Moje první životní lekce

Kdysi dávno, to už je opravdu velice moc let zpátky, pro mne to byla doba krásného a šťastného mládí, kdy jsem si myslela, že mi u nohou leží celý svět a nemůže se mi vůbec nic špatného stát, jsem dostala první velkou životní lekci. Měla jsem kamaráda, který mě připravoval k přijímacím zkouškám z matematiky na vysokou školu. Obdivovala jsem se jeho odvaze a trpělivosti, protože matematika a já, to opravdu nešlo dohromady.

A on to nechápal, lépe řečeno, nechtěl to pochopit, stále doufal, že se mu podaří mi vysvětlit všechny ty různé rovnice o mnoha neznámých, že se mu podaří mě zasvětit do tajů množin a podmnožin. Mohu předem prozradit, že se mu to nepodařilo a nakonec to dokonce i pochopil sám, ale o tomto jsem psát nechtěla. Tento můj kamarád pocházel z docela obyčejné rodiny, on – vysoce nadprůměrně inteligentní, jeho tatínek také, jeho maminka v domácnosti, taková malá, obyčejná, hodně při těle. Jednou jsme se u nich doma učili a jeho maminka pekla koláče. Když přinesla plech čerstvých koláčů do pokoje, jeho tatínek vstal, vzal jí plech z rukou, položil ho na stůl, objal svou ženu kolem ramen a zeptal se mě: „Myslíte si, že je moje žena krásná?“ Zrozpačitěla jsem. Viděla jsem před sebou opravdu docela obyčejnou ženu a nechtěla jsem ho urazit svým hloupým úsudkem. Ale on na odpověď ode mne nečekal, protože ihned pokračoval. „Podívej se, jaké má krásné a zářivé oči.“ Podívala jsem se pozorněji a opravdu, oči této naprosto obyčejné ženy zářily jak světýlka. „Uvědomila sis, že neexistuje ošklivý člověk a že každý je krásný? Lépe řečeno, na každém člověku něco krásného najdeš? Moje žena je docela obyčejná, že si to myslíš?“ Obrátil se na mne. Usmál se. „Vidím to na tobě. Ale podívej se líp. Má opravdu překrásné oči a díky těm nádherným očím jsem si ji také vzal. Někdo má krásná ústa, někdo má krásné vlasy, krásnou chůzi, a ať ten člověk vypadá jakkoliv, vždycky na něm najdeš něco krásného. Jen se musíš umět dívat.“ Ještě jednou jsem se na jeho ženu podívala a najednou jsem před sebou viděla úplně jiného člověka. S krásným pohledem a velmi milým úsměvem. A už mi vůbec nepřipadala obyčejná. Tato maličká příhoda byla pro mne velmi poučná a já jsem na ni doposud nezapomněla.

Proč jsem si na to vzpomněla právě teď? Moje maminka má už hodně let, opravdu hodně, už je ve věku seniora a dožívá se nádherného životního jubilea. Nikdy v životě jsem nežila v blízkosti tak starého člověka, nedovedla jsem si to ani představit, a proto jsem se musela naučit s ní žít. S jejími náladami, s jejími názory, s jejími nemocemi, potížemi, s tím, že musím vařit tak, aby to její žaludek snesl, s tím, že se s ní musím bavit o věcech, které ji zajímají a kterým rozumí, s tím, že dnešní době už tolik nerozumí, že mi někdy položí otázku, na kterou nedovedu odpovědět, že mobil je pro ni strašidlo, počítač považuje za ďábelský vynález a jak je možné, že funguje telefon, se kterým normálně pochoduji po pokoji a nemá nikde zapojenou žádnou šňůru. Opravdu už má hodně let, ale je pořád krásná. Má krásné oči, tmavé vlasy, které teprve teď začínají trochu prokvétat, (na rozdíl od mých vlasů, které si musím barvit), začínají se jí dělat na čele vrásky (jak jí závidím, že teprve začínají), všechno si pamatuje, pozorně sleduje politiku, a i když dnešním poměrům moc nerozumí a nechápe je, všechno sleduje. Já vím, že dnešní svět porovnává s tím svým světem dřívějším, s první republikou, s válečnými roky, vím, že ji děsí ta spousta aut na ulici, zloba a násilí. To všechno vím. Ale toto všechno jsem se musela vedle ní naučit. A ještě jednu velice důležitou věc jsem se naučila. Nejenom mládí je krásné, i stáří má svůj půvab. I starý člověk je krásný. Vlastně tak, jak řekl tehdy tatínek mého kamaráda, nikdo není ošklivý, každý člověk je nějakým způsobem krásný. A nemusí mít ani žádné plastiky. Stačí jenom si na něm to krásné najít. Snad jenom povaha může člověka hyzdit. Ale o tom raději až někdy jindy.