Nebijte mě prosím, paní prodavačko

Nenávidím tradiční pultové obchody s dotěrným personálem.

S radostí si sama vyberu co chci bez poznámek typu: “To vám bude malý. Ukažte? Votočte se? No jo, bude to malý.” pronášených na celou místnost.

Nevím, jestli mám tak přiblblý výraz nebo je to prostě běžná praxe, ale na dně mého sáčku z pultové prodejny je zaručeně plesnivý pomeranč a v cukrárně se mi ženština nestydí vtisknout do ruky nazpět částku sníženou o pomyslé “díško”, které jsem jí ovšem za její vlažné služby nemínila dát.

Nemůžete se mi divit, že je mi to “lidské teplo” trochu na obtíž a oblíbila jsem si anonymní odosobněné megaprodejny se sterilními mezilidskými vztahy. V pohodě si naházím do košíku co potřebuju bez nemístného kibicování a poznámek a bez zvýšeného adrenalinu a krevního tlaku. Můžu se klidně soustředit na svůj seznam a pořádně si přečíst záručních dobu a složení výrobku, což jsou kratochvíle, které mi není každá bodrá obchodnice ochotna tolerovat.

Jenže pak přijde chvíle pravdy, kdy selanka končí a každý se dozví, jak silná je jeho osobnost. Přijde čas zaplatit.

Práce pokladních je monotónní, vyčerpávající a nudná. Jenže bych ráda připomenula, že i většina ostatních lidí si na svůj chléb vezdejší nevydělává popíjením šampaňského s jahodami ve stínu růžového sadu. Proto mě vždycky zaskočí, když se třeba pokladní vprostřed markování najednou sebere a beze slova zmizí. Jistě, zatím se vždycky za okamžik vrátila, ale ta chvíle děsivé nejistoty, když neumím číst myšlenky, takže netuším, jestli si šla pro pásku do pokladny nebo odkvačila podat výpověď. Nebo když si před kasu mezi žvýkačky vyvěsí malilinkatou, rukou psanou cedulku, že jí nefunguje čtečka karet a sdělí to šťastnému zákazníkovi, až při placení. Další zábavnou činností, kterou si některé ženy u kasy zpestřují život je hlasité komentování vašeho nákupu: “Tohle je nejhorší voda ze všech! Tu my tady dostáváme zadarmo!” Nebo: “A to vám chutná tohle?” V lepším případě komentuje nákupy lidí, kteří z její “péče” už šťastně vyvázli:”A já jim vždycky říkám: Vy si myslíte, že je to bio nějak lepší, jo? Vy tomu věříte?”

Jasně, všechno má své mouchy, takže můžu v supermarketu těžko čekat duhové motýlky. Jsem také velice nenáročná a rozhodně toleruji, když je problém rozeznat avokádo od manga nebo je třeba hledat pět minut cenu jedné kedlubny. Včera se ovšem jedné z těchto pracujících žen povedlo docílit, že jsem křičela. Postavili jsme se s manželem do fronty k její pokladně a diskutovali jsme o tom, jestli už doma máme nebo nemáme film, který byl přílohou denního tisku. Z tohoto důvodu jsme dost pozdě odhalili, že na nás pokladní huláká. Ječela na nás celkem nevybíravě přes hlavy dvou lidí ve frontě před námi, že je dál spousta volných pokladen a máme si k nim jít. Když toto zopakovala asi třikrát. Začala na celé kolo vyřvávat: “ Pětka je volná. Čtyřka je volná. Osmička je volná...” Asi jsme ji rozzuřili tím, že jsme si jí zprvu nevšímali. No nevěděli jsme, že je to naše povinnost. Když mě manžel táhl pryč, slyšela jsem se jak jí odpovídám také na celé kolo:”Jestli řeknete ještě slovo, tak vám tady ten nákup nechám!” To bych jí to byla nandala co?

Pokud nejste single v maminčině péči, asi se těžko kontaktu s podobnými osobami vyhnete. Já si budu pokladnu příště vybírat rozhodně pečlivěji.Nemůžu se však zbavit dojmu, že mnoho z těchto žen jejich práce krajně otravuje a daly by přednost tomu, kdyby je na jejich místech mohly nahradit snaživé a úslužné Ukrajinky. Pak by měly dost času fňukat na úřadu práce.

Pro čtenáře blogu idnes z Globusu Černý Most Věra Rambousková.