Nesnesitelné bolesti života

Pravdou bylo, že Jaromír na tom nebyl právě nejlíp. K práškům na žaludek, které bral od vejšky, se během těch let, co dělal šéfa více než čtyřem lidem, přidaly i prášky na spaní, prášky na srdce, prášky na nervy, prášky na tlak,

.....a posléze i jakési pilulky na to, aby ráno vůbec mohl vstát z postele.

Takže když v pětačtyřiceti, kdy si už připadal jak pojízdná lékárna (a to zatvrzele odmítal tabletky na zvýšení potence i preparáty na zlepšení nálady), dostal padáka, zašlo to tak daleko, že ho dokonce napadlo i to, jestli mu to vůbec za to stálo. Kooperace z něj vysála to nejlepší a pak ho odhodila jak odepsanou investici. Teda, nevyhodili ho přímo, na to už byl příliš vysoko a věděl příliš mnoho, ale nabídli mu nevýznamný flek na odchodnou, bez kávovaru v kanceláři, bez sekretářky a bez ročních prémií podle výše zisku, s pachutí jídla ze závodní kantýny a neúspěchu, které odmítl - přirozeně, nechtěl dopadnout jako ti před ním, kteří obývali kanceláře o velikosti kamrlíku na košťata, přišli o služební auto i kožené křeslo a chodili už jen na projektové výbory, kde se všichni tvářili zaměstnaně a důležitě, ale kde se ve skutečnosti nic nerozhodovalo. Takhle to Jaromír v žádném případě neplánoval, takže nabízenou trafiku bez zaváhání odmávl a hrdě odkráčel středem.

Jestli tohle gesto bylo ovšem stejně prozíravé, jako bylo hrdinské, už byla jiná otázka. Složenky se samy nezaplatí. Navíc se mu vyhazov ani ne o rok minul s rozvodem, kdyby Jaromíra shledali zbytným o dvoje prázdniny dřív, kdy jeho žena měla ještě stále pocit, že se bez něj neobejde, mohl třeba mít alespoň rodinu. Takhle zbyl najednou sám, v bytě, který od dědovy smrti zůstal prázdný, a taky to na něm bylo vidět, a na jehož rekonstrukci neměl Jaromír chuť, energii a teď už ani prostředky.

Prvních pár měsíců po soudní rozluce přitom svět vypadal růžově – Jaromír si konečně naplno připustil, že věčně ustaraná odkvétající manželka ani věčně řvoucí kvetoucí smradi do jeho vytuněného světa nepatří a nejprve provinile, ale pak s větší a větší lehkostí si začal užívat party, sporty, ženy, kalby a utrácení za mužské hračičky. I toho dne, kdy dostal padáka, se v nejdražším baru ve městě propil až ke spásné myšlence, se na všechno vykašlat a udělat si prázdniny nejen co se manželství týče, ale i pracovní. Koneckonců dřel jak mezek od pětadvaceti, práci obětoval všechno, takže měl nárok si trochu oddechnout.

Hned v tom kúl báru si našel spřízněnou duši, ohebnou jak proutek a o dvacet let mladší, procestovali spolu celou Evropu, a když mu začala lézt na nervy, našel si další, tentokrát mladší o pětadvacet a navrch blond, a s tou se dobral přes jihovýchodní Asii až k několika měsícům v Thajsku. Byly to krásné časy, ale brzy zjistil, že se mu rozkutálely nejen peníze z oficiálního konta, ale i ze záložního „konta Separata“, kam si na radu jedné znalé personalistky („A jste si vážně jistý, pane řediteli, že ty mimořádné odměny chcete poslat na váš běžný účet? Opravdu?“), nechával od jisté doby v jiných časech zasílat všechny prémie včetně posledního zlatého padáku na odchodnou, a které považoval za bezedné.  

Ale ukázalo se, že bezedné nebylo. Teď byl Jaromír vděčný i za tu almužnu z pracáku, i když i na tu postupem času ztrácel nárok, ale díky ní měl zatím alespoň na alimenty, které vzhledem k tomu, že z práce odešel, tedy z pohledu práva, na vlastní žádost, zůstaly proklatě vysoké. Přestal cestovat a z pronajatého kompletně zařízeného bytu se přestěhoval do tohohle krcálku po dědovi, zatraceně nezařízeném a nekonfortním, zato se zatraceně zvláštními sousedy. V téhle době už Jaromíra samozřejmě napadlo, že by mohl zase pracovat, ale všechna místa, která přicházela v úvahu, byla pod jeho úroveň. A místa na jeho úrovni mu jaksi nikdo nenabízel.

