Autobiografie - díl 1

Mnoho lidí v mém okolí mne přesvědčuje, abych napsal knihu o mém životě, že je tak bohatý na události, že se bude dobře číst, tak jsem se dal do toho, první část do mých cca. 25 let, budu dle času dále rozvíjet, pak možná kniha!?

Narodil jsem se v Ostravě Vítkovicích, a to 31.07.1959.

Mé mládí bylo jednoduché, zkrátka jsem navštěvoval 3 základní školy, dvě v Porubě, 8. a 9. třídu jsem dochodil v Polance nad Odrou, kam jsme se přestěhovali do nově postaveného rodinného domu. V ZŠ v Polance n. O. se však vyučovala z cizích jazyků kromě ruštiny jen angličtina a já celou dobu v Porubě chodil do němčiny, tak jsem musel jezdit na výuku němčiny do sousedních Klimkovic. Často jsem však ani nedorazil, protože jsem jezdil na kole, a když pršelo nebo padal sníh, to bylo v podstatě nemožné, stará tramvaj sice jezdila každých půl hodiny, ale škola byla v zámečku, tak asi 2 km od konečné zastávky té staré lokálky.

Ostrava - Poruba Bylo v té době největší sídliště v Československu. Bydlelo zde asi 100 000 obyvatel. My jsme bydleli nejprve u Vozovny, když jsem chodil do druhé třídy základní školy tak jsme se přestěhovali na ulici Kopeckého. Asi můj první kontakt s rockovou hudbou byl v roce 1968. Bydleli jsme nedaleko kulturního domu v Porubě takových cca. 500 m. Jednou večer tak asi kolem 20. hodiny jsem slyšel docela silný zvuk živé kapely. Do té doby jsem znal akorát rádio, kde se hrály různé písně, rád jsem poslouchal pořad pro motoristy, který se jmenoval Pozor zákruta. Poté jsem zjistil, že zde vystupovala kapela Blue efekt. Nechápal jsem, proč se takhle kapela jmenuje a jaký je význam těch dvou slov. To jsem zjistil až později. Asi tak za 10 možná 15 let, že blue znamená modrý a tedy modrý efekt je spojen s tím, že všichni muzikanti, kteří hráli v této kapele, měli modré knížky. Modrá knížka znamenala, že její vlastník nemusí narukovat, tedy nejde na dva roky na vojnu. Kapelu Blue efekt jsem měl hodně rád, jejich deska Svět hledačů byla pro mě skvělá, učil jsem se s ní hrát písničky na bubny. A Radima Hladíka, kytaristu této kapely a dvorního skladatele jsem vždy obdivoval. Jeho písničku s názvem Sluneční hrob miluji a taky rád zpívám.

Polanka nad odrou je docela velká obec, žije zde asi 5000 obyvatel a leží na jižním okraji Ostravy. Mí rodiče se rozhodli zde v roce 1971 koupit rozestavěný rodinný dům. V roce 1972 jsme se přestěhovali z Poruby do Polanky a já dochodil základní školu v Polance nad Odrou.

