Šumavská světýlka

Mlhu nad rašeliništěm viděla dřív, než vystoupila z auta. Šumava byla temná a tichá. Ticho tu mělo hloubku. A tou temnotou a hloubkou se občas mihlo světlo. Šumavské světýlko.

V hospodě na Stachách ji místní podivín varoval. „Nechoďte za nimi.“ A pak jí nad půllitrem páchnoucího Nektaru, na který ho pozvala, vyprávěl zdejší pověst. Bednář ze Stach nesl před Vánocemi necky a cestou byl přepaden světýlky. Dal se na útěk, a když už nemohl dál, lehl si na zem a přikryl se neckami. Světýlka se vrhla na necky a zuřivě po nich dupala. Po čase přestala a naslouchala, zda bednář ještě dýchá. Pak se znovu vrhla na necky. Vystrašeného muže napadlo zatajit dech a dělat mrtvého. Světýlka zmizela a k smrti uštvaný bednář se vrátil oklikami domů. Ráno byly na místě stopy od dětských chodidel a mezi nimi zřetelné obrysy necek.

„A takovejch případů tu kolem bylo... nepočítaně.“ Varoval ji znovu a napil se zvětralého piva.

Ale ona studovala chemii. Věděla, že tajemná „světýlka“ jsou jen plyny. Methan, možná stopa difosfanu, který se na vzduchu samovolně zapálí. Jednoduchá rovnice, žádní duchové. I když to popravdě bylo právě propojení vědy a tajemných příběhů, co ji na tomhle výzkumu lákalo.

Teď stála na okraji močálu a zapisovala si hodnoty. Přenosný detektor ukazoval zvýšenou koncentraci methanu. Nic překvapivého. Rozklad organické hmoty v prostředí bez přístupu kyslíku. Přesně to, co čekala.

Pak se světlo objevilo znovu.

Modravý plamínek, sotva větší než svíčka, se vznášel pár centimetrů nad zemí. Nepraskal, nekouřil. Jen tiše hořel. Udělala krok blíž. Přístroj v ruce lehce zapípal.

„Difosfan,“ zamumlala si.

Plamínek poskočil stranou.

Zarazila se. Vítr nefoukal. Přesto se světlo pohnulo, jako by reagovalo na ni. Udělala další krok – a světlo znovu ustoupilo.

„Náhoda,“ zvolala, aby se uklidnila zvukem vlastního hlasu..

Vytáhla z batohu skleněnou nádobu. Chtěla odebrat vzorek plynu. Pomalu natáhla ruku. Plamínek se zachvěl – a pak se rozdělil na dva.

Srdce jí poskočilo.

Dva modré body teď kmitaly nad temnou hladinou. Jeden zůstal na místě. Druhý se začal vzdalovat do mlhy.

A ona ho nevědomky následovala.

Krok za krokem. Půda pod nohama byla měkká, nasáklá vodou. Každý došlap zněl tlumeně, jako by země polykala zvuky. Světlo před ní pulzovalo, občas zesílilo, pak zesláblo. Stále ale zůstávalo viditelné.

„Jen to jen reakce,“ opakovala si. „Fosfan, kyslík, vznícení methanu.“

Jenže proč má potom pocit, že ji to světlo vede?

Ticho mlhy prolomil zvuk. Ne hlas, spíš šepot beze slov. Otočila se. Cesta zmizela. Všude kolem byla jen šedá vlhká tma a černá mokrá zem.

Světlo před ní se zastavilo.

A pak se k němu přidalo další. A další.

Najednou jich bylo pět. Vznášely se v kruhu, pomalu se pohybovaly, jako by dýchaly. Přístroj v její ruce začal pípat rychleji. Koncentrace plynů stoupala.

„To není možné,“ zašeptala.

Udělala krok vzad. Noha se jí zabořila hlouběji, než čekala. Vytáhla ji s tlumeným žblunknutím. Bláto jí stáhlo botu. Ztratila rovnováhu a málem upadla.

Světla se pohnula.

Přiblížila se.

Teď už to nebyly jen body. V jejich mihotání se objevovaly tvary. Éterické, rozmazané, ale připomínaly siluety.

Zvířecí siluety.

Lidské postavy.

Pomyslela si, že musí mít halucinace z otravy plyny. Snažila se dýchat pomaleji. Ale vzduch byl těžký, sladce nasládlý. Každým nádechem jí připadal hustší.

Jedno světlo se přiblížilo až k její ruce.

Ucouvla. Plamínek se zachvěl a natáhl, jako by se snažil dotknout její kůže. Ucítila teplo. Skutečné teplo.

