Kupuju jídlo skoro stejně tak drahé jako v Německu.
Založila jsem si spořící prasátko pro případ náhlého onemocnění a s tím spojených okamžitých výdajů.
Škrtla jsem si výlet do Vídně.
Děsím se možnosti, že bude nutné vzít si hypotéku.
Doufám, že se nám podaří dost našetřit na stavebním spoření dřív, než zruší podpory.
Vyhodila jsem si z hlavy možnost, že bych změnila místo a našla si něco, co by mě víc bavilo, třeba i za míň peněz, ale s lepším zacházením.
Přijímám nutné změny. Jenom doufám, že to bude stačit a další pokračování reformy veřejných financí nezasáhne naši rodinu moc razantně.
A co vláda udělá s penězi, které já ušetřím?!?!
Popadne balík tak ohromný, že si ho ani neumím představit a nacpe ho církvím! Dobře, co bylo ukradeno musí se vrátit. Respektuji tuto zásadu. Ale opravdu jsem, pánové a dámy, netušila, že jsme na tom tak dobře a můžeme si takovou velkorysost dovolit bez rozpočtových problémů.
Dneska jsem si přečetla, že si policie koupí nová stříbrná auta. Když pominu ten blbý argument, který zatahá za uši každého, kdo vyjel na silnici na něčem silnějším než je koloběžka a to, že stříbrná auta jsou lépe vidět, což nejsou, n e c h á p u na co potřebujou policajti metalízu. Na co to všechno potřebujeme my! Jako by nestačilo nové výhružné heslo: Pomáháme a chráníme. Ovšem už se tam nepíše komu se pomáhá a kdo se chrání.
Příště, až si to nějaký chytrolín zase přihasí s kecama o rozvráceném státním rozpočtu, zaslouží si jedinou odpověď: “To si vykládej svojí babičce!”
