Bodycaching

Procházelo nám to dlouho a už jsme si mysleli, že nám to bude procházet pořád. S miláčkem jsme se do sebe zakoukali jako dva puberťáci.

Začalo to nevinně - povídání, posezení u kávy, půjčování oblíbených filmů, čtení stejných knížek, telefonáty, esemesky, procházky. Jedinou vadou na kráse našeho úžasného vztahu bylo, že jsme tyhle nevinné zábavy, co dokáží vzpružit tělo a osvěžit mysl tak neuvěřitelně, že to pochopí jen ten, kdo to sám právě prožívá, provozovali v hodinách, o které jsme oba okrádali své vlastní rodiny. Doma jsme sice byli o to milejší, veselejší a energetičtější, ale to v žádném případě nemůže omluvit ten smutný fakt, že jsme své zákonné partnery obírali o čas, který měl patřit jen a jen našim oficiálním vztahům, a který jsme mohli a měli legitimně proklimbat u televize, prohádat nebo pronakupovat. A stejně tak jsme obírali i naše děti – a tady už nešlo jen o absenci času, ale i výchovy. S hlavou ve hvězdách a úsměvem v duši se mnohem hůř peskuje kvůli špatným známkám, nedojezené mrkvi či hodinám stráveným u počítače, nemluvě o tom, že zakazování prvních randeuz-vous vašich ratolestí vám za těchto okolností připadá poněkud pokrytecké.

Zkrátka jsme se úplně vznášeli.

Ale ať nám naše láska připadala seberomantičtější a sebeinspirativnější, nic to nemění na tom, že jsme se chovali jako dva prolhaní hajzlíci a pořádná paka k tomu. Nicméně srdci neporučíš, obzvlášť když ani nechceš. Brzy nám přestalo stačit si hledět do očí a držet se za ruce, zatížené zásnubními prsteny a jizvami nasbíranými na cestách životem – já měla rozražený palec následkem mdlob v šestinedělí a miláček zjizvený prsteník jako vzpomínku na stavbu rodinného hnízda. Ale zlatu i ranám navzdory jsme si byli s přicházejícím se jarem stále blíž a blíž a jak se oteplovalo, stávaly se z našich původně nevinných vycházek čím dál vilnější výlety do přírody. A jejich účelem už nebylo jen objevovat krásy krajiny nebo si v klidu popovídat o tak zásadních tématech jako je hudba či houbaření.

Někdy touhle dobou jsme totiž začali sbírat kešky.

Hledání těchhle malých bezcenných pokladů nám poskytovalo nejen pocit dobrodružství, v dnešní bezpečné, zmapované a logické době tak vzácný, ale navíc se ukázalo jako perfektní záminka pro výšlapy, které se stále tvářily bezcílně, ale jejichž účel byl zřejmější a zřejmější – co nejdál od všeho a od všech, někam, kde nás nikdo nezná a pak stále pryč, tam, kde nikoho nepotkáme a pak ještě dál a hloub a znova a klidně ještě jednou.   

Kešky nás přiváděly do míst, kam by nás jinak nikdy nenapadlo se vydat. Některé byly ukryté podél frekventovaných cest či u mudly[1] hojně vyhledávaných turistických atrakcí, ale jindy nás souřadnice zavedly přímo do lůna přírody. Podle sešlapání trávy či olámanosti křoví se dalo dopředu odhadnout, jak často je místo navštěvované kačery[2] a uvnitř umělohmotné krabičky, nevyfouknuté PET lahve či jiné voděodolné skrýše nás pak čekaly sešitky či mnohokrát přeložené papíry s daty nálezů, leckdy velice řídkými. Někde jsme kromě ownera[3] byli prvními návštěvníky i po více než roce, z takových objevů jsme pak mívali největší radost.

Ve víru těchto vášní, neboť sběr kešek se nám také pomalu vymkl z ruky, a zmalátnělí stále žhavějším sluncem jsme přestávali být opatrní. Nejprve jsme se začali upisovat do sešitů v jednotlivých keškách, protože naše jména napsaná vedle sebe vypadala tak neodolatelně, a pak jsme si založili i elektronické účty a nálezy si hned na místě zalogovávali[4] přes chytré telefony, abychom ani jeden jediný nezapomněli. Účty se tak staly tajnou mapou naší lásky – měli jsme záznamy o tom, kde a kdy jsme byli a pod každou objevenou keškou jsme navíc připisovali dvojsmyslné logy, které nám měly připomínat, co jsme při jejím hledání všechno zvládli. Na našich keš-účtech jsme těmhle výletům do jiných světů začali přezdívat „bodycahing“ a připadali jsme si ohromně vtipní a nadmíru duchaplní a sami dva proti celému světu.

Čas ale neúprosně běžel a přišlo opravdové léto, prázdniny, a já s malým odjela na chalupu pár kilometrů od šumavského Vimperku, chodili jsme na houby a na borůvky, po výletech, hodně jsem četla, s obsedantní nostalgií sbírala kešky v blízkém i vzdálenějším okolí a denně se alespoň po telefonu ujišťovala, že jsem stále ještě vroucně milující a horoucně milovaná. Pravidelně jsem děkovala bohu za moderní technologie, ty vymoženosti, které umožňují zkracovat vzdálenosti mezi planoucími srdci v podstatě na minimum.

Pak se miláček náhle nevysvětlitelně odmlčel.

Nebral telefon, nereagoval na esemesky, neotvíral maily. Začínala jsem pomalu panikařit, ale neměla jsem žádný rozumný nápad, jak z podhorské samoty, díky miláčkově oněmělému mobilu se náhle proměnivší v zoufalé vyhnanství, zjistit, co se děje.

