Povinná stádnost a solidarita

Slovenská povinná stádnost (promiňte – státnost) je mi stejně protivná, jako povinná daňová solidarita. Věříte „státomilovi“ se státem drženým nožem na krku? A o jakou že to jde daňovou solidaritu při povinných progresivních daních? Socialistické daně nejsou solidární se solidárními. Oranžoví i červení státníci degradují daňového poplatníka na daňového otroka. Socialisté nenavrhují zdanění čestné, ale zvrhlé. Proč zvrhlé? Protože již dopředu nepočítají se solidaritou dobrovolnou. Pro pochopení daní je třeba rozlišit čtyři druhy daní – rovné, spravedlivé, solidární a případné...

Zcela „rovná daň“ by byla, kdybychom všichni platili stejně! A to nikoliv vyjádřeno procentuálně, ale objemově. Tzn. každý by platil svých např. 3000,-Kč, bez ohledu na to, zda bere plat pana Parouba, či jeho sestřenice... Toto je druh daně, která je rovná, ale přesto je ve skutečnosti nerovná, ba surová. Takováto daň by neakceptovala nerovné podmínky intelektuální, zdravotní, volní i nahodilé lidské soutěže. Takováto daň by Paroubkovi prospěla, ale jeho sestřenici naprosto zničila.

Daň spravedlivá je ta, která je rovná procentuálně. Je to daň biblická a socialismus (v každé podobě) proti ní vytrvale bojuje. Útočí proti biblickému principu desátků, kdy všichni platí nikoliv stejný objem, ale stejné procento (nejde o velikost, ale rovnost procenta). Socialisté vždy bojovali proti duchovním principům i proti mnohatisícileté židokřesťanské kultuře. Nechápu, že nechápou, že bojem za nespravedlnost maskovanou rouškou solidarity bojují proti solidárním. Jediná a čestná daňová spravedlnost je pro chudého stokoruna z tisícikoruny a pro bohatého milión z desetimiliónu... Bohatý dává v každém případě o to víc, kolikrát je bohatší. Jedinou daňovou spravedlností je rovné procento a co je navíc, to je možná „solidární“, ale přesto nespravedlivé.

Třetí kategorií je daň nespravedlivá, ale solidární. Daň progresivní, tj.daň navyšující zdaňované procento s navýšeným úspěchem již není spravedlivá, ale povinně solidární. Socialistická záměna solidarity se spravedlností je zvrhlá proto, že solidárního člověka degraduje z dárce potenciálního, na plátce jistého. Co je to za zvrhlou stranu, která již s lidskou solidaritou potenciální a dobrovolnou kalkulativně nepočítá? Za koho takto hnusný stát pokládá toho, z jehož energie, obětí a nápaditosti žije? Stát své duchovní i ekonomické elitě říká: „Pokládáme tě za póvl a proto ti solidaritu vnutíme.“ Tento druh pohrdání ze strany státu je počátkem pohrdání ze strany úspěšných, progresivním zdaněním znásilněných lidí a počátkem jejich odlivu do zahraničí. Počátkem úniku mozků je těsná státní čepice.

Pohrdání ze strany státu je největším kořenem nestátnosti. Úspěšný člověk, který by rád (ze solidarity) přispěl na sebou zvolený účel to již neudělá proto, že to za něj udělal stát. Solidarita již není princip svobodný, ale znásilněný. Stát jej vymáhá trestně, nikoliv idealisticky. Povinné solidární zdaňování v Česku je stejně důstojné, jako povinná státnost na Slovensku... Povinná „státní modlitba“ je stejně hnusná, jako povinná „solidární úlitba“. Co je povinné je již jen „stádní“. Takovéto druhy povinností plivou do tváře všem, kteří by si jinak milosrdenství pokládali za čest. Progresivní zdanění říká: „Tím milosrdným Samaritánem již není Samaritán, ale Samaří, tzn. Stát. To stát vás ochrání před nesolidárními, nemilosrdnými úspěšnějími spoluobčany... Za dobro zde již nebojuje občan, ale instituce...“. Proč je tedy takové solidární zdanění nedůstojné? Protože solidárního poplatníka okrádá o pocit solidarity. Láska z musu je láskou z hnusu...

Jedinou spravedlivou progresivní daní je daň případná, DPH, která se mění případ od případu. A to tehdy, pokud postihne nesolidární produkty, či služby. Ne všechny produkty a služby jsou společensky solidární... Progresivní DPH je jediná daň, která smí trestat „nesolidární“ produkty, či služby. Je mnoho služeb i produktů, které většinové společnosti škodí. Například neetické (např. nezdravé, neekologické...) produkty, či služby (alkohol, prostituce, kouření, cukrářské produkty... atd.). Zde poplatník platí přítomnou splátku budoucnosti. Kuřák, či alkoholik si v progresivní (a tím spravedlivé) dani platí vyšší náklady, které budou s jeho sebepoškozením spojené v budoucnosti...

Takže – co má společného slovenská povinná státnost s českou povinnou daňovou progresí? Obojí předpokládá špatného občana... V obou státech budu zvracet. Na Slovensku při povinném zpěvu hymny, v Česku při povinné daňové solidaritě.