vězeňský dvůr, jehož betonovou šeď tu a tam oživovala náletová zeleň. Naštěstí samotné město si zachovalo jistou autentičnost, byť byla jen odvarem jeho drsné minulosti. To ji nevadilo. Nehledala adrenalin, ale starosvětsky patriarchální pocit bezpečí, který by ve svobodném světě marně hledala. Před lety už takový pocit zažila.

Bylo to v jižní Kalábrii v jednom malém hotýlku, který vlastnil významný boss z Ndranghety. Nemusela se bát, když se na sklonku dne vracela z pláže jen v plavkách s ručníkem omotaným kolem pasu. Kmotr sídlící kdesi v Reggiu di Calabria držel nad hosty svého hotelu ve dne i v noci svou otcovskou ochrannou ruku.

Všechno se ji zdálo podobné jako tenkrát. I ve vedlejších uličkách mimo turistickou trasu od přístavu k věznici Rondo Modello postával nějaký policista. Než nakonec zakotvila na pláži, dobrou hodinu se bavila tím, že procházela nejzapadlejšími zákoutími mezi domky postavenými z vlnitého plechu, ale i tam byla pod bdělým dohledem. Muselo se jednat o koordinovanou činnost řízenou z centrály, usuzovala. Byl to dokonalý systém připomínající síť sestavenou z čtvercových kontrolních úseků, kterými postupně procházela. Zatímco v Kalábrii ji chránila neviditelná autorita obávaného kmotra, tady ji chránil dobře organizovaný policejní sbor. I kdyby jeden článek selhal, okamžitě by ho nahradil jiný.

Druhý den se všechno změnilo. Od prvního okamžiku, co vystoupila z člunu, měla pocit, že jednotlivá kontrolní políčka, kterými procházela se zmenšila a víc než čtverce poledníků a rovnoběžek na vojenské mapě připomínala oka husté rybářské sítě. Navíc se brzy celá síť dala do pohybu souběžně se směrem její chůze, takže stále zůstávala lapená v jednom kontrolním políčku.

Snažila se nedat na sobě znát, že už o nich ví. Naschvál se chovala stejně bezstarostně jako první den. Prošla se městem a teprve pak se pomalu vracela k pláži, na které včera setrvala až do odpoledne. Uvědomovala si, že musí vymyslet něco, čím by je zmátla. Před obědem si přetáhla přes plavky lehké letní šaty a zamířila k přístavu. Na pláži nechala deku a rozečtenou knihu, aby si mysleli, že si chce jen v přístavním kiosku koupit sendvič a vrátí se hned zpět.

Téměř až fyzicky cítila na svých zádech zaměřovací kříže policejních dalekohledů. Silou vůle se nutila k pomalé ležérní chůzi. Od budovy malého osobního přístavu ji dělilo už jen sotva tři sta metrů, ale přesto se ji ta vzdálenost zdála nekonečná. Posledních pár metrů to už nevydržela a přece jen zrychlila.

I když byla uvnitř, ještě neměla vyhráno. Nejprve si zašla na toaletu a teprve pak vstoupila do kiosku. Z chladícího pultu si vybrala perlivou vodu a požádala o sklenici. Malými doušky upíjela vodu a čekala až se před turniketem shromáždí pasažéři. Nepřišlo jich tolik, jak doufala. Navíc si lodník dával na čas. Až pár minut před plánovaným odjezdem konečně spustil nástupní můstek a začal prodávat jízdenky. Rychle vyskočila od pultu a vmísila se mezi turisty. Ani když už se dostala na palubu, neměla vyhráno. I když lodník zkasíroval všechny pasažéry, pořád postával na můstku, jako kdyby ještě na někoho čekal. Když zahlédla dvě mužské postavy vcházející do nástupního prostoru, na okamžik se ji zastavil dech. Ti dva rozhodně nevypadali jako západní turisté. Jejich tváře ožehnuté nemilosrdným sluncem prozrazovaly, že se jedná o místní. Naštěstí pokračovali dál. Lodník mezitím vytáhl můstek a zasedl ke kormidlu.

