Kapitalismus, údajně jediná příčina dnešního úpadku.

Tak i takovýto nesmyslný názor někteří lidé zastávají, bohužel. Pro ty, kteří uvažují podobně, bych si dovolil několik málo připomenutí…

Není možné, aby kapitalismus byl viníkem dnešní celospolečenské situace, protože kapitalismus v současné, moderní západní společnosti prostě není. To, co dnes máme, je jakási směsice socialismu, sociálního státu, korporativismu, mediální technokracie, nepopsatelného politicky korektního prostředí a to vše jen s velmi slabými záblesky kapitalismu.

Opravdový liberální kapitalismus byl na této planetě praktikován ve větším měřítku jen na jediném místě. Ve Spojených státech amerických a to pouze zhruba do počátku První světové války.

Nutno v této souvislosti podotknout, že právě druhá polovina devatenáctého století byla obdobím obrovského ekonomického a společenského rozvoje USA, které se během relativně historicky krátké doby vyhouply z otrokářské kolonie až na světovou velmoc, se vším, co k tomu patří.

To byl skutečný kapitalismus. Opravdový motor pokroku a rozvoje. Ano, pro obyčejné lidi to byla doba nelehká, kdo chtěl slušně přežít, musel dřít od úsvitu do soumraku. Ale mezi námi, je to dneska jinak? Nikdo nikomu nic zadarmo nedal, neexistovaly žádné sociální jistoty a přesto lidé nehladověli. Jak je možné, že tehdy bylo žebráků a těch, kterým se říká bezdomovci, mnohem méně, než v současnosti? Jak je možné, že v dnešní době sociálních jistot a práv pro všechny, máme porovnatelné množství lidí, balancujících na hranici chudoby? Jak je možné, když lidi měli málo nebo nic, že byla mnohem nižší kriminalita? V čem je náš dnešní život, kromě toho, že máme televize, mobily a letadla, lepší než kdysi? Mimochodem, sice máme televize, mobily, letadla, ale také rakovinu, infarkty, AIDS a spoustu dalších vymožeností moderní doby. Posledních sto let, nedalo lidstvu, kromě technologického rozvoje, vůbec nic. Spíše naopak. Dvacáté století by se dalo úplně klidně nazvat stoletím sociálního inženýrství a ekonomických pokusů. Zdaleka ne všechno z toho, co bylo ve dvacátem století učiněno, je ale možné považovat za úspěch.

Několik desítek let budovaný sociální stát je v troskách, ekonomiky celých států jsou existenčně závislé na fiktivních, neexistujících penězích a lidé si na ulici místo pozdravu dávají pěstí. Tohle jsme opravdu chtěli?

Jedinci, kteří si mysleli, že jsou chytřejší než staletími prověřené společensko-ekonomické principy, v tomto období začali dělat doslova pokusy na lidech. Od zakládání centrálních bank, jako zdroje finančních prostředků k vedení válek, až po, možná dobře myšlený, model sociálního státu, jehož důsledky právě pociťujeme a ještě zcela určitě pocítíme na vlastní kůži. Základy společnosti, svobodný jedinec, rodina, komunita, národ, jsou dnes v troskách. A to vše jako důsledek hlouposti a chamtivosti, v nebezpečné kombinaci s přehnaným sebevědomím některých, velmi přesvědčivých jedinců.

Docela bych nám přál trochu toho surového, drsného, opravdového kapitalismu. Drsného, ale férového. Takového, který měli v USA v devatenáctém století. Je sice velmi pravděpodobné, že spousta z nás, zvyklá na současný neosocialismus, by měla velké problémy přežít, jsem ale přesvědčen, že by nám to prospělo. Vrátili bychom se ke konzervativním hodnotám jako je svoboda a odpovědnost jedince, znovu bychom se naučili přemýšlet sami za sebe bez dovětku „však ono to nějak dopadne“. A znovu bychom se naučili myslet na budoucnost bez dovětku „nějak bylo, nějak bude“.

Neznám skoro nikoho, kdo by dnes myslel byť jen na příští rok, neřku-li třeba na důchod. Všechno chceme mít hned a nejlépe zadarmo.

Pravděpodobně bychom se vrátili i k principům jako je rodina, kde si jeden druhého váží a ctí jej v dobrém i zlém, protože jsou na sobě závislí a pokud je to nutné, jsou to ti nejbližší, kdo si dokáže navzájem pomoci.

Dnes vlastní děti mnohdy hledí jen na to, jak rodiče co nejdříve strčit do starobince a navštěvovat jednou měsíčně, vždy výhradně ve výplatní důchodový termín.

Možná bychom se vrátili k nevelkým komunitám, jako v minulosti byly třeba menší obce nebo farnosti, protože v takové komunitě si dokáží lidé pomáhat i v širším měřítku. V minulosti v takových komunitách netrpěli hlady ani sirotci, vysloužilí invalidé či obecní blázni. A všichni kdo mohli, byli ochotni pomoct, protože to bylo správné a protože prostě mohli.

Dnes vás na chodbě paneláku nepozdraví soused, protože vás jednoduše nezná. A naopak, když nemáte fejsbůk, jakobyste nebyli.

Možná bychom se vrátili i k ještě širším společenským celkům, jako je třeba národ. Což je dneska, v časech politické korektnosti, bohužel téměř sprosté slovo. Možná bychom pak s troškou pokory mohli být i hrdi na to, že jsme Češi.

Zkuste se dnes zeptat na ulici kolemjdoucího, co je to národní hrdost. Obviní vás z fašizmu.

Dávno jsme zapomněli na skutečné hodnoty, které ctili ještě naši prarodiče. Protože prostě byly správné a staletími prověřené. Desítky let se nás někdo snaží přesvědčit, že všechny výše uvedené hodnoty a společenské vztahy dokáže nahradit všeobjímající stát. Ne, nedokáže. A navíc ke svým nesplnitelným cílům používá prostředky, o které omezuje právě ten liberální kapitalismus, jež navíc považuje za příčinu všech svých problémů. A lidi tomu bohužel často věří, protože hledají právě ty příčiny.

Ono ale nestačí najít jen „nějaké“ důvody současné neutěšené situace. Je nezbytně nutné najít ty skutečné, protože jinak se z toho nedostaneme. Pouze si budeme namlouvat, že jsme pro to „něco“ udělali.

Jsem přesvědčen, že sociální stát v jeho současné podobě, je cesta dolů. Liberální kapitalismus je naopak cesta nahoru. A nutno dodat, že liberální kapitalismus ani zdaleka neznamená, vyhnat všechny důchodce a tělesně postižené pod most, jak si možná mnozí myslí.

Je mnohem zajímavější kapitalismus s prvky sociálního státu, než sociální stát s prvky kapitalismu.

Sociální stát už jsme tady měli (nebo ještě máme). Výsledek je nepřehlédnutelný. Opravdový liberální kapitalismus tady ještě nikdy nebyl a i přesto, že z něj mají mnozí obavy, určitě by nám prospělo, alespoň to zkusit…