Daňoví poplatníci spojte se!

Daňoví poplatníci spojte se! Míra zdanění vypovídá o naší závislosti na státu. Výška daní svědčí o tom, jak moc stát a jeho podpůrné mechanismy potřebujeme. Nebo spíš jak moc si myslíme, že je potřebujeme.

Stát dnes zajišťuje například vzdělání, zdravotní péči, udržuje základní kulturní rámec a pečuje o dopravní infrastrukturu. No a prý se i stará i o vymáhání práva a našeho bezpečí. A za to vše platíme daně přímé, nepřímé a také oba druhy pojištění – zdravotní a sociální. Míra zdanění vyjadřuje míru naší závislosti na výše vyjmenovaných službách, které nám stát poskytuje. A stejně, jako u všech služeb, jde o to, zda jsme s nimi za své peníze spokojeni. Prostě se jen zamysleme, kolik a čeho jsme od státu za své loni investované peníze dostali. Bylo to dost? Byli jsme za své peníze spokojeni? Jde u výše výběru daní skutečně o solidaritu s potřebnými (která je v pořádku), nebo jen o solidaritu s nepořádným státem?

V tomto článku nejde o to, kdo by měl kolik platit. Nechci zde diskutovat, zda peníze na fungování státu vzít bohatým, či chudším! Ne. Ptám se na to, zda jsme se státem (jakožto poskytovatelem služeb) spokojeni bez ohledu na své majetkové postavení? Celková míra zdanění by měla vyjadřovat míru spokojenosti nás všech. Nemělo by jít o spor mezi investory bohatými a chudšími, ale o spor mezi zákazníkem a poskytovatelem služeb. Nemělo by jít o spor mezi různými druhy poplatníků, ale mezi státem a všemi jeho živiteli. Dlouhá objednací doba k zubaři štve bohaté i chudé. Rozbité, či nedostavěné dálnice a nevyřešené soudní spory myslím také… Proč se pořád dokola hádat o tom, zda jsme dost solidární s potřebnými lidmi, když většina daní nejde na ně, ale na nepořádný stát? Zde by mělo zaznít – „živitelé i uživatelé státu spojte se!!!“

Jak se ke kvalitě školství, zdravotnictví, kultury, dopravy a soudnictví vyjádříme bez ohledu na své postavení? Jak vidíte kvalitu sebou zaplacených a státem odvedených služeb vy všichni - prostě kdokoliv…? Znovu opakuji. Míra zdanění nás všech by měla odrážet kvalitu služeb poskytovaných nám všem. Ve Švédsku mají celkově vyšší míru zdanění, ale přesto Švédové svoji nespokojenost výrazně neventilují. Proč? Protože za své peníze dostávají to, co čekají. Zato já čekám, že i kdybychom do našeho státu nalili dvakrát víc daní, stejně by on dvakrát vyšší výkon neposkytl. Státníci nás při tématu daní oblbují tím, že je zapotřebí víc zdanit tu, či onu skupinu. Takhle ale prvotní otázka nestojí. To je téma k druhotné diskuzi. Tím se jen přenáší problém státního sektoru na sektor nestátní. Tím se jen stát vymlouvá na nás, že my, tj. „ti druzí“, tj. státní NEzaměstnanci platíme málo. I zde bezedný státní moloch nachází výmluvu v tom, že za to mohou jeho chráněnci, jeho štít, tj. „práce neschopní“. Stát říká, že máme platit víc nikoliv jemu, ale prý „potřebným“. To on, Otesánek, chudáček hladový prý skoro nežere, zato „potřební prý žerou příliš“… Opravdu „žerou příliš ti potřební“ a nikoliv stát? Zde by opět mělo zaznít – „potřební i investoři spojme se!!!“.

Fakt máte pocit, že platíte málo? Já ne! Cítím, že málo dostávám. Ale stát mě přesvědčuje, že to není pravda, že to cítím špatně, že dává dost a že je chyba u mě, u investora. Stát mi skrze politiky říká, že platím málo. Vám snad stát říká něco jiného? Na mě nadává politická levice, na někoho jiného pravice. Ale obě rostou z ramen stejného nenasyty Otesánka a obě jsou stejně drzé. Místo, aby se spojily proti neschopné státní hlavě – líbají ji na tvář a nás fackují. Možná do vás bije jiná politická ruka, než do mne, ale i ona utírá Otesánkovu řiť. Kdyby s námi takto jednaly soukromé firmy, tak je vyměníme. Jak ale vyměníme stát?

