Možná je
cynické pozastavovat se nad smrtí jedné celebrity, když na světě umírají lidé
pro nic a zanic.
Minulý týden zemřel Michael Crichton. Vsadím se, že si ho ani nemusíte googlovat. Ano, to on spolu s panem Spielbergem nám před lety zařídili, že všechno, snad i včetně kondomů, mělo tvar dinosaurů.
Ovšem Michael Crichton se prosadil ještě před tím, než se mu podařilo vnutit nám módu předpotopních monster. Až se podíváte na seznam jeho tvorby, zjistíte, že skoro všechny romány znáte, a že skoro všechny mají filmovou podobu. Byl držitelem Oscara i Emmy, režíroval, psal scénáře...
Posměváčkové o něm sice tvrdili, že každý jeho druhý román je nepovedený. Nikdy se ale tak úplně neshodli v tom, které to jsou. Rozhodně však není pochyb, že byl nesmírně vlivný. Fabulace, které představil třeba v románu Říše strachu jsem později slyšela vyslovované jako fakt z úst lidí, o kterých jsem si jista, že nikdy nepřečetli nic tlustějšího než je Žena a život. Crichtonovy „výmysly" prostě začaly žít vlastním životem.
Obdivovala jsem ho za jeho vzácné umění napsat brilantně napínavý text, za to, jak do hloubky ovládl každé téma, o kterém psal, za to, jak z opomíjené věci dokázal učinit centrum zájmu miliónů lidí.
Nenáviděla jsem ho za to, jak svými čtenáři manipuloval, za to jak klouzal po povrchu problémů, které dobře znal do hloubky. Jak čekal, že mu jeho fanouškové na slovo uvěří. Byl jako skvěle připravený, špičkový varietní kouzelník v záři reflektorů a vždycky vytáhl z klobouku něco, co jsem nečekala. Miluju jeho romány, čtu je pořád znova a pokaždé, když nějaký odložím, řeknu si:"Ještě".
Bohužel už žádného králíka z klobouku nevytáhne. Byl úspěšný, bohatý, inteligentní, vysoký, pohledný, nadaný, vlivný a v šestašedesáti letech na vrcholu tvůrčích sil. Zemřel na rakovinu. Teď nevím, jestli je to spravedlnost nebo nespravedlnost.
