Ukradli to Fero s Eržikou – dítě mi to řeklo

Můžete se s výchovou přetrhnout jak chcete. Můžete pilovat svoje morální postoje jako Kájínek mírovské mříže a jít příkladem až do bezvědomí. Všechno málo platné. Úder přijde když to nejmíň čekáte.

Vychutnávám si v poklidném nedělním dopoledni seriál Chalupáři. Nejvíc miluju socialisticky kolektivistické hlášky Josefa Větrovce coby předsedy. Abych přes hrátky svého potomka zaslechla alespoň tu a tam něco, snažím se upoutat jeho pozornost k televizi. Na obrazovce se zrovna odehrává drama. Výpadek proudu ohrozil životy dvaceti tisíc kuřat a zároveň i prémie jejich ošetřovatelů, vzorných socialistických romů Fera a Eržiky.

“Podívej se, kuřátka!”

“Stejně je ukradli,” odvětí mi z ničeho nic pětileté robě. - Cože?! !Slyšela jsem dobře?!

“A jak jsi na to přišel, že ty kuřátka někdo(!) ukradnul?”ptám se opatrně. “Děda má taky kuřátka a nikomu je neukradnul.”

“Ty kuřátka někoho byly,” praví potomek vzdorovitě a dál se nebaví.

“A kdo by ty kuřátka ukradnul? Vždyť je nikdo neukradnul.” snažím se.

“Oni špatně mluvějí,” identifikuje syn jednoznačně pachatele krádeže, která se nestala.

Jééžišmarjá. Co mám dělat? Moje dítě uvidí dvě osoby nezvyklého vzhledu, jejichž nejhorším prohřeškem je, že hovoří se silným přízvukem a okamžitě předpokládá, že došlo ke krádeži a o zloději nepochybuje. Kdo tomu mému malému chlapečkovi takhle zblbnul hlavičku? Z vlastní zkušenosti to nemá. Dostal někde školení. Ale kde? U babiček? Ve školce? Na písku?

Vyřešila jsem to krátkou, čistě alibistickou, přednáškou na téma: Nepodložené obvinění a proč se to nemá dělat. Vím, že je to řešení stejně nemohoucí, jako lžíce rybího tuku z našeho dětství nebo vypláchnutí pusy mýdlovou vodou. Ale musela jsem něco udělat, abych přehlušila hlodavé podezření, jestli jsem něco podobného před ním náhodou nevypustila ze své nevymáchané pusy já.

Hlavně ať se to nedozví Džamila.