Během základní školy jsme s rodiči jezdili na dovolenou většinou do Bulharska nebo do Rumunska. Jezdili jsme k moři, Rumunsko a Bulharsko byly jediné dvě země, kam jsme mohli cestovat. Do Jugoslávie to nebylo možné, soudruzi nás nepustili. Jeli jsme naši Škodovkou - model 1000, vyrobenou v roce 1969. Když jsme si chtěli koupit auto, respektive mí rodiče, museli složit zálohu ve výši 20 000 Kčs a čekat ccca. čtyři roky než přišla na ně řada a pak si auto doplatit a koupit. Tato Škodovka stála v roce 1969 celkem 45 000 Kčs. Cesta do Bulharska trvala tři dny, po cestě jsme spali v kempech, a to většinou jednu noc Maďarsku a jednu noc v Rumunsku. Tehdy nebyly žádné dálnice, jezdilo se po klasických silnicích, maximální rychlost byla 90 km/h. To znamenalo postavit stan, nafoukat podušky a vše připravit ke spaní. Jednou jsme nocovali v kempu v Rumunsku. Večer jsme měli hlad, a tak jsme se vypravili do hospody, která byla u kempu. Domluvit se rumunsky byl velký problém, ale otec uměl i částečně německy takže někdy to šlo němčinou. Objednali jsme si tedy kuře na grilu s bramborem a čekali na jídlo. Asi za 20 minut po objednávce jsme viděli, jak ohrádce která byla přímo u restaurace, někdo z obsluhy restaurace chytal slepici. Říkali jsme si, že to snad nebude ta slepice, kterou máme dostat k večeři. Bohužel skutečnost byla ta, že jsme čekali ještě asi jednu hodinu, než nám donesli jídlo. Maso však bylo tak tvrdé, že se to nedalo pokousat a vůbec jsme to nejedli. Zůstali jsme tedy hladem a čekali na další den ve stanu až se ráno vzbudíme a zajdeme si někam něco koupit. Obchody v Rumunsku však byly skoro prázdné, moc se toho nedalo koupit, snad jen chléb a nějaká paštika. V Bulharsku byla situace podobná, ale přece jen se daly koupit nějaké suroviny a z nich něco uvařit. Měli jsme s sebou ve výbavě také plynový vařič a veškeré příslušenství potřebné k vaření. V restauracích se nedalo koupit jídlo a poobědvat. Mamka tedy celou dovolenou vařila, já s otcem jsme jí pomáhali. V Bulharsku bylo moře většinou neklidné, často velké vlny, nesmělo se koupat, visel na pláži na stožáru černý prapor, který znamenal zákaz vstupu do vody.Na plážích byl všude písek. Výhoda byla, že kempy byly většinou přímo u moře, a tak jsme měli blízko vodu. Na dovolenou jsme jezdili na tři týdny protože jen cesta zabrala šest dnů, a tak zbývaly cirka dva týdny na pobyt. Důvodem, proč jsme hlavně jezdili k moři, byl ten, že když mi bylo 10 let, tak jsem onemocněl astmatem. Paní doktorka řekla, že pro mne bude nejlepší pobyt u moře. Sice se to nikdy nevyléčí, ale může se to dát do klidového stádia.

Paní doktorka měla pravdu. Opravdu jsem neměl po našich cestách k moři velké problémy s astmatem až do roku 1992.

Mí rodiče chtěli, abych se učil hrát na nějaký hudební nástroj, nejlépe housle nebo klavír. Já to však odmítal s tím, že mne to nebaví a nikdy nebudu muzikant. Později jsem toho velice litoval, že na mne málo tlačili a já s muzikou začal až v 15 letech. Dnes si myslím, že optimální věk pro začátek učení hraní na hudební nástroj je kolem osmi až deseti let věku Dříve začínat na význam jen pro opravdu hodně nadané žáky, kteří v době kdy neumí číst a psát jsou schopni pojmout rady učitele.Optimální je učit se hrát na aspoň jeden melodický nástroj, kytaru nebo klavír. Protože muzikant, který hraje na tyto nástroje, umí většinou také skládat písničky. Já jsem se naučil hrát jen základy na kytaru, nějaké písničky jsem složil, ale poměrně málo. Pokud se muzikant živí hraním, Může se dobře uživit jen v případě, že taky skládá a jeho písničky se hrají v rádiu nebo v televizi a dostává takzvané tantiémy, to jest honoráře autorovi.Pokud muzikant jen hraje na nějaký nástroj, tak může vydělat taky dost peněz, ale jen když hraje s kapelou, která je hodně známá a hraje za vysoké honoráře.

Toto platí až nyní, řekněme tak posledních 30 let. Dříve to bylo jedno, jestli byla kapela známá nebo méně známá, protože honoráře měli všichni muzikanti stejné, respektive se odvíjely od třídy, kterou dosáhli na zkoušce před porotou.