Pak přijel můj dramaticky se tvářící manžel a já začala tušit, že jsme prozrazeni. Nevím, co přesně za tím bylo, zda nesmazané maily, nějaký „dobrý kamarád“ nebo výpis telefonních hovorů, ale podle toho, co na mě manžel nesouvisle chrlil, nás nejspíš zradil náš milovaný bodycaching. Nevěděla jsem, zda se můj muž také přihlásil na geocaching.com a odhalil naše logy či zda se naboural do mého účtu a ani jsem to vědět nepotřebovala. K neštěstí mi plně stačila informace, že o nás ví, o nás, i našich hrách, a bude se mě za každou cenu snažit přinutit se toho všeho vzdát, všech těch ukradených chvilek radosti a bezstarostné volnosti.  

Rozhodla jsem mlčet po celou dobu, co na mě manžel křičel, ať s „tím“ okamžitě skončím. Mlčet a nic planě neslibovat, neboť jsem si už nějak nedokázala představit život bez dalších nových kešek. Pak konečně odjel, nechal mě mému trudnému bilancování, utrápenému vzpomínání a chaoticky vířícím myšlenkám a objevil se až další den. Už nekřičel. Vzal můj mobil, tak pečlivě a tak zbytečně promazávaný, připojil se k mému účtu a předvedl mi tři fungl nové kešky, založené jen pár set metrů od naší chalupy.

„To je pro tebe. Začni u té nejbližší. Dělej. Hned.“

Zmatenou mě vystrčil ven a já se jako ovce vydala na polní cestu, kam mě naváděly první souřadnice /N 49° 05.407 E 013° 40.939/. Došla jsem až k ostrůvku, který uprostřed nehostinných polí tvořila rozložitá stará lípa stínící rozviklanou lavičku neuměle ztlučenou z fušersky ohoblovaných prken. Výhled odsud byl nádherný – hned za žloutnoucími lány a zelenými loukami přerušenými v dálce sem tam červení střech nebo modří vody se zvedaly šumavské svahy a vrcholky.    

Kešku jsem našla okamžitě, jak jsem spustila oči z uklidňující vyhlídky, ve stínu pod lavičkou se krčila krabička od kino filmu, jen nedbale zakrytá loňským listím. Uvnitř papír se souřadnicemi další schránky, žádné podpisy, žádné pozdravy, jen ten zářivě bílý papír s pár číslicemi a pod ním ukrytý kovový kroužek. Obrátila jsem krabičku a na dlaň se mi vykutálel prsten, žádný šmuk, jaký obvykle do kešek schovávají na památku děti, ale opravdový zlatý šperk, i s puncem. Napadlo mě nejprve, že prsten má být pro mě, dar od manžela na usmířenou, ale byl příliš velký a navíc nošený, odřený a s vyrytým datem víc než dvacet let starým. Nedávalo to žádný smysl a já po těch propřemýšlených dnech neměla už sílu dumat nad čímkoliv, takže jsem prsten i papír jednoduše zastrčila zpátky a vydala se k další keši /N 49° 05.388 E 013° 40.743/.

Ta byla ukrytá důmyslněji – umělohmotné oko víčka z nevyfouklé PET lahve na mě vykouklo až po pár minutách hledání z větve borovice v lesíku mezi poli. Vyšroubovala jsem sytě červené víčko a z podlouhlé tmavé schránky jsem si přímo na dlaň vysypala NĚCO, něco divného, co na první pohled vypadalo jako lidský prst. A opravdu to prst byl, mužský prsteník, kdysi zjizvený a nyní čistě odseknutý, jak jsem zjistila během těch vteřin, než mi došlo, že se mi to nezdá a kdy jsem jen nevěřícně zírala, těsně před tím než jsem to hrůzné překvapení instinktivně odhodila co nejdál od sebe. Ale jakákoliv vzdálenost už nemohla zastřít, cože jsem to právě držela v ruce. 

V tuhle chvíli jsem se měla otočit, otočit se a utéct co nejdál, ale něco, nějaký sebedestruktivní morbidní ovčí pud mě přinutil dokončit zoufalý úkol, pokračovat a najít i tu třetí a poslední kešku.  

Navigace telefonu mě dovedla na souřadnice 49°5.61428'N, 13°43.90093'E, dovnitř dávno opuštěného zemědělského areálu, ke skřípajícím vratům staré stodoly. Počkala jsem, až si moje oči zvyknou na tmu a teprve pak jsem vstoupila. Rozhlížela jsem se kolem sebe, po starém haraburdí, dávno zrezlých strojích, polámaném nářadí a tisícem nepotřebných krámů schovávaných pro strýčka příhodu. Keška mohla být prakticky kdekoliv, bez hintu[5] bych tady taky mohla hledáním strávit týdny.

Vrata zaskřípěla, jak se jimi prohnal vítr, a mně na temeno hlavy s pozvolným tlumeným plesknutím dopadlo něco vlhkého. Vzhlédla jsem ke stropu stodoly, kde se pomalu houpal starý prorezlý sud, přivázaný na laně, které s každým pohybem jemně zavrzalo.

Na sudu bylo modrým sprejem nastříkáno jediné slovo „BODYCACHING“ a zpoza víka pomalu odkapávala už ztuhlá krev.

[1] Mudlové = ti, kteří nehledají kešky

[2] Kačeři = ti, kteří hledají kešky

[3] Owner = zakladatel a správce kešky

[4] Logy = komentáře k jednotlivým keším na webu geocaching.com

[5] Hint = nápověda ke kešce