Narozeninový blog. Islám devastuje psychiku lidí.

Tak jsem se rozhodla, že si udělám ke svým narozeninám dárek. Dost často se snažím krotit v tom co píšu (i když ne vždy se to daří).

Je tu téma neskutečně zajímavé, odrážející lidskou podstatu ve své opravdovosti a obnaženosti. Téma, kterému si myslím, že velice dobře rozumím, a ukázalo se také že je to i nějaký můj dar. Hlavně je můj ohromný koníček a zároveň i profese. Myslím tím lidskou sexualitu. Ode dneška se přestanu bát o tom veřejně mluvit, abych lidi „nešokovala“, nebyla tolik „kontroverzní“ (beztak kontroverzní postava jsem), a ze soukromých hodin, sezení a rozhovorů se konečně pustím i do veřejné blogové osvěty….

A abych nezačínala nějakým slabým čajíčkem, začnu poměrně dost otevřenou zpovědí svých osobních zkušeností… Protože kdo jiný mi může být lepším příkladem, než já sama sobě skrze své zkušenosti, které velice detailně znám...

Občas se mi stává, že když někdo po mně chce moje svědectví z dob kdy jsem byla muslimka, tak nakonec je víceméně zklamán, protože opravdu z rukávu netahám žádné příběhy typu že mě můj muslimský manžel bil jak otloukánka, lil po mně rozžhavený olej, a ani nemám žádný příběh v tom duchu, že by mi zakazoval někam chodit či jinak omezoval. Bohužel na mě neplatí ani to, že bych poblázněná láskou konvertovala, což je druhý příběh, který se vždy ze mě snaží vyždímat. Jenže ani to není pravda. I předtím jsem pár muslimských partnerů měla, a možná i mezi nima byli tací u kterých jsem poblázněná láskou byla víc než v případě manžela, ale rozhodně jsem neměla jediný důvod konvertovat. A taky mě ani jeden z nich netloukl. Jednoduše věděli, že si to nemohou dovolit. A nejspíše se tak ke mně chovat ani neměli potřebu. Pak jsou ze mě už tak nešťastný, že se tedy ze mě snaží vytáhnout alespoň nějaký působivý příběh o tom, jak jsem pronásledovaná. Ne, nejsem ani pronásledovaná žádným svým bývalým. Ba naopak, můj syn se svým otcem stále pravidelně stýká, a ano jsou mezi námi problémy kvůli kterým spolu nejsme, ale přes to se k sobě chováme s respektem, a já k němu chovám i důvěru v to, že mi syna nikam neunese, a doufám, že mojí důvěru ani nikdy nezklame. Dokonce i přes moje antiislámské aktivity se nebojím potkat žádného z mých bývalých, občas někdy nějakého i potkám, a kromě gentelmanského, že mi to pořád sluší, ať dávám na sebe pozor a přeptání se jak se má můj syn, opravdu žádný nenávistný chování od nich nezažívám. Ba naopak, jednou se i stalo, že nějaký jiný muslim když mě viděl, měl potřebu se mnou konfrontovat moje antiislámské aktivity. Zrovna u toho byl jeden z mých bývalých, a byl první kdo ho srovnal do latě, aby mě neobtěžoval. Nemám tušení proč. Jestli z nějakého sentimentu… Nebo možná fakt jsem měla štěstí přese všechno, že to byli gentelmani.

Uvědomuji si, že jsem měla ohromné štěstí. Tím spíš když denodenně řeším příběhy exmuslimek, nad kterými jen rozum zůstává stát, zda vůbec něco tak strašného je možné.

Dlouho jsem si v sobě řešila čím to je. Zda tím, že jsem dítě štěstěny, nebo co v tom jiného je. Až mi došla zásadní věc. Všichni mojí bývalí ( až na jednu výjimku) měli jednu společnou věc. Velice silnou roli jejich matky v životě. Měli otce který buď vůbec nebyl, nebo se z různých důvodů moc doma neobjevoval.

Nastíním pár příběhů. Jeho maminka byla o 40 let mladší než tatínek. Tatínek zemřel, když mu bylo 12 a i předtím, protože to byl už starý pán, tak neměl tolik vlivu v rodině. Dominantní osobou rodiny, která všechno měla pod kontrolou byla jeho máma, a zvláště po smrti otce. Vychovávala ho hlavně ona. Potom je to příběh země zbídačované občanskou válkou, tatínek pracoval v Německu, jen občas jezdil domů. Všechno na starosti měla matka. Ohromná silná matka, co děti vychovala navzdory všudypřítomné války. A do třetice příběh, kde ho vychovávala od 6 let jen matka, protože jeho otec padnul v indo-pákistánské válce. Možná asi největším paradoxem mého života je, že můj momentální milovaný partner, sice není muslim, ale jeho otec také padnul v indo-pákistánský válce, když byl malej kluk. Akorát že jeho táta bojoval na opačné straně barikády….

Když mi to došlo, div mě z toho nezamrazilo… Je těžké v sobě srovnat fakt, že nejspíše vždy ve mně podvědomě viděli matku… A samozřejmě nemusím víc zdůrazňovat, že tento fakt neskutečně ovlivňuje jaký mají vztah k ženám a jakou mají sexualitu.

Scestné příběhy jak synové respektují matku

Z hlediska islámu, syn už v 7 letech má větší pravomoci než matka, a v nepřítomnosti otce je za ní zodpovědný. Ano, matka nad synem má jistou moc, co v islámu nemůže mít nad žádným jiným mužem, a je to pouto mezi dítětem a matkou. A samozřejmě že se snaží tuto moc využít nejvíce co to dá, alespoň jediný muž v životě, kterého může alespoň nějak mít pod kontrolou, a povinně mu nakazovat…. například jakou ženu si má vzít.

Na druhou stranu, dítě není slepé, a vnímá i vztah u svých rodičů. Pokud vidí , že matka se neustále jenom podvoluje otci, přesně to samé bude očekávat i od své manželky. Protože tak je to přeci normální, že žena jenom poslouchá. A tento fakt opravdu nezmění pár hodin osvěty jak se mají chovat k ženám a k nemuslimům. Něco co máte v sobě zakódovaného z dětství opravdu nespraví pár hodin trapné osvěty. A naprosto si nemyslím, že máme dostatečné množství psychologů a sexuologů, kteří zvládnou pokrýt potřebnou pomoc milionům muslimů v Evropě, aby se jim intenzivně věnovali skrze psychoanalýzu. Nehledě na to, že je i v naprostých začátcích, že pár odvážlivců psychologů,  vůbec problematiku islámu řeší. Například Nicolai Sennels, který čelí neskutečné šikaně ze strany „uvědomělých“ sluníček.

A na závěr chci opět zopakovat jednu neskutečně důležitou věc, kterou neustále opakujeme dokola spolu s Martinem Konvičkou. Islám není vrozená nemoc. A ano, opravdu ne všichni muslimové jsou zlí magoři. To, co je sakramentsky nechutný, a mělo by mezi slušnými lidmi být odsouzené, je islám. Muslimové jsou obětí islámu. Vykonstruovaná ideologie psychopatem Muhammedem opravdu není obětí lidí. Až se naučíme celospolečensky islám kritizovat stejně jako nacismus, potom teprve začneme pomáhat muslimům.