Takových kapel, kdy se muzikant slušně živí a vydělá si dost peněz na život, je v České republice tipuji kolem 40. Hráči v ostatních kapelách sice vydělávají peníze za hraní ale honoráře nepokryjí jejich životní náklady a náklady spojené s hraním (nástroj, balíčky, blány a tak dále) tak, aby dosáhli nadprůměrné životní úrovně.

Po ZŠ jsem chtěl studovat na gymnáziu. Nechápal jsem, že by to mohl být problém se dostat na studium střední školy, ale záhy jsem pochopil, že tady není něco v pořádku. Na vysvědčení ZŠ v 9. Třídě a v podstatě po celou dobu jsem měl jedničky, někdy pár dvojek. Na gymnázium mne nevzali, údajně kvůli nesplnění podmínek u přijímacího řízení. Co to ale bylo? Otec pracoval do roku 1969 ve Vítkovických železárnách, závod 4, jako vedoucí válcovny trub, docela vysoké postavení a byl členem KSČ. Když přišli Rusáci, řekl na schůzi, že je to okupace a během čistek byl vyloučen z komunistické strany. To bylo to nesplnění podmínek. Soudruzi zakázali ředitelům středních škol, aby děti, které měli rodiče vyloučené ze strany, nebyli na školy přijímáni. Naštěstí pro mne, otec znal z práce jednoho z prvních hrdinů socialistické práce, soudruha J. K. Tento tedy zašel za soudruhem ředitelem Gymnázia Šmeralová v Ostravě a po jednání jsem byl přijat ke studiu. Čekal jsem, že se během studia na mne něco najde, aby mne soudruzi dostali ze školy. Dával jsem si ale na to pozor.

Soudruh ředitel gymnázia bydlel shodou okolností také v Polance nad Odrou a jezdil stejnou tramvají do práce. Takže když jsme jeli s kolegou spolužákem, který bydlel v Klimkovicích, společně tramvají (byla to ta stará tramvaj která měla buď jeden nebo dva nebo 3 vozy) do školy, tak jsme zjišťovali, jestli někde nesedí soudruh ředitel, aby si nás nevšiml. To by pro nás, kteří nosí dlouhé vlasy, byl velký problém.

Jednou jsme byli se spolužákem V. N. „přistižení!“ na chodbě přímo soudruhem ředitelem, který si všiml, že naše vlasy přesahují výrazně přes límec. Vzal si nás do ředitelny a řekl: „toto přece nemohou být studenti naší školy!!!, za týden se mi přijdete ukázat, že jste ostříhaní“. Poté jsme se mu vyhýbali ještě více, aby nezjistil, že jeho výzva k ostříhaní vlasů nebyla vyslyšena. Štěstí bylo, že soudruh ředitel neučil, měl hodně stranických úkolů, které musel splnit, aby nebyl stranou vyměněn. Problém však nastal, když jsme vystupovali se školní kapelou na besídce školy v sále kina Vítek, začali jsme hrát, já měl vlasy svázané a schované pod košilí, ale spolužák V. N., který nám dělal zvukaře, měl přijít opravit zesilovač na podium. Hned v 1. řadě však seděl a vše sledoval ředitel, takže když měl jít na podium řekl: „ zatáhněte oponu, jinak tam nejdu“ neměl svázané vlasy a nebezpečí číhalo v 1. řadě. Tak se zatáhla opona, zesák se spravil a pak jsme pokračovali ve vystoupení.

