Duch Jezerní slatě

Opuštěná šumavská rozhledna, sníh, ticho a tma, která není prázdná. Co se stane, když vyčerpaný poutník zjistí, že zima není to nejděsivější, co ho v noci čeká?

Když se mu život rozbil na kousky, nedbale se sbalil natěžko a vydal se na cestu. Putoval už čtyři dny, z toho pršelo tři. Dnes, čtvrtý den, sněžilo. Chtěl dojít na Kvildu a najít přístřešek, ale padající mokrý sníh ho dostal. U Jezerní slatě se rozhodl ušetřit si ty tři poslední kilometry a vydal se k rozhledně nad mokřady. Nohy zvedal jako robot a na dřevěném chodníku několikrát podklouzl. Neodbytný pocit, že před ním něco vběhlo do tmy, ignoroval, a zalezl pod dřevěnou konstrukci. Rozhledna mu poskytla tolik vítané útočiště, ale vůbec se tu necítil dobře (ten stín pohybující se ve tmě), ale byl tak ztahaný, že usnul, sotva se zahrabal do spacáku.

V noci se vzbudil a zíral do tmy. Plný močový měchýř zápasil s děsivým pocitem, že kolem někdo obchází.

Něco obchází.

Byl to samozřejmě nesmysl. Co by tady, uprostřed ničeho, kdo pohledával.

Ještě za takové noci.

Přestalo sněžit a ticho bylo absolutní. Navzdory tomu v něm přetrvávalo přesvědčení, že ho někdo (něco) sleduje. Na chvíli si zdříml, ale když se znovu probudil, začalo být jasné, že ho nucení na močení jen tak neopustí.

Ale stejně jako se mu zázračně neuklidnil močový měchýř, nezmizel ani ten divný pocit. Poprvé na své pouti přestal myslet na svůj zpackaný život, a začal se doopravdy bát.

Není čeho, přesvědčoval sám sebe. Vždyť kromě něj tu není ani noha, natož něco dalšího.

Nebo někdo.

Ticho bylo stále absolutní, stejně jako tma. Strašně nerad se vymotal z útulnosti spacáku, který přeložil, aby teplo neutíkalo tak rychle. Zima nakonec nebyla tak strašná, jak čekal. Strašný byl pocit, že někdo (něco) číhá ve tmě. Úzkost na něj dorážela stále intenzivněji. Téměř si přál, aby neúprosné ticho prorazily kročeje či hlas, aby bylo jasné, odkud čekat nepřítele. Protože to musel být nepřítel, to bylo jasné. Už jen z toho, že mu srdce tlouklo stále zběsileji.

Vyšel před rozhlednu a u nejbližšího stromu si rozepl kalhoty. Byl natolik vyděšený, že přes vlezlou zimu i plný měchýř trvalo nekonečně dlouho, než spustil teplý proud.

Vzduch vedle něj náhle proťal zvuk, a někdo, ne něco, něco měkkého a těžkého, mu dopadlo na záda. Kdyby už nemočil, počůral by se teď.

Ani nevykřikl. Němě se rozběhl do tmy, ruce napřažené, aby se vyhnul stromům, kalhoty rozepnuté. Mokrá látka studila, nohy mu těžkly. Panikařil. Podařilo se mu nevrazit do jediného stromu a dostal se do míst, kde už nerostly, což mu ulehčovalo úprk. Ostatně čím dál tím neohrabanější. Nezdálo se, že 2by ho ještě kdokoliv pronásledoval. Zapnul si kalhoty. Cítil se důstojněji, ale začaly se mu bořit nohy. Hloub a hloub. Už je sotva zvedal.

V tu chvíli si uvědomil, že vběhl přímo doprostřed slatě. Hrůza z bažiny převážila nad tou původní, otočil se a rozhodl se vrátit po vlastních stopách a raději čelit hmotnému nepříteli. Ale po několika krocích se bořil hloub a hloub. Když už byl ve slati tak hluboko, že nedokázal vytáhnout nohy, teprve mu došlo, že ho ve tmě zradil orientační smysl. Namísto návratu se vydal přímo do chřtánu mrznoucích mokřad. Volal by o pomoc, ale bál se toho, co bylo někde před ním. Nebo za ním. Navíc už na křik neměl dost energie.

Vyčerpaný až na dno svých možností, fyzicky i psychicky, se zachytil trsů borůvčí a vřesu a rozhodl se počkat na ráno. Zabořený v bahně pomalu ztrácel vědomí a ani nevnímal, že se propadá hloub a hloub. Neúprosná tíha slatě mu sevřela celé tělo.

* * * * * * * * * *

Rangeři v zimě nedělali kontroly tak důsledně, jak by měli, takže spacák pod rozhlednou objevili až za dva dny. A vedle něj roztahaný batoh včetně peněženky s doklady a vybitým mobilem. Důvod oslovit policii tedy byl.

Přijeli až z Vimperka. Jeden starší a jeden mladý, zamračený a s ledový pohledem. Nafotili terén a pak vše lhostejně sesbírali do plastového pytle.

„Vy tu máte kameru?“ Všiml si ten mladý.

„Monitoring zvěře na slati.“

Záběry si pustili v teple chatky vedle parkoviště. Oheň ve starých Petrách praskal. V mírném dýmu, s každý s hrnkem horkého čaje ve zkřehlých prstech, sledovali záběry z posledních čtyřiceti osmi hodin.

Během dne se na cestě ke slati objevilo jen pár turistů, dva zajíci a havran. V šest večer se objevil on. Byla tma a záběr byl zasněžený, ale batoh na zádech nešlo přehlédnout. Ani to, jak mu podkluzovaly nohy. Shodil batoh, zalezl pod rozhlednu a kamera zhasla. Další záznam byl až z poloviny noci. Muž vystřelil zpoza rozhledny, jako kdyby ho někdo honil, a ztratil se ze záběru.

„Co dělá?“ Mladší policista pohlédl na staršího, ale ten jen pokrčil rameny.

„Asi mu přeskočilo. Běžel přímo do slatě.“

Další sekvence se objevila po 40 minutách. Opatrně našlapující stín zmizel pod rozhlednou. Kamera opět spustila o deset minut později. Muži tiše sledovali rysa, který přímo před kamerou důkladně sežvýkal svazek klobás a pak zmizel v temnotě. V mokřadech se, na rozdíl od lidí, dokázal pohybovat s elegantní grácií.