Případ vyloupené laboratoře

Můj přítel pan Sherlock Holmes mi často připomínal, že nejvážnější věci mohou záviset na nepatrných maličkostech. Tak tomu bylo i v tomto případě.

Nejdříve nic nenaznačovalo, že se groteskní a zpočátku nicotná příhoda, kterou popisuji, promění v další úspěšný případ vyřešený mým geniálním přítelem Sherlockem Holmesem. Tento problém byl, podle slov velkého detektiva, jedním z nejjednodušších, které během své bohaté kariéry řešil, ale navzdory jeho názoru si ho dovoluji uveřejnit, protože se domnívám, že výborným způsobem ilustruje Holmesovy metody a myšlenkové postupy.

Jednoho pošmourného říjnového rána zazvonil telefon dlouho před devátou, právě když jsem se chystal do ordinace. Zcela nečekaně se v telefonu ozval ředitel mé někdejší alma mater a žádal mně, jako bývalého absolventa, o laskavost. Ředitele, pana Blanea, jsem sice ze svých školních let už neznal, byl mi jen matně povědomý podle jména, v době, kdy jsem odcházel na vyšší stupeň, nastupoval jako čerstvý absolvent, ale na školu jsem si samozřejmě dobře vzpomínal - kdo by zapomněl na šťastná a bezstarostná chlapecká léta! Do telefonu mi ředitel nechtěl sdělovat podrobnosti, zmínil jen, že jde o sice nevýznamný, ale zato podivný problém, a že, vzhledem k reputaci, které se těší můj přítel detektiv a potažmo i já, se domnívá, že bych mu mohl pomoci. To bylo samozřejmě nadsazené, nemohl jsem si přičítat žádné zásluhy, pouze jsem svým skrovným dílem přispíval v několika málo případech, kdy jsem o to byl Holmesem požádán, nicméně na školní léta jsem měl jen ty nejlepší vzpomínky, a tak jsem okamžitě souhlasil. Domluvili jsme si schůzku večer o sedmé přímo v budově školy.

Do školy jsem se původně chtěl vypravit sám, ale náhoda tomu chtěla, že tentýž večer odpadly Holmesovi povinnosti související s případem, na kterém v posledních dnech pracoval a který úspěšně vyřešil, a tak mě hodlal pozvat na večeři a pak na smyčcový koncert v Covent Garden. Velmi mě mrzelo, že kvůli domluvené schůzce budu muset přítele zklamat, ale jakmile jsem Holmesovi pověděl o podivné žádosti pana Blanae, rozhodl se mě doprovodit.

Tak se stalo, že jsme v pochmurný mlhavý podvečer stanuli na před školní budovou, která ve mně probudila tolik vzpomínek, oba dva. Přesně úderem sedmé se otevřela vstupní vrata a pan Blane nás uvedl do svého království. Škola byla menší, zašlejší a méně impozantní, než jak jsem si ji pamatoval, a vyzařovala tu ponurost a tajuplnost na noc opouštěných veřejných budov. Pan Blane byl plešatící mužík s brýlemi, který by připomínal spíš účetního než ředitele prestižního chlapeckého ústavu, nebýt jeho odhodlaného přísného výrazu, jaký vídáme na tváři jen u těch, kteří mají na starosti koně nebo chlapce. Jeho zachmuřený výraz se rozjasnil pouze na okamžik, když poznal mého slovutného přítele.

„Výborně, já jsem se Watsona neodvážil požádat o vaši přítomnost, vzhledem k tomu že se jedná o něco tak banálního,“ brebentil Blane, když nás rychle prováděl setmělými chodbami: „Víte, dnes v noci se nám někdo vloupal do chemické laboratoře, neodnesl toho moc, ne tolik, aby to zajímalo policii, ale nemám klid. Co kdyby se to opakovalo? Jsem zodpovědný za chod školy...“

Vedl nás chodbami, které mi připadaly cizí i důvěrně známé zároveň. Ve třetím patře odemkl dveře, které přepažovaly chodbu a za kterými byly teprve dveře do jednotlivých laboratoří. To bylo tajemné hájemství, do kterého byl žákům, jak jsem si vzpomínal, přísně zapovězen přístup kromě několika vzácných případů, kdy vybraní chlapci, vždy pod bedlivým dozorem kantora, přinášeli či odnášeli nejrůznější piroteskní pomůcky.

Blane nás dovedl až před dveře označené chemická laboratoř, před kterými se leskly střepy vysypaného skla.

