Mojžíš žil v sociálním koncentráku

Sociální sliby způsobují škody přesahující rámec jedné generace. Jedna „opičí babička“ rozmazlující (vůči její „lásce“ bezbranné) vnuky na začátku jejich života způsobuje škody v celém jejich životě. O rámci škod „sociálních slibů“ vypráví starý příběh z bible, o kterém tak krásně zpívá Spirituál Kvintet.

Když kdysi Mojžíš vysvobozoval zajíce (promiňte – Židy) z egyptského koncentráku, narazil na problém „faraón“. To se ale vyřešilo rychle. To byla jen epizoda vyřešená přechodem Rudého moře. Poté ale, starověký velikán Mojžíš narazil na problém „sociálních jistot“. „Opičí matka“ Egypt se vůči Židům choval děsně, ale i na to si byli vězňové schopni zvyknout. Problém vysvobozených zajíců trval 40 let a nevyřešil se ani jejich smrtí. Z otroctví vysvobození Židé se dál chovali jako zajíci a jejich syndromem „sociálních jistot“ trpěly i další, jimi ovlivněné generace. Například, při snaze o vyjití z pouště, zůstali ustrašeně stát na jejím kraji, protože měli před lidmi z úrodných nížin prachsprostý komplex…Tito z koncentráku vyvedení lidé, po celou dobu svobody pouště skuhrali na to, že jim v koncentráku bylo lépe a že je měl Mojžíš raději nechat na pokoji. Matky i otcové byli ochotni zapomenout na to, že jim otrokáři vyrvávali prvorozené chlapce a házeli je do Nilu bohu Sobkovi v oběť slibující hojnost záplav… Mojžíš z tohoto přístupu málem zcvokatěl a musel stále častěji běhat „na horu“ za svým Bohem pro potěchu a uklidnění. Mojžíš byl velikánem i proto, že neztratil lásku k národu otroků, ve kterém byli (manou z nebe zaopatření, ale přesto nespokojení) „levicoví rodiče“ ochotni obětovat vlastní rovná záda i život prvorozených za hloupou misku zeleniny. A za tento druh prodeje svědomí se platí. Sliby sociálních jistot (bez ohledu na jejich neplnění) jsou drogami s nejvyšší závislostí. Na drogy rodičů si zvykají i jejich děti. Ne nadarmo se říká – nedědí se nemoci, ale maminčina kuchyně. Drogová závislost na opičí lásce sociálních jistot je drahá - platí se za ní ztrátou reálné prosperity i děditelné hrdosti… Oč víc „opičí lásky“ si necháme diktovat? Jaký je rozdíl mezi ostnatými dráty fašistů, které svým obětem dávaly výběh 200 metrů, nebo ostnatými dráty komunistů, kteří nás obehnali dráty hraničními s výběhem 200 kilometrů? A jaký je rozdíl v koncentračních poutech slibů oranžových, které spoutávají „pouze“ nekonečný prostor naší mysli, odvahy, kreativity a sebevědomí? Kdo je horší věznitel? Komunisté, kteří nám zakázali věřit v Boha, nebo socialisté, kteří nám berou víru ve velkého sebe?