Již na gymnáziu jsme tedy měli školní kapelu, hráli jsme skladby Olympicu, Beatles apod. záhy jsme vzali do kapely i klávesáka, který sice nebyl z naší školy ale z Hladnovského gymnázia, a to Borise Urbánka, který měl v té době 16 let a taky po vzoru Josefa Skrzeka z kapely SBB hrál i na basu. Kapela se jmenovala Maurit a začali jsme hrát i vlastní sklady, kytaru hrál Radim Bochňák. Ještě musím zmínit, jak a proč jsem začal hrát na bubny. Můj spolužák na Gymnáziu, Pavel Kračmer byl a je stále skvělý muzikant, hraje snad na všechny nástroje skvěle. Hrál hlavně na klávesy, ale také na bubny. Já jsem měl v té době 15 let. Ukázal mi nějaké rytmy a breaky a já se to učil, ve škole i doma. Teď si řeknete, jak jsem se to mohl učit, když jsem neměl bubny. A já vám prozradím, že na bubny se dá učit i bez bubnů. Samozřejmě ne navždy, ale prvotní základy se dají takto učit. Můžete hrát na polštáře, hrnce, pokličky, krabice apod. To je výhody bubnů.

Postupně jsem se učil rytmy, používané u Beatles. To byly super základy. Když mi bylo 16 let, tak jsem poprosil mého strejdu, který byla také bubeník, jestli bych nemohl jít s ním na akci, kde hrál, byl to ples v Kozmicích u Hlučína a hrál zde s nějakým panem klavíristou Skácelem, ředitelem LŠU (lidová škola umění) v Petřkovicích.

Chtěl jsem si zahrát jednu písničku konečně s kapelou, která hraje pro lidi. Do té doby jsme jen zkoušeli Beatles a hráli maximálně pro spolužáky. Strejda se zeptal kapelníka, ale pan Skácel k tomu nebyl moc nakloněn, když viděl vyplašeného mladíka.

Ale řekl, no dáme si jednu píseň po půlnoci, až budou návštěvníci plesu pod vlivem a nebudou to tak vnímat.

Tak jsem čekal, dlouho a nemohl jsem se dočkat, chtěl jsem už odejít. Ale asi v půl 1 kapelník řekl strejdovi „tak ať si tam tedy sedne za bubny a dáme jednu skladbu- Byl to Jirka Schelinger a píseň Ó ženy, ženy.

Já dohrál bez větší kolize a odcházel od bicích, ale kapelník mi řekl, ještě tam zůstaň, dáme ještě jednu. Nakonec jsem hrál celou sérii 6 písní. To bylo mé první vystoupení.

Za týden přijel za mnou pan Skácel domů a chtěl, abych s ním hrál další akce, tak jsem neváhal a začal s ním hrát, ale již za peníze. Byly to svatby, oslavy, plesy apod.

Během studia na gymnáziu jsem začal hrát v dalších kapelách. Zajímavá byla kapela Investic. Byla to kapela, kde hráli tzv. bachaři, tedy zaměstnanci věznice, zpívala zde 1. manželka Radima Pařízka. Tehdy (rok cca. 1977) neexistovaly mobily a já neměl doma ani pevnou linku. Když jsem ji chtěl zřídit, podal jsem žádost, bylo mi řečeno, že by šla udělat tzv. podvojná linka, tzn., že když bude jeden ze dvou majitelů této podvojky telefonovat, tak nemůže ten druhý, ale soused v RD přes cestu však s tím nesouhlasil a tak jsem telefon ani po 9 letech čekání nedostal. Není to překlep, opravdu ani po 9 letech. Takže když se domlouvalo to, že máme někde hrát, tak abych se to dozvěděl, přijel v antonu (vězeňská dodávka, ve které se převáželi vězni) můj spoluhráč - basák do školy, měl na sobě policejní uniformu, a vyžádal si mne z hodiny, abych šel na chodbu. To bylo dobré taky pro mne, protože nikdo nechápal, proč za mnou jezdí uniformovaní policisté, se kterými jsem kamarád a v této době si nikdo nebyl ničím jistý.