Situace nemohla být jasnější: „Zloděj zřejmě rozbil dveřní výplň a tou se protáhl dovnitř - musel to být akrobatický kousek, třeba zanechal nějaké stopy,“ pečlivě jsem prohlížel střepy, které zůstaly ve dveřích, jestli neobjevím stopy po zloději - krev nebo uvízlá vlákna. Holmes k mému překvapení nevěnoval dveřím jediný pohled a pokynul Blaneovi, aby odemkl.

„Byli dveře zamčené, když jste objevili tu krádež?“ otázal se Blanea zatímco se rozhlížel po zaprášené laboratoři přecpané pečlivě popsanými nádobkami s chemikáliemi.

„Ano, bylo zamčené, jako každý den. Stejně jako dveře na chodbu a vstupní dveře. Školník každý večer o šesté, když zavírá školu, projde celou budovu a zkontroluje všechny dveře, zda jsou zamčené. Ráno v osm hodin odemyká hlavní vchod a opět kontroluje budovu - právě při tom si povšiml rozbitého skla.“

„Podařilo se vám zjistit, co schází?“ otázal se můj přítel a tázavě pohlédl na nepřehledné police.

„Ano, zkontroloval jsem to osobně,“ v ředitelově hlase zazněla pýcha: „Vedeme velmi přesné evidence. A to je právě to zvláštní, zloděj neodnesl žádný jed ani tu trochu vzácných kovů, co tu máme, ale pouze nějaké kyseliny, sírovou a dusičnou. Jinak se, pokud se nám podařilo zjistit, ničeho nedotkl.“

„Šel zřejmě najisto,“ Holmes pokynul holí k zaprášeným policím: „Podle neporušené vrstvy prachu je možné poznat, že tu s ničím jiným nehýbal. Co soudíte o tom, milý Watsone,“ obrátil se na mě: „že jeho zájem vzbudily právě tyto dvě kyseliny?“

„Podsvětí,“ odvětil jsem okamžitě: „Četl jsem nedávno, že v New Yorku si mafie vyřizuje účty pomocí kyseliny.“ Při té představě jsem se až otřásl.

„A tak jste usoudil, že se londýnské podsvětí rozhodlo vykrást školní laboratoř,“ Holmes zavrtěl hlavou: „Myslím, že jste na omylu, příteli.“

Pak se Holmes obrátil na ředitele: „Neschází tu přece jen ještě něco dalšího? Kupříkladu glycerol?“

„Glycerol tu nemáme, pokud ho potřebujeme, využíváme pro pokusy obyčejné mýdlo,“ Blane byl otázkou zjevně zaskočen.

„Děkuju, Blane, už jsem viděl vše, co jsem potřeboval,“ Holmes vykročil z laboratoře, my v patách za ním: „Povězte mi ještě, odešel v poslední době někdo z personálu školy?“ otázal se můj přítel, když zatímco pečlivě prohlížel zámek na dveřích na chodbě. Věnoval mu velkou pozornost, přestože - pokud jsem já byl schopen posoudit - se na něm nenacházely žádné známky násilí.

„Personál máme díky bohu stálý, jen minulý semestr odešla francouzštinářka, vracela se do Paříže, a od prázdnin máme novou kuchařku. A, ano, asi před pěti týdny odešel pomocný školník, který tu byl jen pár měsíců, prý si našel lépe placené místo. To bylo velmi nepříjemné, museli jsme za něj shánět náhradu ze dne na den. Naštěstí se zatím uvolil zaskočit jeden náš bývalý zaměstnanec, který je na odpočinku.“

„To bylo od něj velmi nezodpovědné,“ pokývl Holmes: „Víte, jak se jmenoval?“

„Měl takové zvláštní jméno, jako nějaká historická postava, něco jako Cook,“ rozpomínal se Blake: „Ne, už to mám - Wallis, William Wallis.“

Holmes si od Blanea vzal Wallisovu adresu a bez dalšího vysvětlování se rozloučil. Pouze podotkl, že dle jeho mínění se ředitel dalších vloupání už obávat nemusí. Blane na něj se schodiště školy shlížel se zjevným zklamáním - očekával zřejmě, že slavný detektiv zloděje odhalí okamžitě.

Chytili jsme drožku a vydali jsme se na danou adresu, Wallise jsme tam ale nenašli. Už před pár týdny se prý přestěhoval, aniž nechal adresu.