Otesánek se chová vychytrale a zbaběle. Skrze politické strany nás - své investory, navzájem rozeštvává. Jedni politici říkají, že je chyba v bohatých, druzí že za to můžou líní… Fuj. Stát skrze politiky tvrdí, že by bylo dobře, kdyby prý jedni investoři pustili víc peněz a druzí investoři víc pracovali… Cítíte, jak tím vráží klín mezi ty, kteří je živí? Touto rétorikou klínu se jen snaží odvést pozornost od své lenosti, neschopnosti a lakoty. Proto jedni mluví o lakotě bohatých a druzí o lenosti chudých. Fuj, fuj… Stát chlebodárce rozeštvává pomocí pradávného „rozděl a panuj…“. Snaží se posádku jedné lodi rozhádat přesto, že do lodi teče. Snaží se jeden tábor různě obdařených investorů rozhádat proto, aby se nezlobili na něj. Proto by mělo zaznít – „investoři spojme se!!!“.

Ještě pořád jste schopni uvěřit tomu, že stát, tj. stále dokola ti samí (rentami zaopatření) lidé, dokážou s našimi penězi hospodařit? Míra našeho zdanění nevypovídá o míře státnosti, ale stádnosti. Vypovídá o naší víře ve státní schopnost hospodařit s jakkoli vysokými, na daních vybranými sumami. Budeme už zase dobrovolně platit vyšší daně bez záruky navýšení kvality služeb, nebo si nejprve řekneme o jejich zkvalitnění? V podobenství o státu jako pivnici nelze uvěřit, že díky zdražení poteče lepší pivo. Míra zdanění by měla vypovídat o kvalitě služeb a ne být VÝMLUVOU pro jejich nekvalitu. Pořád dokola slyším, že kvalita služeb záleží jen od peněz námi investovaných. Že vlastně nejde o kvalitu služebníka, ale jen o tloušťku jeho peněženky… Skutečně vy, kteří svými daněmi státní služby kupujete, věříte, že když do státu nalijeme víc peněz, že je jenom nespolkne? Skutečně věříte, že zvýšení kvality politiků závisí na zvýšení našich daní? Opravdu věříte, že si zvýšením daní koupíme úctu a úsměv paní na finančáku…? Zde volám – „nevěřící Tomášové spojme se!!!“.

Naše ochota se nechat zdanit vypovídá o naší víře ve stát a o pochybnosti v sebe. Útok na jiné investory, z jiné příjmové skupiny vypovídá o naší investorské nesolidaritě a pochlebování státu. Útok na jinou skupinu investorů vypovídá o krizi identity. Svědčí o tom, že nevíme s kým a na které straně stojíme. Já v této fázi diskuzi na téma „komu vzít víc peněz abychom je mohli dát Otesánkovi“ ze zásady odmítám. Ochota přistoupit na tuto diskuzi je důkazem našeho zdanění „mentálního“. Přistoupení na tuto hru svědčí o tom, zda hledáme viníka špatných služeb v sobě, tj. v investorovi a ne ve státu, tj. ve služebníkovi.

V tomto příběhu je to jak v pohádce o drakovi, který přilétne do království a žádá spanilé panny. A otcové, bratři a nápadníci se perou o to, kterou mu dnes pošlou. A dohodli se – poprvé ji pošlou bohatí, podruhé chudí, potřetí zase bohatí a napočtvrté zase chudí… a tak dál a tak dál… A jestli jste ještě neusnuli, tak se ještě hádají, kdo je dnes na řadě. A drak tloustne a tloustne a žádá víc a víc. Pohádka přestala být pohádkou, ale přerůstá v v horror. Proč? Protože došly panny? Protože už i dvanáctileté dívky odevzdávají panenství raději, než život? Ne! Tato pohádka je smutná tím, že došla mužná odvaha a rozum… V tomto zrůdném království se muži nepředhání v tom, kdo propíchne draka, ale o to, kdo .... ještě mladší děvčátka... Tam, kde není dost mužů tak prosím – „ženy spojte se!!!“.

Vzájemné spory daňových poplatníků jsou službou drakovi. Námi dopuštěná míra zdanění vypovídá o našem mentálním otroctví na státu, jakožto soudci a rozhodčím názoru, vkusu a cítění. Můj názor na stát a peníze, které nám bere, zní – „panen bylo dost draku, teď zas trochu meče!“