Následovalo další období hraní v amatérských kapelách během studia gymnázia. Když mi bylo 17 let, tak jsem se přihlásil k večernímu studiu na konzervatoři, po 4 letech jsem byl úspěšným absolventem po složení závěrečných zkoušek, kde byly také otázky z marxismu-leninismu. Prostě žádnému muzikantovi nesmělo chybět povědomí o politice. Po maturitní zkoušce na gymnáziu jsem chtěl studovat vysokou školu. Výsledek u přijímaček byl však opět stejný jako u gymnázia, pro nesplnění podmínek ……..jste nebyl přijat ke studiu na VŠ ……Ale zde již hrozil nástup na vojnu, tedy na 2 roky. Tak jsem se přihlásil na ekonomickou nástavbu v Ostravě, dvouleté studium s maturitou z ekonomie a účetnictví. Po další maturitě (výsledek – známky byly 1 a 1, protože jsem se snažil!!!) jsem se přihlásil opět ke studiu na VŠ a můžete teď hádat, jak to dopadlo. Opět stejně. A co teď??

Já přece nemohl narukovat, já hrál v kapele!! To by byl konec!! Tak jsem udělal takový menší podvod. Napsal jsem odvolání na ministerstvo školství – tenkrát byl ministrem soudruh Vondruška a podal jsem druhou přihlášku na jinou školu ke druhému termínu přijímaček – tedy na VUT Brno, fakulta technologická v Gottwaldově. A hle! Byl jsem i přesto, že v posudku byla věta o mém otci vyloučeném soudruhy z jejich řad, přijat ke studiu. Soudruh Vondruška počkal, až byl termín nástupu na vojnu a poté, koncem října mi přišel dopis, že jsem dle rozhodnutí ministra dodatečně přijat ke studiu na VŠB. Soudruzi se přepočítali, tedy nevěděli, že já jsem na jiné škole a na vojnu jsem v tomto okamžiku nemusel. To bylo super, nemusel jsem už dojíždět do Gottwaldova (dnešního Zlína), a začal jezdit jen do Poruby, což bylo cca. 45 minut z domu.

To už jsem hrál cca. 3 roky s kapelou HASTR, která letos oslaví 50 let trvání.

Hráli jsme (dá se říct, že ještě hrajeme) vlastní skladby, které vznikaly postupně, a tento hudební styl mi vyhovoval, protože já nesnášel disko a podobně hudební nesmysly, byl jsem v podstatě odkojený kapelou RUSH, kde bubeník Neil Pearth byl můj absolutní vzor. Poslouchal jsem však i jiné kapely, jako např. Deep Purple, Black Sabbath, Uriah Heep, Sweet, Led Zeppelin, Budgie, Jethro Tull, YES, a mnoho dalších, které ještě zmíním později.

Moje další touha byla mít kvalitní bicí soupravu. Do této doby jsem měl jen bubny Amati, takovou slataninu, kdy každý buben měl jinou barvu. Rodiče mne v tom nepodporovali, v mých 18 letech se rozvedli, otec se přestěhoval do Českých Budějovic, spíše to bylo pro ně otravné, když jsem jen rušil klídek a dělal rachot doma. Pak jsem jedny bubny koupil asi za flašku rumu od jednoho známého, který je měl na hromadě ve sklepě v hrozném stavu, staré amatky, tak jsem z nich strhal tapety, očistil, nalakoval atd. a bylo z toho docela slušné škopky, jediný problém byly rozměry kotlíků, protože to byly nějaké české rozměry, ne v palcích, a nevyráběly se tyto rozměry. Ale našel jsem jednoho kytaristu, jméno jsem již zapomněl, který pracoval v opravně hudebních nástrojů u šnapky a on mi je vyrobil, takže jsem mohl hrát na tyto bubny.

Koupit bubny z Německa (tedy z Německé spolkové republiky, to byl tehdy oficiální název) byl opravdu velký problém. Komanči nedovolili nákup za valuty pro soukromé osoby. Tak se musela vymyslet cesta, jak to obejít. Vybral jsem si značku TAMA. Telefonicky nechal poslat tzv. proforma fakturu, částka byla 1500,-marek (na černém trhu cca. 18,-Kč za marku).