„Nezbyde nám tedy, než vyčkávat,“ prohlásil můj přítel cestou do Covent Garden. Celou cestu mi vrtalo mi hlavou, z čeho Holmes usoudil, že zlodějem je zrovna školník Wallis. Nakonec jsem neodolal a zeptal jsem se.

„Ale drahý příteli, to je přece zřejmé, musel to být někdo, kdo má klíče od všech dveří ve škole. Tím rozbitým sklem jsem se nenechal ošálit ani na okamžik - pachatel byl jednak schopen odemknout a zamknout troje dveře bez toho, aby zanechal stopy po paklíči či páčidle, jednak, jak jste si jistě povšiml, ležely střepy přede dveřmi, sklo bylo tedy rozbité zevnitř a to z jediného důvodu, aby to vypadalo, že pachatel neměl klíče od laboratoře. Dále to musel být někdo, kdo se v laboratoři vyzná, jak jsem upozornil, nebyly tam žádné stopy po tom, že by pachatel při svém hledání tápal, šel najisto přímo po kyselinách. Takže to musel být některý ze zaměstnanců nebo bývalých zaměstnanců školy, který měl do laboratoří častý přístup…“

„Ale...,“ Holmes zodpověděl moji námitku, než jsem ji stačil vyslovit: „Kdyby to byl někdo ze současných zaměstnanců, mohl by si kyseliny postupně odlévat po troškách, což by nevzbudilo žádný rozruch. A u francouštinářky ani u kuchařky se nezdá pravděpodobné, že by měly k dispozici klíče od laboratoře, nebo že by se v ní vyznaly. Rovněž vylučuju bývalého zaměstnance, který se na náhle uvolněné místo dostal čirou náhodou. Zbývá tak jenom školník, který měl k dispozici klíče od všech místností.“

Zbytek cesty už věnoval Holmes rozebírání nadcházejícího koncertu.

Mezi nejpozoruhodnější vlastnosti Sherlocka Holmese patřila schopnost vyřadit mozek z činnosti a zaobírat se pouze nenáročnými věcmi, kdykoliv byl přesvědčen, že další práce by byla už zbytečná. V následujících dnech se Holmes věnoval čtení chemických věstníků a k příhodě ve škole se už nevyjadřoval, ani v ní, pokud jsem věděl, nepodnikl žádné kroky. Já sám za svou osobu se nemohu chlubit takovou schopností uvolnění, ale přestože jsem byl nadmíru zvědavý, nechtěl jsem svému příteli tento drobný neúspěch připomínat, a uvítal jsem tedy s úlevou, když se k němu po třech dnech sám vrátil.

Právě jsme posnídali a hospodyně paní Hudsonová sklidila ze stolu zbytky výtečných vajec na slanině a topinek s marmeládou. Při snídani mi Holmes vyprávěl s velkým zaujetím o Albertu Nobelovi, vynálezci dynamitu. Po kávě se očividně nudící se Holmes stočil na otomon s dalším dílem chemického věstníku a vypadal, že podřimuje, a já nahlas předčítal těch pár zajímavějších zpráv z ranních novin.

Ale Holmese ten den nic nezaujalo, ani převrat, ani hrozící válka ani nadcházející změny ve vládě.

Dostal jsem se až k notickám v černé kronice, ale zprávy o řadě drobných krádeží mého přítele kriminalistu nijak nezaujaly.

„Londýnské podsvětí je líheň tupohlavců,“ stěžoval si rozčarovaně jako myslivec, kterého zklamala lovná zvěř: „z podsvětí se vytratila všechna odvaha a romantika.“

Až jsem se dostal k dalšímu titulku „Výbuch v londýnské galerii - vzácné pařížské tisky zničeny“. Tu Holmes vyskočil jako když ho píchne a vytrhl mi noviny z ruky. Nahlas přečetl krátkou zprávu:

„V londýnském muzeu Gilbert Gallery došlo dnes v noci k výbuchu. Nikdo nebyl zraněn, ale bylo zničeno několik vzácných obrazů, které byly zapůjčeny z Francie a měly být vráceny příští týden. Příčinu výbuchu vyšetřuje Scotland Yard.

Rychle Watsone, sežeňte drožku a připravte se, jedem do Gilbert Gallery. Hádám, že tu máme pozdrav od našeho přítele Williama Wallise.“

Galerie byla rozsáhlá, ale zapadlá na vzdáleném břehu Temže a prakticky zapomenutá. V posledních měsících, jak jsem věděl z novin, vystavovala vzácné tisky zapůjčené z pařížského Muzeum D´Orsay. Několikrát jsem sám pomýšlel výstavu navštívit, ale pro množství jiných povinností jsem se k tomu nedostal.