Takže takhle se dostal až do situace, kdy mu nejenže nezbylo než počítat, ale ani to už mu nemohlo zachránit kůži, respektive cash-flow. Nebyl zvyklý hospodařit a tak třeba dnes, když z výpisu zjistil, že je náhle a bůhvíproč chudší o pět set a šel si to vyříkat to banky, kde mu slečna v kostýmu toho odstínu modři, který vás má uklidňovat a se sukní přesně dva centimetry nad kolena úplně klidně sdělila, že nejen, že mu banka strhla jakési pojištění vkladů, které si kdysi uzavřel, ale navíc si bere pět korun za každý výpis o výši zůstatku vyjetý z bankomatu, se rozčílil snad až neadekvátně. Nešlo o výši částky, pětikoruna je v každém případě prkotina, byť ji zaplatíte desetkrát za týden, ale principiálně to byla zlodějina rozměrů tak neuvěřitelných, že bez ohledu na uklidňující blankyt jejího kostýmu seřval nejprve vyplašenou úřednici, pak jejího zmateného vedoucího a nakonec i zástupce ředitele banky, který se, zřejmě vzhledem k dřívějším zůstatkům na kontě Separato, snesl ze svých výšin až z posledního patra honosné budovy financované z poplatků chudáků okrádaných klientů. Jaromír na něj svým speciálním ředitelským hlasem řval tak dlouho, až mu došel dech a pak se hladce dohodli na zrušení teď už zbytečného konta Separata, jakožto i pojištění vkladů, pojištění výnosů, spoření vrácených poplatků, spoření úroků, spořícího připojištění, pojistného spoření a dalších nesmyslů, které mu během tučných let podloudně vnutili. Jaromír odcházel nevěda, zda se štítem nebo na štítě – měsíčně sice bohatší o sedmnáctset, ale k tomu s pocitem, že ho zástupce ředitele opravdu lidsky lituje. Což zřejmě bylo zapříčiněno tím, že si Jaromír vzal do banky jeden ze svých lepších obleků, bratru tak za čtyřicet tisíc a k tomu košili LeDore, shodou okolností v tónu uklidňující modré, takže spolu se svými současnými příjmy a nervy nadranc byl modelovou ukázkou toho, jak to končívá. Manažeři banky nebyli žádní blbci, takže jim muselo být jasné, že je otázkou času než dopadnou stejně, pokud se ovšem nevykašlou na hypotéky a úvěry a včas si nenaspoří na horší časy - kdo by na to ovšem měl žaludek, v dnešní době a s takovými prémiemi a vším tím cestováním a stále novýni výrobky Apple a ostatními lákadly kolem a navíc tak rekordně nízkými úroky z úvěrů, výhodnými leasingy a tak vůbec. Však to večer zapijí v nejlepším baru ve městě, přijdou na jiné myšlenky a bude zas líp.

Nicméně Jaromít nemohl usnout celou noc, tabletkám na spaní navzdory se převaloval pod kousavou dekou, která už dávno zasloužila vyprat, a dumal nad nespravedlností světa. Z bytu přímo nad ním se navíc celou noc ozývaly zvuky, jako kdyby tam někdo snad stěhoval nábytek nebo co, a to člověku na klidném spaní taky nepřidá. Další dny bloumal Jaromír po městě a ospale přemýšlel o výši svého konta, protože teď mu vzali i možnost ho průběžně sledovat, pětikoruna sice nejsou žádné peníze, ale peníze to přece jen jsou, a když je nechtěl zbůhdarma vyhazovat do vzduchu, nezbude mu než denně nahlížet do schránky a pokorně čekat na měsíční výpis. 