Připomínám, že v té době byly platy v průměru kolem 1800,-Kč/měsíc.

Tyto marky jsem dal známému Jugoslávci, který mohl pracovat v Německu. Oni tenkrát mohli, my nesměli. Poté, co částku zaplatil, mi přišly bubny do celního skladu v Přívoze. No jo, ale začal další problém, šel jsem na výslech a musel čestně prohlásit, že ten člověk (Jugoslávec), mi daroval a zaplatil bubny. Poté jsem zaplatil clo a daň z daru, cca. Dalších 5 tisíc Kč a pak teprve si mohl bubny odvézt. Pozor, to byly jen bubny, bez mechaniky, bez činelů. Takže pak dokoupit další věci. Ty jsem koupil většinou již starší od někoho, muzikanti, co jezdili hrát na západ do barů, přiváželi tyto věci a pak prodávali. Využili toho, že se komančí na hranicích nevyznali v hudebních nástrojích. Do celního prohlášení (to byl formulář, do kterého musel každá napsat, co vyváží, aby pak mohli celníci zkontrolovat, že to veze zpátky) např. napsali kytara Fender, přitom to byla jen jakási bezcenná kytara, ne které byl nápis Fender, pak si na západě koupili opravdu originál Fender a to staré padlo vyhodili do smetí.

Hráli jsme tedy dále s Hastrem po akcích hlavně na tzv. prajské (Hlučínsko), s námi vystupoval diskžokej Achim Janík. Měl německé předky, žádal o vystěhování a komouši se ho pak rádi zbavili a povolili mu vystěhování do Německa, žil pak v Biberachu, kde jsem po mé emigraci také navštívil. To já takové štěstí neměl, já žádal o cestu do Německa každý rok od svých 18 let, ale vždy nepovolili, až v roce 1988 se to povedlo, ale to popíšu později.

Já tedy pokračoval ve studiu na VŠB, hrál v kapele Hastr a pak se k tomu přidala kapela Magma, kde s námi začínal také kytarista Radek Pastrňák (později a až dodnes kapela Buty). Koncem roku 1982, tedy v mém 4. semestru, jsme oslovili Ivo Pavlíka (klávesák a kapelník u zpěvačky Věry Špinarové), když jsme zjistili, že už nehraje s kapelou Věry, ale dává dohromady novou kapelu pro nový objev, tedy Heidi Janků. My zkoušeli v mém baráku v Polance nad Odrou, a tak přijeli kompletně i s tehdy cca. 6 ti letým Adamem Pavlíkem a Martinem Kučajem (syn Marie Rottrové) k nám na zkoušku, aby si nás poslechli.

Zahráli jsme jim naše pecky od Thin Lizzy, Judas Priest apod. Nebyl jsem si jistý, zda jsme se líbili, protože přece jen styl to byl jiný, než který měl on v merku. Nicméně za 2 dny jsme se dozvěděli, že nás bere, tedy až na Petra Vitáska, který byl a je stále skvělý kytarista, ale byl starší než my a Ivoš požadoval věkově mladší muzikanty. Poté jsme začali zkoušet u mne repec pro Heidi.

V roce 1983 jsme hráli nějakou sobotu společný koncert Hastr a Magma, a to v KD Jeremenko.

Hned v pondělí kontaktovali soudruzi z STB kapelníka a muzikanty s kapely Hastr a odvezli je z práce k výslechu na policejní stanici. Nic netušící kytaristi (Horror a Chýlek) byli vyslýcháni způsobem: raději se ke všemu přiznejte, bude to pro vás lehčí postih. Nechápali co se děje. Údajně měli jít na tom koncertu v Jeremenku o propagaci fašismu. Vyprávěli mi o tom, byl pozvám i pořadatel, můj kamarád Jirka Richter, ten taky nechápal, co se děje.

