Živá konzerva

Milostná povídka napsaná při balancování na samém vrcholu Maslowovy pyramidy. Aby mohly vystoupit vyšší potřeby, musí být uspokojeny potřeby nižší. Pokud tedy nejsou určité potřeby dostatečně naplněny, nelze postoupit dále ….

Z nich všech byla nejpříjemnější. A nejmilejší. Milá milenka. Pokaždé, když se rozhodl ji navštívit, ho přivítala s otevřenou náručí. Z těch všech jen ona nic nežádala a brala ho se vším všudy, bez nesmyslných požadavků a vymáhání ještě nesmyslnějších slibů. „Jak stojí a leží“, jak se trefně píše v inzerátech, i když inzerátech poněkud jiného typu, než díky kterému se seznámili. I když častěji ho brala se vším všudy, když ležel, přirozeně. Ta vášeň. A ty lichotky.

„Takovej chlap. Nejraději bych tě láskou snědla.“ Ne, že by dal na komplimenty, byl přece chlap, přesně jak říkala, ale každopádně mu nebylo nepříjemné, když ho obdivně hladila po mužně široké hrudi, a předla jako kočka. „Vždycky jsem měla štíhlé kluky, ale ty jsi opravdový Muž.“ Přesunula heboučké prstíky z hrudníku na jeho podobně mužně klenutý pupek, z něhož právě udělala přednost, a pak ještě níž, kde už slov nebylo třeba.

Ty ostatní pořád něco vyžadovaly – kafíčka, lásku, cetky z různých pestrobarevných materiálů, přísliby zářivé budoucnosti, nové střevíčky, uznání, rudé růže, opravy v koupelně, půlnoční vášnivá vyznání, eurovíkendy, vyčištění bazénu, doprovod na svatbu, dortíky, bouřlivé orgasmy, montáže polotovarů z Ikey, značkovou kabelku, potvrzení vlastní důležitosti, dovolenou u moře, ranní sexík, doplnění motorového oleje nebo jiných provozních kapalin, peníze, nehynoucí oddanost….. mohl by pokračovat donekonečna.

Nakonec to přišlo se stejnou nevyhnutelností, se kterou nakonec vždycky přijde déšť. Nebo ekonomická krize. Nebo válka. A bylo jedno, jestli formou šišlání, zavrnění nebo rozkazu, jakmile se ozvalo „potřebovala bych“, mohl bys?“ nebo „měl bys!“, zvedl se a odešel. A pro příště si našel nějakou jinou. To byla výhoda internetu.

Anebo se vrátil k nějaké, co už znal. Jako třeba k ní. Tedy znal, jak se to vezme. Věděl, že si lakuje nehty i na nohách, že má odrůstajícího syna (“Co malej začal růst, nejí nic jiného než řízky, ale po kilech“, uteklo jí jednou) a jakou barvu spodního prádla preferuje (černou nebo fialovou), a to bylo tak všechno. A i tak to bylo o jednu informaci víc, než chtěl a potřeboval.

Ale alespoň se s ní dalo mluvit. Ne žvanit nesmysly, ale vést dialog, opravdu mluvit. Euroamerickou kulturou už pátým rokem otřásala jedna katastrofa za druhou, začalo to restrikcemi skoro na všechno pod záminkou celosvětové pandemie, pak přišla válka s Ruskem následovaná embargem na energie, potom vypukla opravdová pandemie a nakonec nevyhnutelná ekonomická krize hluboká tak, že přestože do ní padali již roky, její dno bylo stále v nedohlednu, ale oni dva zalezlí pod teplou peřinou neřešili ani zásady desinfekce ani drahotu ani stále reálnější hrozbu jaderné války, ale úlevně se bavili o neobyčejně obyčejných věcech. Dnes se například dohadovali o Maslowově pyramidě potřeb. On tvrdil, že na úplném vrcholku je láska a ona, že je tam seberealizace. Po chvíli handrkování se koukla na Wiki a prohlásila, že už ji to nebaví. Odstrčil její stále hravé prstíky, nahlédl jí přes rameno a zjistil, že pravdu měla ona.

„Nechápu to.“ Zahučel nespokojený se svou porážkou „Když něco vytvoříš, tak už to zůstane navždy, ale co zůstane po lásce?“

„No, mně třeba po posledním příteli zůstala taška oblečení a plný mrazák masa.“

„To mám tedy štěstí, že si u tebe nenechávám žádné věci.“

„Ani ne, věci jsou mi k ničemu.“ Zasmála se na něj již přes ústí revolveru, který vytáhla z bůh ví kterého polštářku. „Zato řízků sní teď malej spousty. A máš vůbec ponětí, kolik v dnešní době stojí maso?“