Až se k nám zase medvěd vrátí

Postupně se do naší přírody vrací z vandru vlci, ale není vyloučeno, že přijde i medvěd a to by byla poněkud jiná váhová kategorie. Pokud přijde, patrně to bude z východu a nebude to rozhodně žádné ořezávátko, jak nasvědčují zprávy ze Slovenska.

Abych byl upřímný, moc se na koexistenci s volně žijícími medvědy hnědými netěším. Ne že by se i nyní v naší přírodě nevyskytovala divoká zvířata, která by dokázala člověka, pána tvorstva, přeprat, ale beze zbytku všechna mají jednu velmi kladnou vlastnost, jsou plachá. Všechna před lidmi utíkají. Třeba takový jelen, který má v dospělosti i přes dva metráky a něžná laň metrák a půl. Kdyby nezačali utíkat oni, začali bychom utíkat my. I naše šelmy se nám dlouhým obloukem vyhýbají, i když jsou to téměř výhradně masožravci Medvěd je však jiný, ten před člověkem neutíká, i když ho ani cíleně nevyhledává.

To, že tři metráky vážící medvědí samec s deseticentimetrovými drápy ostrými jak chirurgický skalpel lidskou společnost vysloveně nevyhledává, neznamená, že je bůhvíjak plachý. Evoluce ho nenaučila před někým prchat, leda před nějakým ještě větším a silnějším medvědem. Ještě nebezpečnější je medvědice, která, když má mladé a ty má vlastně pořád, neboť se o ně stará až do čtyř let, je velmi agresivní na každého, koho považuje za vetřelce. Naštvat se však může i medvěd, který rád v lese sbírá a žere stejné plodiny, které sbírá a jí člověk. Pokud se v našich lesích usadí medvěd, už nikdy nebude houbaření a sbírání malin a borůvek takové, jaké bylo předtím. Sbírání praváků se stane dobrodružstvím nejvyššího stupně. Ke zvýšení adrenalinu v krvi bude stačit pouhé vědomí, že možná někde blízko sbírá houby i lehce rozmrzelý medvěd. Když nakonec z houští vyběhne pouze metrákový kňour, houbař si ulehčeně oddechne, i když v předmedvědí době by mu možná leknutím povolil svěrač.

I kdyby u nás, nedej bože, medvěd zdomácněl, stále nebude zdaleka nejnebezpečnějším tvorem, který se v lese pohybuje. Tím nadále zůstane silně krátkozraký myslivec s ostře nabitou kulovnicí. Přesto setkání s medvědem bude pro každého stejně „příjemné“ jako byla pro prezidenta Zelenského audience s Donaldem Trumpem v oválné pracovně Bílého domu.

Naschvál jsem si přečetl, co by měl sběrač borůvek dělat, setká li se tváří v čumák s medvědem, který evidentně má nikoliv přátelskou náladu. To se pozná podle toho, že se začne stavět na zadní nohy, aby vypadal ještě větší než je, čili vyroste vám rázem do výšky cirka tří metrů. Přitom používá varovné zvuky, jako je funění, vrčení a mlaskání a naznačuje výpady vpřed, aniž by se zatím dostal do kontaktu s vaším tělem. Za daného stavu všeobecné doporučení zachovat klid, je k ničemu. Klid zachová zpravidla jen ten, koho strachem trefí šlak. Jakákoliv snaha o únik je marná a situaci jen zhorší. Medvěd vyvine rychlost až padesát kilometrů za hodinu a ke všemu velmi dobře umí šplhat po stromech. Jediné, čeho svým útěkem dosáhnete, je že vyvoláte jeho lovecký instinkt. Velkou chybou by bylo použít pepřový sprej, ten medvěda ještě více rozdráždí. Jediným řešením je zůstat stát obrácen čelem k šelmě a přitom se vyvarovat přímého pohledu do očí. Doporučuje se mluvit klidným hlubokým hlasem. Pokud je váš hlas rejstříkově v koloraturním sopránu nebo tenoru dosahujícího vysokého céčka, raději mlčte. Každopádně pomalu, pomaloučku, stále obráceni medvědovi čelem, couvejte. Asi přibližně stejným způsobem, jako když lokaj v pokorné úkloně opouští audienční sál anglické panovnice. Když nic nepomůže, zbývá už jediná poslední možnost lehnout si na zem, rukama si chránit hlavu a krk, dělat ze sebe mrtvého a v duchu si stále opakovat bude líp, bude líp.