Volal jsem tedy sám na stanici STB v Přívoze, že tam přijdu a zkusíme najít příčinu problému. Pan z kriminálky mi řekl, že se tam údajně našly znaky propagace fašismu, včetně hajlování.. Tak jsem brousil v paměti, co by to mohlo být. Našla se tam nášivka – kapela KISS a pamětníci ví, že měli ve znaku dvě S, podobně jako byl znak SS.

No ale co dál?? Pak mne napadlo, že by někdo mohl špatně chápat význam anglických slov. Jo to je ono!! Hráli jsme píseň kapely Thin Lizzy, která se jmenuje Sweatheart (miláček) a toto slovo se tam zpívá melodicky. Kriminálka navrhla rekonstrukci. Přijeli všichni (kriminálka, správce KD Jeremenko, jeho dcera) k nám na zkušebnu a my zahráli Sweatheart. Poté správce kulturáku řekl tomu panovi z kriminálky: slyšel jste to? Zase zpívali Sieg Heil. No takže to bylo jasné, panové odešli, nikdy se nám nikdo za toto neomluvil. A my mohli hrát dále, bez toho abychom museli jít sedět do kriminálu.

Zkoušení repertoáru pro Heidi šlo poměrně pomalu. V podstatě jsme zkoušeli celý rok 1983. Také se připravovaly kostýmy, podiové efekty, pohyby na podiu všech muzikantů, aranže písní atd. V létě jsme si udělali výlet na Slovensko, kde jsme společně s Elánem hráli u jezera Zlaté piesky. No hráli není asi tak správné slovo, byl to všechno playback, takže se pustila nahrávka ze studia a my jen dělali, že hrajeme, prostě divadlo, byl to takový trend, v televizi bylo prostě vše na playback, nikdo neuměl naživo nazvučit kapelu, byl by to zvukový průšvih. Já se musel naučit hrát ve vzduchu, protože kdybych hrál na bubny údery, tak by to ostatní rušilo natolik, že by neslyšeli podklad a nemohli pak to divadlo hrát přesně do rytmu.

Dnes se to používá taky často, málokdy je něco hrané živě. Ono hlavně zpívat naživo čistě podobně jako na desce není pro mnohé i skvělé zpěváky jednoduché.

Dnes už existuje technika, která umí falešné tóny opravit a není to tak hodně slyšet, že je něco falešně.

Koncem roku 1983 jsme měli koncertní program nacvičený a byli jsme připraveni ke zkouškám. Každá kapela musela projít zkouškou, jednak celý koncert musel být zahrán před porotou, která schvalovala kromě hudebního stylu také texty písní a mluvené slovo mezi písničkami. Každý profesionální muzikant musel mít zkoušku a dle výsledku zařazení do určité třídy byl pak odměněn za vstoupení platem. Zkouška probíhala v několika fázích.

Nejprve písemný test z otázek z hudební teorie – např. napsat do not melodii Podmoskevské večery, stupnice, akordy apod.

Pak byla část teoretická z hudební a politické teorie. Např. můj kolega a spoluhráč měl otázku, kdy skončila druhá světová válka. Samozřejmě to byl chyták, řekl, že 9. Května 1945, což bylo špatně (skončila jen v Evropě, celkově pak až po shození bomb v Japonsku).

Já měl z hudební teorie 2. Vídeňskou školu, tu si pamatuju velmi dobře z konzervatoře, rád jsem měl i Pendereckého. Když už byl v podstatě konec teoretické zkoušky, můj bývalý spolužák z gymplu chtěl zamachrovat, protože byl v té době zaměstnán na Krajském kulturním středisku v Ostravě a dal mi záludnou otázku: cituji: „ Soudruhu Stárku, jaký je Tvůj vztah k protestsongu?“ Ten člověk byl zmetek a celou dobu ve škole jsem ho neměl rád, měl sice špatné známky, ale výborný politický profil, a proto mohl studovat práva. Trochu jsem se po té otázce zapotil, protože jsem nemohl říct můj skutečný vztah, ale předstíral jsem svůj nesouhlas s těmito songy. Mimochodem Jarek Nohavica dostal od soudruhů na KKS v Ostravě doživotní zákaz zpěvu kvůli jeho protestsongům.

