Kde by měl stát pomoci!

V České republice neustále stoupá počet dlužníků. Nemalou část těchto dlužníků tvoří neplatiči výživného. Druhý rodič, který o dítě pečuje, se pak musí spolehnout pouze na vlastní výdělek a přes veškerou snahu nemusí být schopen sebe a své dítě uživit.

Současná právní úprava ponechává řešení této těžké životní situace výhradně na rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. V reálném životě toto znamená, že ve většině případů ženy musí nejen zajišťovat obživu celé rodiny, ale také vést komplikovaný, drahý a nepochybně vyčerpávající boj o práva svých dětí. Ani vymáhání alimentů soudní cestou však nezaručí, že dlužnou částku povinný rodič uhradí. Je nutné si uvědomit, že rodič potřebuje peněžní prostředky pro své dítě ihned a nemůže tak podstupovat časově náročný proces vymáhání dluhu exekutorem či soudním vykonavatelem. K soudnímu vymáhání výživného, vedeného z iniciativy rodiče pečujícího o dítě, musí existovat alternativa, která zajistí, že dítě nepocítí následky chování rodiče, který neplní své povinnosti.

Kdy by měl stát pomoci

Novela zákona o rodině, kterou jsem předložil Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, na výše popsanou situaci reaguje. Dle mého názoru je nezbytné, aby v případech, kdy rodič neplní svou vyživovací povinnost, pomohl stát a uchránil tak rodiče pečujícího o dítě těžkostí. Stát by měl povinného rodiče v nutných případech nahradit, dlužné výživné sám uhradit a poté je vymáhat po povinném rodiči.

Na druhou stranu považuji za nutné zohlednit situaci, kdy povinný rodič nemůže dostát svým závazkům ze sociálních důvodů. Na to je třeba klást důraz zejména proto, že současná právní úprava nestanovuje maximální ani přiměřenou výši výživného, které může být soudem povinnému rodiči určeno. Existují i případy, kdy se změní poměry na straně povinného rodiče natolik, že je na místě žádat o snížení výživného. Domoci se úpravy výše výživného však trvá delší dobu a povinný rodič se tak lehce může dostat do dluhové pasti. Je třeba hledět odlišně na rodiče, kteří výživné platit nechtějí, a rodiče, kteří výživné hradit nemohou, například z důvodu ztráty zaměstnání nebo ze zdravotních důvodů. V takovém případě by stát měl s vymáháním dlužného výživného počkat do doby, než se povinnému rodiči zlepší jeho sociální situace natolik, že bude schopen dostát svým závazkům.

Je nutné naplňovat věznice neplatiči výživného?

Do vězení by neměli být zavíráni ti, kteří neudělali nic horšího, než že z důvodu své tíživé finanční situace nebyli schopni hradit výživné často i na několik svých dětí. Pokud povinný rodič splňuje podmínky pro příjem dávek v hmotné nouzi, nesouhlasím s tím, aby na něj bylo nahlíženo jako na osobu natolik nebezpečnou pro společnost, že je nutné ji zbavit osobní svobody a zavřít do věznice. Nezaplacení výživného za těchto konkrétních podmínek proto nebude trestným činem. Vzhledem k tomu, že výživné je hrazeno státem, neocitá se dítě v ohrožení a společenská škodlivost jednání povinného rodiče, který se ocitl na pokraji sociální nouze, je tak minimální.

Spravedlnost při určování výše výživného

Již v minulosti byly vyvíjeny snahy o stanovení mantinelů, ve kterých by se soudy měly pohybovat při určování výše výživného. V případech výživného je soudní uvážení bezbřehé a praxe jednotlivých soudců se od sebe velmi liší. V současné době existuje pouze doporučující tabulka, uvádějící přiměřenou výši výživného, kterou však ne všichni soudci respektují. V této otázce navrhuji zavést spravedlnost a právní jistotu. Každý rodič by měl mít představu o tom, kolik bude na dítě přispívat. Limit pro výši výživného stanovuji v rozpětí 8 – 16% z čistého příjmu povinného rodiče. Soud bude muset stanovit výši vyživovací povinnosti v tomto rozmezí, a to s přihlédnutím k počtu a věku vyživovaných osob.

Závěrem

Svým návrhem reaguji na velmi citlivý společenský problém. Návrh podporuje rodiče, kteří řádně pečují o své děti, a chrání děti před tím, aby pocítily negativní následky chování svého rodiče, který se svým rodičovským povinnostem vyhýbá. Zároveň návrh negativně neovlivní státní rozpočet, neboť povinnost hradit výživné se povinnému rodiči pouze „odsouvá“ a jakmile jeho ekonomická situace dojde zlepšení, stát bude oprávněn státem uhrazené výživné vymáhat, a to včetně nákladů spojených s tímto vymáháním. Návrh může ve svém důsledku také podpořit porodnost v České republice, neboť rodič pečující o dítě bude mít vyšší stupeň jistoty, že i když druhý rodič nebude plnit své vyživovací povinnosti, on ani jeho dítě nebudou vystaveni nouzi. Věřím, že tento návrh se setká s pozitivním ohlasem jak u poslanců, tak u občanů.