Mezi námi závisláky.

Miluju internet. Zažije se tady fůra legrace a věci nevídané, neslýchané a nečtené. Kde jinde se mi podaří vybudit jakéhosi spoluobčana ke konstatování, že mi zřejmě došly baterie ve vibrátoru? :o)

Je tady sranda, ale nic není zadarmo. Ráno budu vypadat, jako plisovaná sukně  vyhozená do popelnice v roce 1958. To je hrozná vyhlídka, protože zatím nejsem ani tak stará, abych měla nárok na mamograf zdarma. Zakoupila jsem si sice nějaké to omlazující něco v ampulkách a míním se tím potírat. Jenže - stojí mi to za to? Prádlo nevyžehlené, dítě nezpohlavkované, televize opuštěně bliká do prázdného obyváku. Teď už mi zbývá jen chytit z neustálého vysedávání nad klávesnicí housera a trombózu.

    Pokusila jsem se, zavést pro sebe jeden den v týdnu bez počítače. Zdálo se, že to vydržím. Co třicet minut jsem sice nervózně nakukovala do jeho pokoje (u nás má počítač, narozdíl ode mě, svůj pokoj), ale lesklého čudlíku jsem se ani nedotkla. Pointa je prostá. Zapnul ho nakonec můj manžel, nadšený, že má jednou před monitorem volno. Dlouho mu ta radost nevydržela.

    Zdá se, že mám na internet regulérní závislost. Dělá mi to sice trochu starosti, ale mám to pod kontrolou a můžu kdykoliv přestat. Jenže proč přestávat, když v tom, právě teď, jedete se mnou, přátelé?

Autor: Věra Rambousková | úterý 25.12.2007 19:31 | karma článku: 16,28 | přečteno: 1179x