Je v naší společnosti možnost uplatnění pro všechny nebo ne?

Mnozí zastánci sociálního státu jsou přesvědčeni, že v moderní společnosti už není a nemůže být dostatek pracovních příležitostí pro všechny.Vzhledem k modernizaci, automatizaci a optimalizaci výroby, produkce a služeb už tolik lidí není potřeba. Je tedy nutno, aby ti šťastnější a movitější pomáhali těm méně úspěšným. A to nejen jako prevence před sociálními nepokoji. No, myšlenka je to hezká, má to bohužel několik obrovských ALE…

Prvotní chybou je, že téměř zcela určitě ti, kteří zastávají výše uvedený názor, se nikdy ani nezamysleli nad skutečnými příčinami tohoto stavu. Pomoc sociálně slabším je pokusem o řešení důsledků, nikoliv příčin. A přitom by stačilo málo. Pro začátek změnit charakter této pomoci. Pokud někomu, kdo potřebuje pomoct zaručím, že dostane peníze nebo jídlo, riskuji, že tento člověk si na to časem zvykne a nic jej nebude motivovat, aby tento stav změnil. Naopak, po nějaké době bude tuto pomoc vyžadovat.

Pokud někomu nabídnete možnost sebeuplatnění, tedy zaměstnání nebo příležitost podnikat, nabídnete mu nejen pomoc samotnou, ale také nezanedbatelnou psychologickou podporu, tedy příležitost sebeuplatnění, seberealizace.

 Nutným předpokladem tohoto ale je, že dotyčný sám bude chtít nechat si takto pomoci.

Před pár dny se v tisku objevila informace, že na zhruba 480-tis. našich dnešních nezaměstnaných je na úřadech práce evidováno pouze kolem 50-ti tisíc pracovních nabídek. Dovolil bych si na tomto místě připomenout jeden podstatný, leč opomíjený fakt. Spousta volných pozic se do evidence úřadů vůbec nedostane. A to většinou těch kvalitnějších. Na internetových serverech, zabývajících se nabídkou práce najdete permanentně dalších několik desítek tisíc nabídek, jak jsem řekl, většinou mnohem lepších. Přičtěte k tomu ještě nabídky personálních agentur, jelikož ne všechny takto registrované pozice se dostanou na specializované internetové servery a máte tady docela solidní a zajímavý výběr. A to i přesto, že se v některých případech uvedené možnosti prolínají. Posledním důležitým faktem je, že mnozí, obvykle menší zaměstnavatelé, nevyužívají žádnou z uvedených možností a prostě si hledají zaměstnance sami, nejčastěji ve svém okolí, které znají. O těchto volných místech tedy oficiální místa neví. Naopak, pokud někdo přijde o práci, na úřadě se zaregistruje vždy. Velmi to zkresluje statistiky.

Z těchto informací bych si dovolil odhadnout, že je momentálně na našem trhu k dispozici kolem 80 – 100 tisíc volných pracovních míst. Nechci tady spekulovat o tom, že pokud by tyto pozice byly okamžitě obsazeny, snížila by se nezaměstnanost z aktuálních 8,1% na zhruba 6,5%. Nicméně to už je velmi zajímavé číslo. Připomínám, že zhruba 2,5 – 3% nezaměstnaných v každé vyspělé moderní společnosti je prakticky „nezaměstnatelných“ a navíc, toto číslo je považováno za ekonomicky prospěšné. Jinými slovy, pro pracovní trh je výhodnější malá míra nezaměstnanosti, než nedostatek pracovních sil.

Další z důležitých příčin nezaměstnanosti je paradoxně samotný sociální stát. Už jen existence zákoníku práce v podobě, jakou máme dnes u nás, snižuje množství případných pracovních pozic pro lidi, protože prostě spousta zaměstnavatelů není schopna podmínky na ně kladené splnit. Takže raději nikoho nezaměstnají (případně jen nezbytné minimum). Náš zákoník práce je propracovaný skutečně do nejmenšího detailu, leč bohužel i toto je v mnoha ohledech kontraproduktivní. Jeden z klasických příkladů je zaměstnávání na částečný úvazek. Díky našemu ZP je to prakticky nemožné, protože je pro zaměstnavatele téměř vždy nevýhodné. Proč by to tedy dělali. A jsem si jist, že spousta například mladých maminek by tuto možnost velmi ráda přivítala.

