Potměšilec jedovatý

Úvodem bych ráda řekla, že jsem naprostý technický antitalent. Když potřebuji zatlouci hřebík, tak si určitě potluču napřed všechny prsty, potom se probourám k sousedům, hřebík se mi vyhne nebo spadne a já ho nenajdu. Když chci pověsit obrázek, tak mi pro změnu spadne ten obrázek. Upevnit garnýž tak, aby nikomu nespadla na hlavu, to je pro mne naprosto nemyslitelné. Fyzice a chemii nerozumím a z matematiky znám pouze jednoduché počítání, na ostatní mám kalkulačku. Rovnice o několika neznámých je pro mne neznámý pojem. S mobilem válčím doposud, mobil s fotoaparátem nevlastním, a na mobilu umím tak akorát vložit číslo, někdy ho taky najít v seznamu, telefonovat a posílat a vyzvedávat zprávy. Jestli se mobil používá ještě na něco jiného, to jsem prozatím nezjistila.

Dlouhou dobu jsem vlastnila pouze normální fotoaparát a fotky jsem nechávala poctivě vyvolávat v obchodě. Až jednou jsem se nechala přemluvit svými velmi škodolibými příbuznými, že si mám koupit digitální fotoaparát a teprve tehdy poznám, jaké nádherné fotky se dají udělat. Koupila jsem ho, dokonce jsem se s ním naučila i fotit, ale když jsem chtěla nějakým způsobem udělat fotky a obrátila jsem se o radu k příbuzným, dověděla jsem se jenom jedno: „jo, holka, na to si musíš pořídit počítač.“ Vyděsila jsem se. Počítač? Tak tuto bedýnku rozhodně doma nechci. V ten moment nastoupila obrovská výmluvnost mých příbuzných a okamžitě mi předložili tisíce důvodů, proč je pro mne počítač naprosto nepostradatelný. Kromě fotek se na něm naučím spoustu užitečných věcí a navíc budu stále v kontaktu s celou rodinou, dokonce je i uvidím. Podlehla jsem a koupila jsem si počítač, lépe řečeno notebook. Podle mne je to ale naprosto jedno, taky je to počítač.

Můj servisní technik mi slíbil, že mi bude opravdu 24 hodin denně k dispozici, kdybych náhodou něco nevěděla, ostatní mi nabídli také svou pomoc. K počítači jsem dostala velmi chytrou knížku, které vůbec nerozumím, než jsem zjistila, že to, co mi běhá obrovskou rychlostí kolem počítače, je myš, naprosto nepostradatelná pomůcka k počítači a musím ji zkrotit, jinak je mi na nic, tak mi to trvalo několik dní a když už mám počítač, tak prý musím mít i internet, se kterým se musím naučit pracovat. Těch „musím“ se na mne valilo ze všech stran tolik, že jsem z toho měla hlavu jako meloun. Internet jsem si nechala zřídit až za půl roku po koupi počítače, to jsem tak trochu zvládala na počítači psát, vkládat fotky a dokonce je i trochu upravovat. Každý den mě moji známí i příbuzní honili po počítači a pořád mě přesvědčovali, že nejsem tak hloupá, jak se dělám a že to všechno hravě zvládnu. Hravě? Počítač je potměšilec jedovatý. Když se mi podaří se dostat na nějaký odkaz na internetu, tak mi to předloží nejméně deset stran a napíše mi to, že to vyhledalo asi 2500 odkazů. A já? Okamžitě vycouvám a z internetu zbaběle uteču. Přece nebudu probírat takovou spoustu odkazů.

Jednu výhodu to ovšem má. Teprve teď jsem pochopila, proč v televizi každou chvíli někomu dávají „palec nahoru“. To mají z počítače. Když se mi něco líbí, dám „palec nahoru“, ale může mi někdo vysvětlit, proč v ten moment se mi tam objeví, že se mi to vůbec nelíbí? A proč mi počítač každou chvíli napíše „jejda, chybička se vloudila“. Já vím, je asi slušně vychovaný, ale jak já mám poznat, že se vloudila někde nějaká chybička, když si žádné chybičky nejsem vědoma? Klávesnice je prý taky na něco jiného, než na psaní. To jsem se dočetla v té chytré knížce, ale to také bylo jediné, co jsem pochopila. Prý jsou v ní schované nějaké zkratky, přes které se dostanu na různé programy nebo stránky nebo já nevím na co, každopádně já se přes klávesnici nedostanu vůbec nikam. A to se k počítači chovám velice slušně, otevřu, zapnu, slušně pozdravím a ještě ho poprosím, aby se ke mně choval shovívavě, že jsem naprostý neználek. Počítač se tváří velmi vážně, ale už číhá na nějakou moji chybu, až klepnu někam, kam nemám, a buď mi všechno zmizí, nebo mi to smaže anebo mi to aspoň schová tam, kde bych to nikdy nehledala. Je to takový potměšilec jedovatý a přelstít ho, to se mi ještě nepovedlo.

Abych se mohla bavit s příbuznými a dokonce je i vidět, tak mi koupili jako dárek webovou kameru, kterou prý musím vždycky připevnit na počítač, zapnout a pak je uvidím. Nadlidský výkon – připevnit kameru tak, aby opravdu držela, nespadla a dokonce byla správně natočená, tak to se mi podaří málokdy, ještě štěstí, že ostatní jsou velmi zaneprázdněni a nemají tedy moc času vysedávat u počítače a dívat se na zmatenou ženskou, která neví, co s tím vším má dělat. Rozhodně se ale musím přece jen trochu pochválit. Můj servisní technik se postupem doby dopracoval už i k tomu, že se může v noci v klidu prospat, že ho v noci neruším a snažím se poprat se vším sama. Ale stejně si myslím, že je počítač čertovský vynález, bez kterého bych se docela klidně obešla. Nebo neobešla? Už asi ne.