Rázem ji ovládl dosud nepoznaný pocit naprosté euforie. Koktejl emocí byl tak silný, že si s tím její tělo nedokázalo poradit. Obrátila se zpět k přístavu a opilá triumfem vyslala směrem k pomalu se vzdalujícímu břehu vítězné gesto, za které se běžně uděluje červená karta.

Když dorazila do hotelu, ihned si dala sprchu aby ze sebe spláchla mořskou sůl, která ji začínala nepříjemně štípat. Pak se osušila velkým froté ručníkem, z něhož si nakonec vytvořila provizorní římskou tógu a před velkým zrcadlem si promazávala obličej pleťovým krémem. Když byla hotova, nedalo ji to a začala pomalu uvolňovat uzel, díky němuž držela tóga pohromadě. Proč si delegát myslí, že půjdou právě po ní? Podle učení tai chi lze objektivně poznat sám sebe jen když na sebe pohlédne očima těch druhých. Nechala ručník sklouznout na podlahu a začala pomalu rozpažovat ruce až do polohy Wei Tuo přinášející do celého těla pocit úlevy. Do krevního řečiště se ji znovu vracel amfetamin. Tak řekni zrcadlo, proč? A zrcadlo odpovědělo. Neměla by ses už do Amelly vracet.

Po snídani se stavila na recepci. Z informační nástěnky cestovní kanceláře zjistila, že je na dnešek v plánu návštěva velkého VR play parku, kde všichni budou moci zažít díky virtuální realitě dramatický útěk z věznice Rondo Modello včetně přechodu frontové linie a to všechno na pouhých sto padesáti metrech čtverečních herního prostoru. Stačilo si jen nasadit speciální brýle s mikrofonem a sluchátky. Zájezd ještě nebyl vyprodán. Když zaplatí čtyřicet dolarů, bude se moci připojit. Ta cena se ji zdála naprosto šílená. Stále však měla dost času, aby ještě stihla dopolední plavbu do Amelly.

Dvanáctimístný člun byl opět téměř plný. Jediná dvě volná místa zůstala na přídi. Sotva vstoupila na palubu, okamžitě se zvedli tři muži, aby ji nabídli svá místa pod stříškou. Přijala gentlemanskou nabídku toho, kdo ji připadal nejmladší, a poděkovala mu. Plavba byla tentokrát klidná. Vítr se téměř utišil a hladinu čeřily jen malé hravé vlnky škádlivě narážejících do přídě člunu. Bylo dopoledne, ale slunce už nemilosrdně pražilo. Brzy bude jediným přijatelným místem pláž, kterou včera ve spěchu opouštěla a kam se rozhodně dnes nehodlala vracet. Proto si ani nevzala plavky. Většinu času chtěla strávit v blízkosti Rondo Modello, kde se mohla kdykoliv vmísit do některé z organizovaných skupinek turistů. Oblékla se tak, aby s nimi co nejvíce splynula. Místo sandálů měla tenisky a místo lehkých propínacích šatů plátěné šortky a halenku. Nezapomněla ani na kšiltovku s emblémem cestovní kanceláře. Doufala, že změna vizáže by ji mohla pomoci snáze překonat prvních kritických pět set metrů, než se dostane na frekventovanou trasu směřující k ikonické věznici.

Kromě ní všichni ostatní ihned odbočili k pláži. Zůstala úplně sama. Měla sto chutí se vrátit a připojit se k ostatním, ale už bylo pozdě. Z okolní městské zástavby se vyřítilo policejní auto, najelo na příjezdovou cestu k celnici a prudce zastavilo. Jak ze zpomaleného filmu z něj vystoupili dva policisté. Jeden z nich měl na rameni zavěšenou automatickou pušku. Beze spěchu se k ní přibližovali. Podle tai chi ji zbývalo jediné. Co nejvíce zkrátit vzdálenost a neklást zbytečný odpor, který by ji jen uškodil. Jak se k ní policisté stále více přibližovali, postupně rostla jejich tělesná výška až do parametrů hradní stráže. Když už byli kousek od ní, rozestoupili se do stran. Oba zasalutovali a jeden z nich ji lámanou angličtinou požádal o doklady, čímž zřejmě vyčerpal veškerou svou slovní zásobu. Ten co nebyl ozbrojený otevřel zadní dveře a gestikulací ji vyzval, ať si nasedne.