Dalším důležitým faktem, daným ZP je minimální mzda. Toto je omezení, které už jen ze své podstaty snižuje zaměstnanost. Samozřejmě, mnozí namítnou, zrušení min. mzdy, to je cesta do devatenáctého století, to už zaměstnanci nebudou mít vůbec žádnou záruku alespoň trochu slušného výdělku. Přestože toto tvrzení na první pohled logiku má, opět je to právě naopak. Min. mzda je nařízení, které v konečném důsledku lidem škodí, protože reguluje přirozený tržní výběr. Situace totiž může být naprosto odlišná například podle regionu. Těžko bude někdo v Praze pracovat za min. mzdu, protože prostě v Praze je práce dost a každý soudný člověk si najde a vybere lépe placené zaměstnání. Na druhou stranu, člověk třeba v Orlických Horách by mnohdy klidně práci za nižší, než min. mzdu vzal. Ale nemá šanci, protože mu ji prostě nikdo nesmí nabídnout (opomineme-li šedou ekonomiku). A vůbec nejde o to, že by na venkově byla cena lidské práce jiná, než ve velkoměstě. Jde o to, že na venkově prostě nikdy tolik možností nebude, lidé jsou obvykle nuceni žít jinak, s daleko nižšími životními náklady.

Chci-li tedy žít na venkově, měl bych být ochoten a schopen z něčeho slevit. Nedá se nic dělat.

Sociální stát tedy prostřednictvím jednoho ze svých základních pilířů, zákoníku práce, prokazatelně omezuje možnost tvorby nových pracovních pozic.

Dále, v dnešní době je u nás velká poptávka po některých profesích. Např. obráběči kovů. Starší odcházejí, mladých lidí je v tomto oboru málo. Mimo jiné je to také důsledek nesmyslného, sociálně řízeného školství. Trh si ale i s takovou situací umí poradit sám. Tito lidé jsou dnes velmi dobře placeni, protože jich je prostě nedostatek. Dokonce situace dospěla tak daleko, že vyučený 25-ti letý frézař dnes bere víc, než středoškolák na administrativní pozici s dvacetiletou praxí. A už se dokonce vyplácí organizovat na úřadech práce rekvalifikační kurzy právě na tyto obory. O zdravotních sestrách a ošetřovatelkách snad ani není potřeba mluvit.

Dalším z nezanedbatelných faktů je skutečnost, že je v současnosti u nás zaměstnáváno velké množství cizinců a to většinou na pracovních pozicích, které Češi vykonávat nechtějí. Klasickým příkladem za všechny je stavebnictví a ukrajinští dělníci. A opět jsme u negativního vlivu sociálního školství. V dnešní době máme katastrofální nedostatek řemesnických profesí spojených se stavebnictvím. A naopak nám přibývá „nezaměstnatelných“ maturantů a vysokoškoláků. A při tom opět platí, že schopný a pracovitý zedník si vydělá docela dost a to i přes přetrvávající recesi stavebního průmyslu.

Ach, tak mě napadá, nebude náhodou problém v tom slovíčku „pracovitý“? Podle toho, co kolem sebe občas vidím, bych řekl, že právě nedostatek této vlastnosti, je jednou z nejpodstatnějších příčin současného stavu, tedy nutnosti starat se a pomáhat těm „méně úspěšným“.

A i přesto naši „sociální“ inženýři neustále prosazují zvýšení kvalifikace pro mladé, přestože je zřejmé, že si zde vytváříme nemalou skupinu, vzdělaných, leč sociálně závislých lidí. Proč? Protože o celém problému tito mudrci nic nevědí, ale mají právo rozhodovat…

Když se podíváte zpátky třeba na ty ukrajinské dělníky, myslíte si, že jsou to všichni vyučení zedníci? Divili byste se, jaké profese mezi nimi můžete najít. Vyjímkou nejsou ani vysokoškolsky vzdělaní lidé. A nemyslíte si doufám, že by si na Ukrajině mohl kdokoliv z nich dovolit, když přišel o práci, natáhnout ruku a říct, státe dej? Mohl, ale to je asi tak všechno…

Práce je u nás dost pro všechny a ještě by zbylo. Spousta možností by se našla i v podnikatelském sektoru, kdyby stát nekladl na potencionální živnostníky přemrštěné nároky. To je ale spíš na další úvahu. Článek už je beztak dlouhý a zdaleka jsem sem nedostal všechno, co bych chtěl říct. Neměli bychom ale podporovat umělé vzdělávání ve zbytečných, neuplatnitelných, humanitních oborech, naopak, měli bychom podporovat přirozený tržní výběr.

A hlavně, mladé generaci bychom měli dnes a denně vysvětlovat, že práce, či pracovitost, nejsou sprostá slova…

(obrázek z www. suler.cz)