Karty nelžou

Když se tak někdy dívám na inzeráty, nestačím se divit, kolik je nabídek na vykládání karet, kolik se vyskytlo různých vykladačů osudů z ruky, z hvězd, případně čajových lístků a já nevím z čeho všeho. Nabyla jsem dojmu, že osud se dá vyložit prakticky ze všeho možného i nemožného. Jednou jsem v novinách napočítala takových inzerátů deset na jedné stránce. A to se nezmiňuji o tom, že i v televizi každý den mě nabádají, abych zavolala na neznámé číslo, kde mi zaručeně vyloží můj osud z tarotových karet, pokud ovšem mám tolik peněz, abych měla možnost protelefonovat tisíce, protože každá započatá minuta se účtuje částkou 80,- Kč. Že takový hovor netrvá tři minuty, je mi naprosto jasné. Co mi přichystal tzv. osud, to mě ani tak moc nezajímá, protože to stejně neovlivním. Co bude, to bude.

Ale jednou jsem podlehla přemlouvání přátel a navštívila jsem s nimi kartářku. Stará paní, silně při těle, špatně chodila a okamžitě mezi dveřmi nám řekla, že mužům z karet nevykládá, takže dál mám vstoupit jen já sama. Zvědavost mě přemohla, vstoupila jsem, paní mě usadila proti sobě ke stolu, po stole se rozletěly karty, paní je šikovně znovu sesbírala a kladla mi otázky. Protože nevěřím žádnému výkladu karet, tak jsem si začala vymýšlet. Co já jsem té paní kartářce všechno o sobě nalhala, doposud se za to stydím. A začalo hlavní dějství, paní začala klást na stůl jednu kartu vedle druhé, na některou významně poklepala prstem, „hm, ano, tady něco vidím,“ já jsem tam neviděla nic, jenom nějakou kartu, ale zvědavě jsem ji sledovala. Čekala jsem, že se dozvím, kdy najdu nějaký obrovský poklad, případně kdy pro mne přijede nějaký princ na bílém koni. Kupodivu něco takového jsem neslyšela. Karty už byly skoro všechny vyloženy na stole, paní je pečlivě studovala a pak to začalo. „Tady vidím pro vás nebezpečí, varujte se v životě vysokého tmavovlasého muže“, prohlásila. Byla jsem čerstvě po rozvodu a muže jsem v dohledné době nechtěla ani vidět, ne tak vysoké a tmavovlasé (i když to byl vždycky můj typ). Paní pokračovala: „Budete mít syna, ztratíte syna a potom ho znovu naleznete.“ Upozorňuji, že jsem jí zatajila, že jsem rozvedená a že už syna malého mám. Tvrdila jsem jí, že jsem svobodná a bez závazků. „Vidím kolem vás smrt v 61 letech“, byla další předpověď. Tady jsem už nevydržela mlčet. „Ano, to je možné, dědeček mi zemřel, když mu bylo 61 let, ale to je už dávno.“ „Ne, ne, to teprve bude, já nemluvím o minulosti, toto vás teprve čeká“, okamžitě odpověděla. „A to jako umřu já?“ zeptala jsem se. „Karty mi neřeknou, kdo zemře, karty mi řeknou jenom to, že kolem vás vidím smrt v 61 letech“, znovu zopakovala kartářka svoji předpověď. „A v druhé polovině svého života budete bohatá,“ nakonec prohlásila a dál už nechtěla nic vykládat, že je unavená a vyčerpaná. Jenom si řekla o pět korun. Zajásala jsem, pětikorunu jsem jí s radostí dala a v duchu jsem se smála hlavně tomu, že v druhé polovině života budu bohatá.

Venku jsem se rozesmála. Svým přátelům jsem pochopitelně neprozradila, co všechno mi kartářka předpověděla, navíc jsem to považovala za dobrou zábavu. Po čase jsem zapomněla skoro na všechno, co jsem se dověděla. Až jednou, potkala jsem ve svém životě opravdu vysokého tmavovlasého muže, který několik mých let proměnil v peklo. Obrovské peklo. A já jsem si poprvé vzpomněla na její varování. Trochu jsem se zarazila, ale potom jsem nad tím mávla rukou. „Holka jedna pitomá, přece nebudeš věřit nějakým výmyslům nějaké kartářky, doplatila jsi na vlastní hloupost a dobře ti tak. Tvrdě zaplacená životní zkušenost, třeba se už poučíš.“ Přiznám se, že jsem se nepoučila, jenom je pravdou, že jsem se měla vyhýbat vysokým a tmavovlasým mužům. Přesně tak, jak to předpověděla.

Když jsem potom opravdu na nějakou dobu ztratila vlastního syna a pak ho znovu našla, začala jsem rychle vzpomínat na to, co všechno mi předpověděla. Že budu v druhé polovině svého života bohatá? Tak to jsem už opravdu byla, neoplývala jsem penězi a neoplývám, to v žádném případě, ale zbohatla jsem svými zkušenostmi, hlavně těmi špatnými. Nakonec, kartářka mi netvrdila, že budu mít peníze a předpověď se dá vyložit jakkoliv.

Začala jsem se pomalu, ale jistě zabývat poslední předpovědí – smrtí v 61 letech. Napřed jsem si opravdu myslela, že to mám spočítané jenom do této doby, ale pak jsem se provdala za muže, který byl poněkud starší než já. Bylo mi asi 58, když vážně onemocněl, velmi vážně, jeho stav byl beznadějný a byla to jenom otázka času. Zemřel deset dní po mých 61. narozeninách. Tehdy jsem si na kartářku vzpomněla naposledy. Zjistila jsem, že všechno, co mi předpověděla, se splnilo. Ale stejně si myslím, že by se to vyplnilo i bez předpovědi kartářky, takže už nikdy v životě si nenechám hádat z karet. Ani z čajových lístků nebo z hvězd, co bude, bude a raději nevědět.