Oba policisté evidentně plnili jen příkaz někoho mnohem výše postaveného, pod jehož ochranou se i teď nacházela. Nemusela se jich bát. Pro ně zůstávala nadále nedotknutelná. Zajeli s ní do té části města, kterou doposud nenavštívila. Podle vilek postavených ještě v koloniálním slohu tu asi měly sídlo některé úřady, případně zde bydleli místní potentáti. U jedné z těch nejvíce honosných vil auto zastavilo. Policista pověřený řízením dvakrát zatroubil a čekal až se otevře brána a pak vjel na betonové parkoviště, na němž parkovalo pouze jedno auto. Byla to velká černá limuzína.

„El comandante,“ ukázal policista na auto a významně se na ni podíval. Doposud byla až nečekaně klidná, ale teď cítila své srdce až někde v krku. El comandante byl v celém městě jen jeden jediný.

Prošli vstupní aulou jejíž dřívější honosnost připomínalo už jen ručně vyřezávané točité schodiště vedoucí do horní galerie zaskládané šanony na spisy. V aule je očekávala policistka. Uniforma, kterou měla na sobě, násobila všechno, co na ní už i tak bylo obrovité. Svou hmotností a výškou se podobala hrozivě vztyčené medvědici bránící své mládě. Všichni čtyři pak pokračovali špatně osvětlenou chodbou zakončenou bezpečnostními dveřmi. Obryně stiskla bzučák. Nad dveřmi se rozsvítilo zelené světélko.

Když vešli dovnitř, Comandante si právě prohlížel spisový materiál uložený v kartonovém obalu. Ihned všeho nechal, chopil se hole a vstal. Hůl byla vyrobená ze vzácného hadího dřeva zasazená do rukojeti z broušeného světlého rohu. Měl na sobě tmavě šedý oblek, který mu padl jako ulitý. Na první pohled bylo zřejmé, že má vybraný vkus a rád se obklopuje pěknými věcmi bez ohledu na to kolik stojí. I když podle vráskami zbrázděné tváře musel mít nejméně sedmdesát, stále vyzařoval fyzickou sílu, která budila respekt.

Pokynul holí, aby k němu přistoupila blíže. Cítila se bezbranně, i když byla přesvědčena, že na ni nic nemají. Obryně a oba policisté postoupili dopředu zároveň s ní.

„No tienes que protegerme!“ pokynul jim, ať se vrátí zpět na své původní místo. Vzápětí přešel na angličtinu.

„Něco pro vás mám.“ Vytáhl ze šanonu knížku, kterou včera zanechala na pláži. „Kronika ohlášené smrti. Hmm. García Marques. Podle záložky soudím, že jste ho nedočetla a to je velká škoda.“ Položil knihu do umělohmotného koše, do jakých se na letišti vkládají drobná příruční zavazadla k bezpečnostní kontrole. „I když vlastně konec vyplývá už z názvu. Smrt je předem ohlášená…“

Hrál si s ní jako kočka s myší. Kdyby ji chtěl přišít špionáž, následný soud by už byl jen formalitou. I když se ji svíralo hrdlo, že ani nemohla polknout, věděla, že blufuje. Celou dobu ji chránil i před jeho vlastními lidmi. Jinak by se už dávno dostala do potíží, před kterými ji nešťastně zamilovaný Majk varoval.

„Jakou literaturu jste si sebou vzala na dnešek?“ Jeho pohled byl tvrdý jako ocel. „Jestli máte ráda Marquese, tak bych předpokládal Podzim patriarchy. Tu tašku, por favore!“

„Nemám v ní nic. Věřte mi.“ Obryně k ní přistoupila a sňala ji z ramene plážovou tašku a položila ji na odkládací stůl hned vedle košíku. Poté si začala nemotorně navlékat na své nadměrečné ruce gumové rukavice. Vynaloženým úsilím se ji potilo čelo a v podpaží se ji tvořily vlhké koláče.

„Opravdu u sebe nemám nic“ přeskakovala znepokojeným pohledem z obryně na něho a zase zpátky. „Jsem jen turistka.“

Jeho pohled ještě více ztvrdl.

„Turistka, kterou jsme dva dny chránili jako princeznu Jejího Veličenstva?“ Vytáhl ze spisu zvětšeninu fotografie ve formátu A4.

