Volný pád

Asi už nikdo nepochybuje, že ČSSD směřuje k politické nule, tedy volebním výsledkům pod 5%. Volný pád vede logicky k panice v prostoru pro pasažéry. 

. Ministři uzamčení v kokpitu jsou klidní. Spoléhají na své zlaté padáky. Počítají s tím, že se stroj zřítí, ale oni se budou pohodlně vznášet dál v oblacích osobního blahobytu.

Ministerstva a s tím spojená obživa zajistí, že současné vedení strany vydrží až do hořkého konce. Je to z čistě sobeckého pohledu jednotlivců naprosto pochopitelné. Zkuste se vžít do jejich situace. Nikdo z nich nemá vzdělání, zkušenosti a většinou ani schopnosti na to, aby zastával špičkové pozice kdekoli, stát nevyjímaje. Více či méně to všichni z nich tuší a ví, že se to už nikdy opakovat nebude.

Všichni se celý svůj život za někým vezli. Už v útlém mládí vlezli do strany a šikovně se přilepili k někomu schopnějšímu a ten je po celou dobu táhl. Takřka je to nestálo žádnou práci a přemýšlení. Mlčky a bez zájmu odseděli tisíce hodin na schůzích, které využívali jen k budování osobních kontaktů a příležitostným intrikám dostat se na dobré místo kandidátky. To jediné se za ta desetiletí naučili výborně. Jsou mistři v obchodování s funkcemi.

Naučili se i mydlit schody těm schopnějším a každou konkurenci okolo sebe hned v zárodku zahubili. Snášeli a nechávali žít jen ještě neschopnější a línější. Do čelního střetu nikdy nešli. Neměli na to rétorické schopnosti, znalosti, vtip ani odvahu. Stačilo jen v pohodlí kanceláří čekat, až schopnější budou postupně zlikvidováni nebo se zaříznou sami, třeba i proto, že byli aktivní a nebáli se riskovat.

Tak jsme došli až k dnešku. Ke konci ČSSD. Zachránil by ji už jen asi zázrak. Musel by se zjevit neuvěřitelně schopný, charizmatický lídr, který by dostal od spolustraníků takřka diktátorské pravomoci partaj totálně změnit. Moderním jazykem - krizový manažer. Ti dobří jsou vzácní i ve firmách a jsou placeni zlatem. Nikdo takový v řadách sociální demokracie vidět není a z venku si ho najmout nemohou.

ČSSD v tom není sama. Podobný proces ničí i KSČM. Není to problém levice, ale je to důsledek zkostnatění a ohromné pohodlnosti, která zachvátila všechny klíčové funkcionáře obou stran. Umí jen omílat prázdné fráze a obchodovat svůj upadající vliv. Nepochopitelně se podivují, že jim voliči utekli k dynamickému obchodníkovi s iluzemi A.Babišovi.

Přesto, především na nižších pozicích, v ČSSD zůstává pár schopných a nadějných lidí. Jsou to ti, kteří i přes úpadek strany vybojovali volební vítězství nebo dokázali získat mnoho osobních preferenčních hlasů.  Zoufalá situace nabádá k zoufalému řešení. Všichni, kteří nyní uspěli jako třeba Birke, Vícha, Semerád, Dolejš...  by měli vytvořit nové vedení. To staré ať si třeba dožije ve vládních funkcích.

Pokud nenajdou krizového manažera nebo neobmění celé vedení za úspěšné, pak mají ti schopní ještě jednu šanci. Přesednout na „novou sociální demokracii“, nezničenou pohodlností, zbabělostí a bezzásadovostí. Mohla by třeba nést jméno Česká suverenita.