Když jsme dorazili na místo, byl Scotland Yard už pryč, ale galerii střežil uniformovaný policista. Na budově nebylo na první pohled patrné žádné poškození - až Holmes pokynul k levé straně a teprve pak jsem si povšiml vyražených oken a očazených zdí. Policista nás uvedl dovnitř, tam už byly stopy neštěstí nepřehlédnutelné - ve vzduchu byl cítit kouř a na bílých zdech se usazovaly saze.

Všude se hemžili zaměstnanci galerie, sundávali ze zdí obrazy a pečlivě je očišťovali a balili. Z jednoho z nejumouněnějších se vyklubal sám pan John Garrideb, ředitel galerie, který se aktivně podílel na záchraně svých miláčků. Přesto, že jsme ho vytrhli z plného nasazení, byl mile překvapen zájmem slovutného detektiva. Zavedl nás do postranního traktu galerie, ve kterém došlo k výbuchu.

Holmes se s onou bystrou zvídavostí, která pramenila z jeho nepokojného ducha, jal zničenou místnost prozkoumávat. Kromě sazí a popela se po podlaze válely nepatrné cáry pláten a doutnající zbytky papírů a ohořelých rámů.

„Bohužel se zde nedá vůbec nic zachránit,“ bědoval pan Garrideb: „Takové neštěstí.“

„I to se podívejme, zdá se, že centrum výbuchu bylo někde v těchto místech,“ pokynul Holmes k oknu.

„Co říkáte na tohle, příteli,“ natáhl dlaň a ukázal mi střep. Byl tenčí než střep z oken a sklo bylo zaoblené.

„Vypadá to jako střep z nějaké nádoby, snad baňky.“

„Výborně, Watsone, a máte představu, jak se tady, pod oknem, ocitnul?“

Přemýšlel jsem.

„A co tohle,“ Holmes nadzdvihl holí žalostný cár závěsů zachycený na okně: „Všimněte si těch skvrn.“ Tam, kde nebyla látka zcela ohořelá, byly znatelné bílé flíčky.

„To vypadá jako od kyseliny, Holmesi,“ vykřikl jsem vzrušeně: „Myslíte, že Wallis... že Wallis. Nenapadá mě ale, co by v galerii s kyselinou dělal.“

„Ale vždyť je to zcela zřejmé, drahý příteli,“ Holmes se obrátil na ředitele galerie: „Předpokládám, že k vám asi před pěti týdny nastoupil nový vrátný.“

„Máte pravdu, náš vrátný se jednoho večera cestou domů z práce zranil, spadl totiž do díry po odkrytém kanále, taková nedbalost, a zlomil si nohu. Narychlo jsem sháněl náhradu, ale naštěstí se téměř okamžitě přihlásil jeden mladík.“

„Ten měl včera službu?“

„Ano.“

„Mohl bych s ním mluvit?“

Ředitel galerie se bezvýsledně rozhlédl: „Myslím, že dnes nepřišel - alespoň jsem ho tu neviděl.“

„To jsem předpokládal,“ přikývl Holmes: „Mohl byste mi dát jeho jméno a adresu? I když myslím, že jeho jméno už známe...“

Wallisův nový podnájem byl nedaleko od muzea, Holmes se celou cestu věnoval pouze své staré lulce.

Na zazvonění nám přišla otevřít postarší domácí, která nás celkem ochotně odvedla do pokoje svého podnájemníka. Naposledy ho viděla předchozí den ráno, než odcházel do muzea.

„Nepožadoval po vás v posledních dnech něco neobvyklého?“ tázal se Holmes, zatímco přeběhl zrakem chudě vybavený pokoj, ve kterém se nebyly vidět téměř žádné osobní věci.

„Ne, ne, pan Wallis není náročný. Ne tak jako někteří jiní. Ale přece jen - předevčírem jsem mu musela přinést nové mýdlo, přestože moji nájemníci dostávají mýdlo každé dva týdny. A všem to tak zatím vyhovovalo.“

„Mýdlo, říkáte? To je vysoce zajímavé a potvrzuje to zcela moji domněnku.“

Holmes pokynul svou holí k několika hliníkovým hrncům nedbale zastrčeným za postelí: „Tohle je vaše nádobí?“

„Ne, to si musel donést pan Wallis.“

„Nevíte, jestli se chystal někam odjet?“ Holmes zalistoval jízdním řádem vlaků, který byl na odjezdech do Edinburghu založen mapou Skotska.

