O Paroubkovi psát musíme, musíme a musíme! díl 3.

V prvních dvou dílech definuji špatné politiky nikoliv jako všemocné vládce, ale jako narkomany závislé na přízni davu. Ačkoliv se někteří politici chovají jako národní spasitelé, jsou jen národními otroky. To oni žebrají o přízeň davu. To oni přichází se shrbeným hřbetem a prosí o přízeň jedněch slibem krádeže druhým. Pokud jedněm říkají – my vám dáme…, říkají tím druhým – my vám vezmeme…

Všem tím říkají: „My máme patent na rozum, my máme právo brát i právo dávat“. Jinými slovy říkají: „My jsme dobří proto, že vezmeme špatným“. A „dobrá“ je dle jejich filozofie chudší voličská většina... Jak si má připadat okradená, ta „špatná“ menšina? Uvědomují si oranžoví to, že s penězi kradou okradeným čest? No budiž. Stejně to nakonec budou oni, kdo složí účty. A ne politicky, jako strana, ale osobně, jako jednotlivci. A nikoliv jako státníci chránění poslaneckou imunitou, ale jako trenýrkáři chránění chatrnými cáry zbytku svědomí? I jim, pokud se rozhodnou své sliby plnit bude zle, protože rozdají z kradeného. Nemohou rozdat jinak, než za cenu ublížení. I oni se (pokud své násilí zrealizují) budou cítit špatně a budou si do smrti nalhávat, že to nemysleli zle. Jenže i oni již dnes ví, jak se na ně bude vzpomínat zítra…

I když možná pomocí falešných slibů zvítězí – lidsky to prohrají. Oni lidu ublíží jen několika hloupými zákony. Stejně národu vezmou jen to, co si vzít dá. Pasivní dav okradou o úspěch a aktivní hrstku o chvilku dobré nálady. Nakonec to bude ten jejich dav, jenž se jim stane nepřítelem. Oni sami ale, přijdou o víc. Zloděj zůstane zlodějem a lží deformovaný politik „exhibicionistickým nudistou závislým na potlesku a zranitelným výsměchem… Oranžovým politikům se nikdy dlouho netleská. Ožebračení budou jen tak tupě plácat dlaněmi a vyhnaná aristokracie? Ta se v zahraničí neztratí a dál se bude věnovat své práci… Všechno už tu bylo. Politik má v rukou peněženku národa, ale ne jeho paměť. Politik je osobou veřejnou a pokud veřejnosti škodí, uškodí mu veřejná paměť. Zlo je nemilosrdné vůči ublíženým, ale i k ubližujícím. Zlo se vrací. Politik (dokud stojí kdesi „nahoře“), pošklebky těch „dole“ nevnímá. Domnívá se, že si staví pomník a má pravdu. Jaký pomník to ale bude a kdo se na něj bude dívat? Každý politik sestoupí z piedestalu a nahý, v trenýrkách sklidí, co zasel. To již nebude schovaný ve všemocné straně a v nedostižném postavení. Bude stát nahý jen před těmi nejbližšími, jejichž hodnocení bolí i kámen. I on, jednou, při pohledu zpět, spustí trenýrky. To ale ne před anonymním davem, nýbrž před svou rodinou. Definice takového člověka se změní – stane se narkomanem závislým na přízni blízkých… S člověkem v postavení je to stejné, jako s mužem, „kterému stojí“. Také mnohé věci nevnímá. Když ale „slehne“… Podívejme se spolu na oranžový pomník dnes již „slehlého“, nevýznamného Stanislava Grosse.

Kdysi, za jeho vlády, jsem zastavil u benzinové pumpy v Nesovicích. Kupoval jsem bagetu. Tu mi zrak padl na hned vedle vystavený časopis Hustler. Z  titulní strany na mě zíral nahý Stanislav s obrovskou výbavou velikosti šunkové bagety... Později se šuškalo, že se tento politicky vysluněný naháč neúspěšně soudil. Prý prohrál s odůvodněním, že „šlo o příliš očividnou nadsázku…“ a ta je v bulváru povolená, protože „je-li očividná příliš, nemá koho pomýlit“… Škoda, že stejně „nadsazené“ nebylo jeho pozdější zneužití moci a informací s ní spojených. Co se lze od Hustleru naučit? Tento bulvár lhal a to od něj pěkné nebylo. Skutečně ošklivé je to, že tehdy vyhrála lež nad pravdou. Skutečně je hnusné, že vyhrála nadsázka nad realitou stejně, jako vyhrávají oranžové sliby nad schopností je plnit. Jak ale může tuhle oranžovou pravdu odhalit prostý volič, když ji neodhalil ani sám Gross? Odporné je to, že Gross vyhrát mohl. Důkaz měl stále s sebou (ve svých gatích) a přesto se s ním nevytasil! Škoda, že jeho strana prosazuje kontrolu peněženek a ne poklopců… Na celém případě pana Grosse je snad vtipné jen to, že většina mužů by se kvůli takové kravině nesoudila a že někteří by za takovou reklamu i rádi zaplatili...

Tudíž přátelé blogaři – jak vidíte – politici nám vidí do peněženek, my jim do jejich „egga“… Kdo je tady pán a kdo kmán? V čí byste chtěli být kůži? Jak se dnes, před svým pomníkem, cítí včerejší premiér, dnešní právník, akcionář… a zítřejší otec a dědeček Gross? O politice se prostě bez politiků psát nedá. Takže – pišme o nich, dělejme si z nich srandu, jen snad trochu slušněji…

/příště něco o trápení eg (egg) pomocí velkorysosti