Když mu pošťačka namísto výpisu z banky přinesla SIPO na úhradu poplatku za televi a rádio, a to jen na základě znovupřihlášení odběru elektřiny, skřípal zuby, zvlášť vzhledem k tomu, že rádio nevlastnil vůbec a televizi po dědovi se mu zatím nepodařilo zprovoznit, nicméně tyhle taxy byl Jaromír ještě schopen vnímat jako daň z civilizovaného způsobu života. Navíc nevěděl, jak se jim vyhnout bez hrozeb exekucí a exekuce byla přesně to poslední, co ve svém současném žalostném životě potřeboval. Nicméne ve chvíli, kdy mu do schránky přistála složenka na úhradu pronájmu z popelnice, a to „nad rámec ročního polatku za svoz komunálního odpadu“, jak mu roboticky vysvětlil ženský hlas na informační lince příslušného městského odboru, už byl vytočený do běla a když mu nevýrazná paní na poště lhostejně sdělila, že úhrada za zaplacení složenky činní dvacet šest korun, řval na ni Jaromír tak dlouho, dokud ho nevyvedl chlápek z ostrahy. Částku pak musel Jaromír uhradit bankovním převodem, který byl sice o sedmnáct korun levnější a navíc se mu na přepážce povedlo se nenápadně zeptat na aktuální výši svého konta, takže návštěvou pobočky fakticky uspořil hned dvaadvacet korun, ale už ani to ho nedokázalo uklidnit. Přemýšlel sice, že si za ušetřené peníze vsadí Sportku, ale za dvacet korun byl pouze jeden sloupec s pravděpodobností výhry jedna ku deseti milionum, jak si nahrubo spočítal, takže s jeho nynějším štěstím naprosto bez šance, i kdyby za dalšího búra vsadil i Šanci.

Když mu (skandálně až dvacátého následující měsíc!) konečně přišel podrobný výpis z teď už jediného účtu, zjistil Jaromír, že si banka strhla nejen šedesát korun za vedení účtu, čtyřicet dva za položky, ale i dvacet korun právě za výpis z účtu a dalších patnáct za výpis z kreditní karty, čítající všehovšudy tři řádky (dvakrát výběr a jedenkrát búra za výši zůstatku, úplně na konci měsíce, když do výpisu zbývaly ještě tři týdny a Jaromír už to vážně nemohl vydržet) a kromě toho dalších sedm set třicet devět korun za zrušení všech těch nevyžádaných služeb, nežádoucích pojištění a imaginárních spoření, z nichž navíc nejméně polovinu ten měsíc uhradil před tím, než je v bance stihl zrušit.

Měl chuť ten výpis roztrhat rovnou na chodbě, ale vzpamatoval ho zvuk otvíraných dveří od sklepa a Jaromír pozdravil sousedku z bytu nad sebou, ze všech lúzrů v baráku tu nejlúzrovatější, v ošoupaných manšestrákách šitých snad ještě podle Burdy a kanárkově žluté větrovce, samozřejmě mu pozdrav neopětovala, ani nezvedla hlavu zahalenou řvavě bordovým šálem a rozběhla se po schodech nahoru.

Jaromíra už ani nepřekvapilo, když hned za dveřmi svého bytu zjistil, že mu vypnuli elektřinu. Baterku v mobilu měl naštěstí nabitou, takže si našel číslo na ČEZ a nejméně pět minut čekal, než ho spojili s operátorkou. Ta ho nejprve upozornila, že hovor bude monitorován a pak se ho začala zdlouhavě vyptávat na různé nesmysly, jako jsou číslo smlouvy, datum narození a adresa, takže když ho pustila konečně ke slovu, už byl zas rozžhavený do běla.

„Takže vám nejde elekřina v bytě? A v ostatních bytech fuguje? Nevíte…. na vaší adrese ale nemáme hlášený žádný výpadek ani poruchu… pojistky jste kontroloval? Tak zkuste zkontrolovat nejprve pojistky v bytě a pak zjistěte, zda funguje světlo na chodbě, případně u sousedů….no, nejspíš tak, že zazvoníte a zeptáte se….. ještě by to mohl být vypadlý hlavní jistič… mluvte slušně, byl jste upozorněn, že hovor je nahráván…. bývá umístěný ve společných částech domu, nejspíš ve sklepě…. V případě, že se vám výpadek nepodaří odstranit, ozvěte se opět na náš dispečink….“

Takže dalších dvacet minut čekání na spojení, Jaromír vztekle rozrazil dvířka od pojistek, samozřejmě byly všechny nahoře, ještě pro jistotu je procvakal a – nic, to se dalo čekat. Proud mu určitě vypnuli kvůli nějakým nedorozuměním v té pitomé bance, možná už neměl dost vysoký zůstatek, těžko si udržet přehled, když musíte platit za každý podělaný výpis. Už už znovu vytáčel ČEZ, když se mu rozblikala žárovka nad hlavou. Měli štěstí, že si včas uvědomili svůj omyl. Zálohy za elektřinu samozřejmě uhradil. A včas. Byl si tím téměř jistý.

