Doba je zlá. Krize, která se měla vzdalovat, nikdy neodešla, zdroje tu nejsou a na sehnání jednoho pracovního místa je třeba absolvovat aspoň deset pohovorů. Ve vašem oboru padesát. A to je jenom začátek.
Všechny klasické biologické i ekonomické poučky nás ujišťují, že zvítězí lepší a přežije silnější. Ale nikoliv s jedním prstem v nose. Svojí kvalifikaci jste věnovali leta úsilí, a teď je vaší povinností zajistit si nejlepší podmínky pro její uplatnění.
Roztahuje se před vámi na služebním žebříčku prdelatá předdůchoďanda, která si myslí, že sežrala všechnu moudrost světa jen proto, že pamatuje Husáka? Nebo tam zaclání cucák po škole? Nebo snad mamina, které se ještě tlačí mlíko na mozek?
Chápete intuitivně tu hroznou nespravedlnost, když porovnáte svoje schopnosti a svoje postavení?
Ať vás ani nenapadne se nějak hlasitě ohrazovat. Ve společnosti, kde si jsme jako zaměstnanci všichni rovni, najednou zjistíte, že někteří jsou si rovnější. Někdo je absolvent, někdo je samoživitelka, někdo s někým spí.... Ale co naděláte?
Tváří v tvář této řadě nespravedlností je zřejmé, že ani vy nemusíte brát na nikoho ohled. Vlastně pozor, je třeba brát ohled především na sebe. A postupovat tak zlehka, aby vás nedokázala kousnout ani módní past multikulturních antidiskriminačních opatření.
S mojí nepatrnou nápovědou to bez obav dáte. A konečně dostanete na co máte nárok.
(Výše uvedený text je pouhou ironickou fikcí. Pokud vám něco připomíná, máte problém.)