Praktická část byla hračka, zahrál jsem sólo na bicí a získal dvojku sólovou, tedy 400,-Kčs za jedno vystoupení. Tehdy byla nejvíce trojka sólová, tedy 600,-Kč za jedno vystoupení, ale tuto nebylo možné získat po první zkoušce.

Soudruzi z KKS nám schválili program a my mohli začít koncertovat.

Z počátku těch koncertů sice nebylo mnoho, ale já ještě přitom studoval vysokou školu. Chtěl jsem ukončit studium, ale otec mne přesvědčil, abych to nedělal. Jen pro představu, inženýr po škole vydělával 1.800,-Kč/měsíc, my hraním po pár měsících výrazně více.

Koncert s Heidi byly fajn, seznámili jsme se se všemi známými českými i slovenskými umělci, nahrávali desky ve studiích, koncertovali po celém Československu (já najezdil se škodovkou cca. 80 000 km ročně), hráli jsme v letech 1985 a dále asi 130 koncertů ročně.

Projeli jsme celou republiku křížem krážem.

Zajímavé byly zrušené koncerty, když umřeli ruští prezidenti postupně a byl státní smutek, tak jsme nemohli hrát. Písničky se hrály v rádiích, ale některé nebyly cenzorem určité rádiové stanice schváleny a nesměly se tam hrát. Např. Hnízdo vos se nesmělo hrát na Hvězdě.

Složil jsem pro Heidi na text píseň, která se jmenovala Vosková figurína. Cenzor ji neschválil, tedy text, musela se nechat udělat nový text a teprve potom vyšla na desce s jiným textem, název Nána, přitom já skládal píseň k tomu původnímu textu. Zpívalo se tam: „jsem vosková figurína, bydlím někde u Londýna“, a to byl velký problém, propaganda západu.

Při natáčení televizních klipů byl také problém třeba s tím, když měl někdo tričko s krátkým rukávem, nebo měl na nohách tenisky, nebo měl na ruce potítko, nebo pásek s kovovými čudlíky. To pak bylo, nemohl by si ten bubeník sundat ten pásek na ruce? Nebo režisér kameramanovi: nedávej tam ty záběry na bubeníkovu nohu, má tenisky, apod.

Dnes Vám to asi připadne, že to není možné, ale opravdu to tak bylo. Já tedy úspěšně koncem roku 1984 dostudoval VŠ, stal se ing., a živil se muzikou.

Gramofonové desky (později CD) jsme sháněli na ostravské burze, která se konala na různých místech, protože policajti se snažili o to, aby nebyla. Potřeboval jsem sledovat muziku, trendy, prostě co se děje, a proto musel shánět desky nebo kazety s kapelami. V rádiu byl akorát v pátek večer na stanici Vltava pořad Větrník, kde se hrály sem tam nové kapely a desky, ale bylo toho málo.

Prodávaly se tu také časopisy o hudbě, např. Metal Hammer, kde se psalo, jaké jsou nové desky a kapely, jen pro zajímavost, ten časopis se prodával za 680,-Kčs (pozor bez plakátů, které se prodávaly zvlášť), v Německu stál 6,-DM.

Také potištěná trička kapel. Já si koupil také tričko kapely Stormwitch, to bylo v roce 1986, aniž bych tušil, že budu za cca. 2 roky hrát v německé kapele, která bude předskokanem kapely Stormwitch.

To už bylo ale až po mé emigraci na západ a k tomu se dostanu v dalších dílech.

Budu postupně doplňovat ještě do výše uvedeného textu detaily tohoto období mých prvních cca. 25 let, takže se bude rozšiřovat, další období bude následovat asi v knize, pokud projeví zájem nějaké vydavatelství. Uvidíme!?!