Krvavé romány jednadvacátého století

Thrillery? Detektivky? Dobrodružné romány? Kamil Pešťák, spisovatel a hudebník, říká, že s radostí píše a mně nezbývá než doplnit, že jsem s radostí četla.

Do čtení knihy Kamila Pešťáka, Následuj mne, jsem se pustila na doporučení, a s těmi nejlepšími úmysly. Příběh začíná nejasnou smrtí při horském cyklosjezdu a hned o dvě stránky dál nás uvádí do života hlavního hrdiny, vysloužilce vojenských misí, který, v šumavském Anníně, žije životem klasického amerického psance. Přiživuje se v půjčovně lodí, utápí se v depresích a nočních můrách, dumá, co se životem, a samozřejmě odhání ženy z celého širokého okolí, které mu samy padají do postele, do sena, do náruče. Miluji typizované románové postavy, takže podezření, že nečtu klasický český thriller, jsem dostala až o pár kapitol později, kdy se kniha začala nekontrolovaně hemžit postavami, situacemi, místy a ztřeštěnými akcemi.

Krátké kapitoly osekávají příběh na dřeň a z textu prýští radost - ze sportu, z přírody, z přátelství, z posezení u piva, z rychlosti, z toulání, ze sexu, z hudby, prostě ze všech těch jednoduchostí, ze kterých se skládá život.

Chvatně se měnící prostředí jsou reálná a popisná, oproti tomu postavy a jejich životní příběhy balancují na hraně fikce, ale ještě stále jsou uvěřitelné, nicméně kolotoč akcí a následných reakcí, náhod a briskních rozhodnutí se roztáčí stále rychleji a ani nevíte jak, jste vtaženi z psychologického románu s detektivní zápletkou doprostřed gangsterky, do žhava okořeněné milostnými scénami, různorodými podobně jako postavy i prostředí, kde se příběh odehrává. Prostě jízda, až se vám točí hlava, od začátku do konce.

Ale ani po přečtení dalšího románu (Když se kruh uzavřel) jsem si nebyla jistá, kam Kamila Pešťáka zařadit žánrově. Thriller? Detektivka? Dobrodružný román?

Jednotlivé kapitoly se odehrávají na mnoha mně známých i neznámých místech, které se střídají rychlostí blesku, ze Šumavy přes Prahu do Krkonoš, z Dobřan do Plzně, z Itálie do Francie, od Alp k Vydře. Podobně kvapně jako jeviště a kulisy se střídají i časové roviny a pestrá přehlídka postav: od středoškoláků z komunistické Plzně po velitele zahraniční mise, od pražského bezdomovce po vystajlovanou paničku v luxusní horské chalupě, a tomu všemu vévodí hlavní postava, sympatický společenský psanec, který čas od času dostane po tlamě, ale jinak zvládne úplně všechno a přes vnitřní nejistoty a boje se nakonec vždycky rozhodne zcela a úplně správně.    

Co se žánru týče, nakonec jsem si Kamila Pešťáka zařadila až na základě „Studie kulturně a literárně historické“ Josefa Váchala, jako pokračovatele kdysi tak populárních krvavých románů. Jeho příběhy  mají moderní kulisy, ale jinak odpovídají přesně Váchalovu popisu. „Nad krvavým románem možno celé hodiny sníti, neboť on vždy jen napoví a nikdy nedořekne, ponechávaje fantazii čtenářově co nejvolnější pole. Rovněž jako u zločinu, i popisu vášní a smilstva bývá velmi stručný.  Z krvavého románu můžeme užitečnou čerpati morálku, kterak každé příkoří a utrpení bohatě na konec odměněno bývá a žádný zločinec trestu neujde.“

A stejně jako u Váchalova Krvavého románu můžu prohlásit - bylo to svižné, napínavé, čtivé a navrch jsem se bavila.

Kamil Pešťák říká, že s radostí píše a já můžu jen doplnit, že jsem s radostí četla.