Blogová statistika

Nepracuji pro STEM a možná na to jdu špatně, ale třeba ne tak zcela… Mám sedmnáct oblíbených blogerů, jejichž články sjíždím i s diskusemi.

perldude.com

Čtrnáct z nich je ryze pravicových a tři zase názorů výhradně levicových. V této statistice ale nezáleží na obsahu blogů, nýbrž na jejich komentářích. Hle, co mě trklo u článků vyšlých dopoledne, v běžné pracovní době… Většina dopoledních komentářů na jakkoliv politické články (zhruba 68 %) bylo levicových, tzn. od „obyčejných lidí“. Přitom bych čekal, že na vysedávání u netu a šíření mouder budou mít víc času lidé „neobyčejní“, tzn. lidé, kteří si čas organizují dle vlastní vůle. Zdá se ale, že ti spíš ošidí své soukromí, než svou práci, či svého zaměstnavatele. Protože jsem majitel firmy, tudíž také zaměstnavatel, tak se mi tyto údaje spojily s legálním „skenem“ pracovní doby v mé firmě. Kdysi jsem zadal kontrolní pracovní snímek zaměstnanecké aktivity na netu během pracovní doby (mimo obvyklé přestávky). Dopadl tak, že 30% z nich pracovní dobu šidilo výrazně (víc jak 40 minut denně) a 40% pracovní dobu šidilo středně (20-40 minut denně). Tj. 70% z nich okrádalo zaměstnavatele o svých víc jak 20 minut denně. Kolik je to nakradených hodin ročně si již spočítáte sami. Co z toho vyplývá? Že statisticky normální, tudíž „obyčejní“ lidé lžou a kradou, kdežto ti statisticky nenormální, tudíž „neobyčejní“ nikoliv.

Nehodnotím lidi na „obyčejné a neobyčejné“ podle peněženky. Je tomu víc jak 15 let, kdy jsem stál na úřadu práce ve frontě nezaměstnaných a trpěl pocitem osamění, zbytečnosti, neschopnosti a kdovíčeho ještě. Když jsem píchnul gumu u auta, musel jsem jej odstavit u nejbližší benzinky, protože jsem neměl rezervu. Když jsem o týden později peníze sehnal a přijel s novou rezervou, auto stálo na špalcích a měla rozkradená všechna kola. Takže vím, co to je „žebrat“ o práci a cítit se zcela zbytečný a zapomenutý. Vím, že je těžké si v takové době zachovat hrdost, ale ze své zkušenosti vím, že i odraz ode dna je možný. Ale co vím naprosto jistě je to, že v oné době na nějaké mediální vykecávání čas nezbyl. V té době sice blogování neexistovalo, ale i kdyby ano, nikdy bych se takové marnosti nedopustil. Byl by to jen zbabělý útěk kyselého sraba od na něm závislé reality... I v té době se dalo utíkat ke kritice cizích názorů, třeba do hospod, ale na to nebyl čas, ani nálada. Existovaly jen dvě volby - kysnout a hnít, nebo studovat a dřít. Vybral jsem si druhé a je mi fajn. Možná v tom je ten fór, jak se vymanit z pouhé statistické, kyselé „obyčejnosti“.

Nehodnotím lidi na „obyčejné a neobyčejné“ ani podle jejich profese. Hodnotím je podle vlastností. Mám vynikající, skvělé, naprosto výjimečné, „neobyčejné“ lidi ve výrobě, v balírně, v expedici, v distribuci a to stejně, jako v nejvyšším managementu… Oněch 30% mých zaměstnanců, kteří v pracovní době neblogují, nekomentují, nesurfují, nechatují, neflirtují a kdovíco ještě, je ona „neobyčejná elita“, které si vážím. Je mi jedno, koho volí, ale není mi jedno, zda jsou čestní, slušní a oddaní. S touhle „neobyčejnou elitou“ počítám v profesním a kariérním růstu, zatímco na onen „obyčejný zbytek“ kašlu stejně, jako on na mě. Za ony lidsky, „neobyčejné“, čestné lidi se ale fakt postavím. O ně se pan Paroubek rozhodně bát nemusí a bojovat za ně také ne. O ně a za ně se porveme my, zaměstnavatelé…

Co ale s tím „obyčejným“, nakyslým zbytkem, který v pracovní době nedělá co má? Co bude s vámi, kyselé okurky, které během pracovní doby vulgárně blafkáte pod zbabělými pseudonymy? Bojíte se, že si vašich v práci ukradených minut někdo všimne? Bojíte se, že za své kyselé názory ventilované v ukradeném čase ponesete důsledky? Co bude s vámi, kteří (1)v pracovní době (2)vulgárně (3) zbaběle /pod pseudonymy/ komentujete ať už levici, nebo pravici? Kdo se za vás postaví? Komu budete stát za víc, než za sociální dávky? Škromachovi, Paroubkovi…? Uf, uf…