„Tak se podívejte na tohle.“

Vzpírala se uvěřit, že na fotografii to je opravdu ona. Vůbec se nepoznávala. V její tváři na fotce se snoubila euforická radost vítěze s pohrdlivým výsměchem doprovázeným zdviženým prostředníkem směrem ke břehu, který právě opouštěla. Vrátil fotografii zpět do spisu „Jestli u sebe a na sobě opravdu nic nemáte, se přesvědčíme pro jistotu sami.“

Mezitím se policistce konečně podařilo nasadit rukavice a začala z tašky vytahovat jednu proprietu za druhou. Každou věc nejprve zkontrolovala pohledem, pak hmatem a co mělo měkkou koexistenci důsledně ze všech stran důrazně promačkala. Po celou dobu měla pořád stejný výraz. Prosta jakýchkoliv emocí připomínala spíše robota, kterému je úplně jedno co a koho právě kontroluje. Když byla se svou prací hotova, kývla na Comandanteho, že je zatím všechno „está bien“. Neřekl na to nic, jen ji pokynul ať pokračuje dál.

Teď přišla na řadu ona. Policistka si ji přeměřila lhostejným pohledem a hřbetem rukavice si setřela pot, který se ji řinul z čela.

„Počkejte ještě!“ snažila se obryni zastavit.

Comandante sotva patrným pohybem ruky zarazil policistku dříve než se latexovou rukavicí dotkla jejího těla a vyčkával.

„Nuže?“ pozdvihl obočí.

„ Já sama.“

Rozhořčení planoucí z jeho temně hnědých kreolských očí rychle vyprchávalo.

„Tak dobře,“ řekl po krátkém přemýšlení.

„Ať všichni odejdou,“ otočila hlavu k oběma policistům stojících u dveří.

Comandante zakroutil hlavou. „To nepůjde.“

Na jeho příkaz se rozpačitě postavila k odkládacímu stolku, kde už byly vyložené věci z její tašky. Zhluboka dýchala a sbírala odvahu. Nejhorší byl začátek. Chvějícími se prsty obrátila kapsy šortek na důkaz, že v nich opravdu nic neukrývá. Dal si načas, než kývnutím hlavy naznačil, že mu to tak stačí. Postupně odložila na stolek kšiltovku a halenku. Zůstala jen v šortkách a podprsence. Comandante nehnul ani brvou. Nevyslal k ní jediný sebenepatrnější signál, z něhož by mohla usoudit, zda musí dále pokračovat nebo ne. Po několika nekonečných vteřinách si rozepnula podprsenku a jakmile ji položila na stůl, ihned si překřížila ruce přes prsa. S uspokojením kývl hlavou, že přesně tohle očekával. Chvíli ji takhle nechal a pak zvedl hůl a namířil ji směrem na její hruď.

„Zvedněte ruce.“

Měla pocit, že právě vstupuje do snu, který se jí čas od času nad ránem zdával. Zavřela oči a pomalu začala rozpažovat ruce až do polohy Wei Tuo, kterou vždy zakončovala svou ranní sestavu tai chi.

Až pak Comandante přistoupil k odkládacímu stolku a zkontroloval odložené svršky. Vzal je do ruky a postavil se před ní. Otevřela oči. Hleděla do tváře muže, který se už jen snažil užít si ještě pár okamžiků navíc, než všechno definitivně skončí.

To poslední ráno před odletem ji delegát naposledy viděl cvičit. Zdálo se mu, že se něco v jejím pohybu změnilo, aniž přesně věděl co. Pohybovala se jako nepolapitelná muleta poletující kolem toreadora a lákající umdlévajícího býka k dalšímu marnému útoku do prázdna. Na závěr naposledy rozpřáhla ruce vstříc vycházejícímu slunci. I když už to bylo jedno, neboť za pár hodin stejně odletí a nikdy ji už neuvidí, dával si delegát pozor, aby ho nezahlédla, až se bude kolem jeho okna vracet do hotelu.

Ve skutečnosti o něm celé ty dny věděla. Mohla si zvolit ke cvičení nějaké jiné místo, ale dělalo ji dobře, že se na ni každé ráno dívá.

fotomontáž autor