Nebozízek

Protáhněte se ! Venku už konečně začalo skutečné jaro. Téměř denně nás sice provází dešťová sprška, ale slunce hřeje a láká ke krásným procházkám. Jakmile toto období začíná, většina Pražanů vyráží ven, do zeleně pražských parků a zahrad.

Jedno z nejoblíbenějších míst, kam zajít, je v Praze bezpochyby Petřín. Historii Petřínské rozhledny jsem Vám již připomněla v minulosti. Dnes bych se ráda věnovala Petřínu a Nebozízku, snad nejoblíbenější pražské výletní restauraci 19. a  20. století. To, že je Nebozízek také stanice lanovky, asi každý ví. Ale co to vlastně ten Nebozízek je? Nebo spíš býval?

Petřín či také Laurenziberg je zdaleka viditelným pražským návrším, ke kterému neodmyslitelně patří rozhledna, zrcadlové bludiště, kostelík svatého Vavřince, křížová cesta i romantická vyhlídka a řada soch, z nichž zejména spodobnění Karla Hynka Máchy patří k oblíbeným cílům romantických večerů na Petříně.

Kromě toho má Petřín také další zajímavé stavby: Hladovou zeď a Nebozízek. Hladovou zeď zná snad každé dítě. Dal ji prý vystavět Karel IV., aby v době neúrody poskytl práci hladovějícím. Samozřejmě plnila  funkci nového středověkého městského opevnění.

Nebozízek je dnes známý jako restaurace, penzion a stanice lanovky. Věděli jste ale, že Nebozízek nazvaný původně Nebozez, byly vlastně vinice? Víno se pěstovalo na Petříně snad již od 12. století nad kaplí sv. Vavřince. Ostatní vinice pak vznikaly  postupně. Patřily např. křížovníkům nebo benediktinům.

Většinu území dnešní zahrady Nebozízku pokrývaly ve středověku vinice křížovníků. Zhruba od roku 1433 je také poprvé zaznamenán název „Na Nebozezu“. Jméno, které tedy vzniklo  v polovině 15. století, mělo znamenat cestu k vrcholu Petřína, která se vine  jako nebozez. Alespoň takhle o tom mluví jedna z  knih o historických  pražských domech od Josefa a Evy Hrubešových. Jiným úsměvným  vysvětlením pojmenování Nebozízku je verze zkomoleniny jednoduchého dotazu. „Chceš chleba nebo řízek“, ptala se prý matka malého chlapce a nabízela dítěti svačinu. A ještě šišlající děcko se zálibou odpovídalo a stále opakovalo „nebo zízek, nebo zízek“ – a název se rázem chytil. Tato pověst se vyprávěla  mezi malostranskými starousedlíky.  Kdo ví, co je na tom  pravdy.

V průběhu 16. století byly vinice postupně přeměňovány na ovocný sad. Střídavě byl ve vlastnictví církve, města i šlechty.  Svobodný pán Karel Maxmilián Lažanský pak nechal v těchto místech vystavět velký objekt, který v roce 1809 zakoupil  knihtiskař a velkoobchodník Bohumil Haas, aby zde zřídil výletní restauraci, čímž položil základ tradici pohostinství v lokalitě Petřína. Dlouho byl prý provoz restaurace na Nebozízku velice ztrátový. Není se co divit. Pěšky se nikomu moc do kopce nechtělo. Teprve po vybudování lanovky se situace změnila. Že by i naši předkové byli líní?  Určitě ano. Vždyť si dokonce Spolek pro povznesení návštěvy cizinců v Praze na konci 19. stol. požádal o povolení zřídit na Nebozízku nosítkovou stanici. Už jenom název nosítková stanice je  úsměvný. V nosítkách se měli nechat za úplatu turisté vynášet nahoru na Petřín, aby se mohli kochat  krásnou vyhlídkou na celé město.

Lanovka na Petřín, to je také velice zajímavý příběh. Petřínská lanová drána je dlouhá 510 m a překonává převýšení 130 metru. Původně, tedy v roce 1891, však vedla pouze k restauraci Nebozízek. Ta, která funguje dodnes, je v pořadí již třetí konstrukcí. Osud lanovky byl spojen s historií Petřínské rozhledny, ale na rozdíl od pevné konstrukce vyhlídkové věže byla dráha lanové zranitelnější.

Také Nebozízek si  prošel mnohaletou strastiplnou cestou, než se dočkal své obnovy v roce 1985. Tehdy se angažoval především Klub za starou Prahu, který v po rozsáhlých sesuvech zeminy petřínské stráně vyžadoval, aby byla obnovena nejen lanová dráha, ale i samotná budova Nebozízku. Lanovka byla zrekonstruována, ale budova Nebozízku  nevydržela a nakonec musela být stržena. To, co dnes stojí uprostřed Petřína, je vlastně  replika původního, historického, objektu. Snad ještě nějakou dobu vydrží a bude příjemným místem  k odpočinku i občerstvení.

Venku se pomalu  stmívá, i když v červnu jsou dny dlouhé a Praha i po setmění krásně nasvícená.  Sama už jsem při psaní tohoto článku dostala chuť na příjemné posezení pod korunami stromů v petřínských zahradách , v restauraci se staletou historií. Pokud o jednom z příštích víkendů nebudete mít zrovna co dělat, určitě to zkuste taky. Nahoru Vás sice v nosítkách nevynesou, ale dopraví Vás lanovka nebo v rámci tréninku zdravého životního stylu můžete nahoru na Petřín vyběhnout pěšky. Tak hezký zážitek!