„Moji podnájemníci se mi nezpovídají. A pan Wallis zaplatil za byt a stravu na měsíc dopředu.“

„Rozumím. A nevíte ještě náhodou, nesháněl se pan Wallis po nějakém ledu?“

Udiveně jsem pohlédl na svého přítele, jeho dotazy byly čím dál tím záhadnější.

„Ano, máte pravdu. Poslala jsem ho do pivovaru, kousek odsud. Můj nebožtík manžel tam dělával, tak náhodou vím, že mají hluboké sklepy a led po celý rok.“

„Děkuji, to jsem čekal,“ Holmes už se poroučel udivené paní bytné a spolu s jeho úklonou k ní putovala i drobná diskrece.

„Do Scotland Yardu,“ poručil kočímu Holmes pohodlně spočívající v drožce: „Návštěva u paní bytné byla velmi inspirující, nemyslíte, drahý Watsone?“

„Obávám se, Holmesi, že tomu stále nerozumím.“

„Shrňme si tedy fakta, příteli, která jsou mimochodem velmi jasná. Ve školní laboratoři se ztratilo větší množství kyseliny sírové a kyseliny dusičné. Bývalý školník, který nyní pracuje jako hlídač v galerii a který se náhle ztratí den výbuchu, potřebuje v posledních dnech mýdlo a velké množství ledu. Kdybyste alespoň občas četl chemický věstník, jak vám neustále kladu na srdce, milý Watsone,“ povzdychl si Holmes: „věděl byste, že z glycerinu, který je mimo jiné i složkou mýdla, kyseliny sírové a kyseliny dusičné lze vyrobit nitroglycerin, velmi účinnou třaskavinu, která je žel i velmi nestabilní - vybuchuje i při zahřátí nebo nárazu. Esterifikace je jednoduchá, leč nebezpečná, protože nitroglycerin je velmi nestálý, ale určité bezpečnosti při výrobě lze dosáhnout použitím hliníkových nádob a neustálým zchlazováním. Nebo přimícháním křemenného prachu, jak geniálně zjistil kolega Nobel, kterému se tak podařilo vyrobit plastickou trhavinu, kterou nazval dynamit - jistě jste o ní už četl. Ale jsem si téměř jist, že Wallis pracoval pouze se zchlazeným nitroglycerinem. Výbušninu podomácku vyrobil poté, co se mu podařilo získat místo hlídače v galerii. Myslím, že měl prsty i v tom odkrytém kanále, ve kterém se zranil jeho předchůdce, ale to je pouze moje domněnka. Poté Wallis při zavírání muzea zcizil vzácné tisky, které měly být v nejbližších dnech vráceny do Paříže, a ve výstavní místnosti nechal otevřené okno. Jím pak v noci, snad cestou na nádraží, vhodil do galerie baňku s nitroglycerinem. Následný výbuch měl zakrýt, že v galerii došlo před tím k loupeži. A opravdu - ty ubohé zbytky exponátů jsou neidentifikovatelné. Ale že nejde o nehodu, nám dokazují nejen střepy baňky, které jsme identifikovali,“ zde Holmes laskavě užil množného čísla: „ale i skvrny po kyselině sírové, která je odpadním produktem při nedokonalé esterifikaci při výrobě nitroglycerinu.“

„To je úžasné Holmesi,“ vykřikl jsem: „Škoda jen, že nám ptáček upláchl.“

„Myslím, že Scotland Yard si s ním již poradí. Pokud se jim ho nepodaří dostihnout ještě ve vlaku do Edinburghu, mohou na něj počkat u lorda Wimseyho, sběratele vzácných tisků,“ Holmes poklepal na titulek novin, které měl přeložené na stránce se společenskou rubrikou a nedbale zastrčené v kapse svého svrchníku: „který je toho času na návštěvě svých skotských panství. Nejsem tu konečně od toho, Watsone, abych chytal policii její zločince.“

Můj geniální přítel se v drožce uvelebil pohodlněji, zapálil si lulku a otázal se mě: „Už jsem vám líčil, jak se mi podařilo na dražbě v Tottenham Court Road zakoupit stradivárky za pětapadesát šilinků?“