„Jste jen reakce,“ řekla nahlas. „Nic víc.“

Světla se rozechvěla.

A pak se pohnula jinak. Ne chaoticky. Ne náhodně. Ustoupila do stran a vytvořila mezi sebou koridor. Úzkou cestu vedoucí přímo do mlhy.

Stála tam dlouho. V hlavě jí běžely vzorce, rovnice, mechanismy reakcí. Difosfan se zapálí na vzduchu. Zapálí methan. Vznikne plamen. Nic víc. Nic míň.

Stála tam dlouho. Ale nakonec přesto udělala krok vpřed.

Půda byla čím dál měkčí. Čvachtala v bahně. Chlad jí stoupal do nohou. Světla ji obklopovala, ale držela si odstup. Jako průvodci.

Nebo strážci.

„Kam mě vedete?“ zašeptala.

Šepot v mlze zesílil. Tentokrát měl rytmus. Skoro jako slova. Nerozuměla jim, ale cítila význam. Naléhavost.

Před ní se mlha rozestoupila.

A uprostřed močálu se objevilo místo, kde voda nebyla. Temná jáma, plná černého bahna. Z jejího středu unikaly bubliny. Každá praskla s tichým puknutím – a pokaždé se nad ní objevil malý plamínek.

Desítky světel. Stovky.

Tady vznikaly. Tady se světýlka rodila.

Klekla si na okraj. Jako ve snách zapnula detektor. Hodnoty vyskočily na maximum. Methan, fosfanové sloučeniny… všechno dávalo smysl.

A přesto jí přeběhl mráz po zádech.

V bahně něco bylo.

Nebyl to kámen. Ani kořen.

Natáhla ruku blíž. Světla kolem ní náhle zesílila. Začala kmitat rychleji. Šepot se změnil v tichý křik.

„Ne,“ zašeptala.

Náhle si to uvědomila.

Fosfor. Organická hmota. Rozklad.

Těla.

Tohle nebyl jen močál. Bylo to místo, kde mizeli. Zvířata. Lidé. Kde se rozkládali. A kde jejich zbytky dávaly vzniknout plynu, který hořel.

A světla… Světýlka.

Šumavská světýlka.

Zvedla hlavu. Obklopovala ji těsněji než předtím.

„Reagujete na mě,“ řekla pomalu. „Na teplo. Na dech. Na… život.“

Jako by jí rozuměla, světýlka se přiblížila ještě víc.

Ucítila náhlé nutkání vstát a jít dál. Přímo do středu bahna.

Zhluboka se nadechla – a okamžitě se rozkašlala. Vzduch byl příliš těžký. Hlavu měla příliš lehkou.

„Ne,“ zopakovala pevněji.

Sáhla do batohu a vytáhla zapalovač. Chvíli váhala. Pak ho škrtla.

Plamen vyšlehl jasně a ostře.

Světla kolem ní se rozprchla.

Zvedla zapalovač výš. Plamen spotřebovával kyslík. Měnil podmínky reakce. Narušoval rovnováhu.

„není to nic víc než chemická reakce,“ uklidňovala se.

Ale tentokrát si tím nebyla tak jistá jako v laboratoři.

Pomalu ustupovala. Instinktivně. Krok za krokem, zpátky do mlhy. Světla ji sledovala, ale držela si odstup. Slábla.

Když se konečně dostala na pevnější půdu, zhroutila se na kolena. Vzduch byl najednou lehčí. Chladnější.

Otočila se.

Močál zmizel v mlze. Jen v dálce, pokud ji nešálily smysly, se mihotalo pár slabých světýlek.

- - -

O pár dní později seděla v laboratoři a psala zprávu. Měření, chemické analýzy, grafy. V teple a bezpečí laboratoře se její strach jevil víc než absurdní.

Methan. Difosfan. Samovznícení.

Přirozené procesy rozkladu.

Věda měla odpověď. Jako vždycky. To bylo na životě to uklidňující a také důvod, proč ona svůj život zasvětila právě vědě.

Teď byly všechny otázky zodpovězeny a nastal čas věnovat se dalšímu problému.

S ulehčením zavřela notebook. V místnosti bylo naprosté ticho.

Pak si všimla slabého světla.

Pár centimetrů nad okrajem stolu se vznášel modravý plamínek. Malé světýlko, sotva větší než svíčka.

Ztuhla.

Její tělo reagovalo, ale detektor ne. Vzduch byl čistý.

Světýlko se zachvělo.

Nepatrně se posunulo blíž k ní.

A pak se rozdvojilo.