Druhý den, v úterý, proud vypnuli ve chvíli, kdy byl Jaromír na záchodě. Musel se obstarat potmě a z bytu pak přímo vystřelil. Už dlouho ho nic tak nerozhodilo. „Stalo se vám něco?“ volal na něj soused od vedle. Ale na co se ho ptal, si Jaromír uvědomil teprve o dvoje schody níž. „Jo, taky mi vypnuli elektriku, hajzlové, vám taky?“ volal nahoru na souseda, a pak šli společně nahodit hlavní jistič. „To je zvláštní,“ kroutil hlavou soused už nejmíň potřetí, bezmyšlenkovitě sebral ze země bordový šátek a obtočil jej kolem rozvodu vody, aby si ho ten, kdo ho ztratil, všiml na první pohled: „Jak to, že to pořád vypadává…“, ale Jaromírovi to zvláštní nepřipadalo, naopak mu to bylo úplně jasné. Vyčíhali si ho a chtěli ho zničit. Což se potvrdilo, když si Jaromír uvědomil, že z bytu vyběhl tak rychle, že si zapomněl klíče.

Zámečník si řekl o osm stovek.

Ve středu to udělali opět, právě když si Jaromír hodil do vody těstoviny. Tentokrát byl operátor chlap a Jaromír mu začal spílat ještě dřív než zazněla obvyklá litanie o nahrávání hovoru a s telefonem sekl až ve chvíli, kdy proud zas naskočil. Ale když odpoledne vyšel na obvyklé toulky městem, za domem narazil na bílou oranžovou montážní dodávku ČEZu. Vzápětí vyšel ze sklepa chlap v šedých montérkách a oranžové košili. „Já to věděl!“ zařval Jaromír a vrhl se na něj. Přivolaní policisté to posoudili jako napadení, přestože Jaromír utržil ve finále mnohem víc zranění než fyzicky zdatný montér. Tedy utržil by, kdyby ho nakonec nenapadlo strhnout ze zdi hasičák a montéra s ním vzít po hlavě. Na druhou stranu ve vazbě nemusel Jaromír řešit zůstatky na účtu ani poplatky za složenky. Jídlo, voda i televize byly zdarma a elektřinu nikdy nevypínali. Zásadně.

*             *             *

Jitka po schodech doslova vylétla, až málem ztratila svůj malinový šál proti skřítkům. Na chodbě totiž potkala Jeho, souseda, který se přistěhoval před pár týdny a díky němuž jí začaly ty potíže. Jeho rádio způsobovala Jitce nesnesitelné brnění všech kloubů - začalo to pozvolna, ale v posledních dnech dosahovala bolest už takových rozměrů, že se chvílemi nedala snášet. Jitka sepsala petici za odstranění přístroje, ale nepovedlo se jí sehnat ani jeden podpis, dokonce i soused nad ní se odmítl podepsat a dokonce Jitce zabouchl dveře před nosem, přestože do ní byl léta zamilovaný (věděla to, protože jí čas od času běhal po autě a navíc ji sledoval po městě, kamkoliv se hnula) a tohle pro ni udělat mohl. Situace začala být neúnosná, a nepomohlo ani několikeré přestěhování nábytku.

Až dnes Jitce došlo, že stačí jednoduše vypnout elektřinu. Tak prosté to bylo. Jitka zkrátka sešla do sklepa, vypnula hlavní jistič a konečně byl klid. Doma, kde neměla ani jeden koberec, protože koberce škodí, si vylezla si na kuchyňskou linku, ze které měla odstraněnou zářivku, jejíž světlo také způsobuje nesnesitelné bolesti, stejně jako rádio nebo postel. Teď byla Jitka konečně úplně klidná. Stulila se na lince a zatímco přemýšlela nad tím, jak často ty nejjednodušší řešení v životě bývají zároveň těmi nejúčinnějšími, pomalu se propadla do hlubokého léčivého spánku.