Dámy, udělejme si radost. Jen tak.

Ten den byl v kanceláři jako každý jiný. Vyřizovaly jsme různá potvrzení, dávaly dohromady podklady pro mzdy, sem tam některá pronesla nějaký vtip, nezbytná odpolední káva voněla na stole, když najednou se ozvalo zaklepání na dveře a do kanceláře vpadla paní Marie. Zajásaly jsme, paní Marii jsme viděly vždycky velmi rády, protože spolu s ní přicházely nějaké zajímavé historky. Tentokrát ale paní Marie přišla obtěžkána dvěma velkými balíky. „Nabídnete mi kávu?“ zeptala se ihned po pozdravu. Samozřejmě, než si stačila odložit kabát na věšák a dosednout na nabídnutou židli, káva stála před ní na stole.

Zvědavost námi lomcovala. „Už jsme vás dlouho neviděly, stalo se něco?“ „Ale ne, jenom jsem byla utrácet a jsem trochu uchozená, tak jsem si přišla za vámi odpočinout.“ Utrácet? Nestačily jsme se divit. Paní Marii jsme všechny znaly jako velmi šetrnou paní, která každou korunku obrátila několikrát v ruce, než ji byla ochotná za něco vydat. „Tak povídejte, hoříme nedočkavostí,“ spustily jsme na ni a paní Marie se nenechala dlouho pobízet. „Představte si, děvčata, koupila jsem si kabát a klobouk.“ „Vy? A pro sebe? To nebude jen tak, že?“ „Ne, nebylo to opravdu jen tak. Nutně jsem si potřebovala udělat radost,“ odpověděla paní Marie a bez pobízení pokračovala. „Včera odpoledne se můj manžel vyšvihl jak do divadla a nahlásil mi, že je pozvaný do nějaké společnosti. A mne s sebou nevezmeš? Zeptala jsem se ho a jestlipak víte, co mi odpověděl.“ Dramaticky se odmlčela. Paní Marie uměla napínat. „No co odpověděl?“ nevydržely jsme. „Řekl mi, že mě vzít nemůže, protože prý nemám co na sebe,“ vyhrkla paní Marie. „No a co vy?“ „Co já? Dnes ráno jsem vzala spořitelní knížku a celou jsem ji vybrala, zůstalo na ní jenom 30,- Kč, aby ji nezrušili. A šla jsem utrácet. Koupila jsem si kabát a klobouk. Jen tak, pro radost. A z trucu.“ „No, to nám musíte ukázat“. Paní Marie se nenechala dlouho pobízet a za chvíli byly balíky rozbalené a před námi se ocitl krásný tmavohnědý dlouhý kabát a k tomu v té samé barvě klobouk. „Líbí se vám?“ zeptala se nás. „Líbí? Je krásný“, prohlásily jsme svorně, „ale chtělo by to ještě něco.“ „No jo, ještě něco, ale na knížce opravdu už nic nezbylo“, prohlásila paní Marie. „Ne, ne, tak jsme to nemyslely, ono by to chtělo, abyste si ten kabát a klobouk hezky oblékla a domů přišla pěkně nastrojená v novém. Ať manžel vidí.“ Bylo vidět, že tento návrh se paní Marii také zamlouval, takže starý kabát jsme složily do úhledného balíčku, pěkně zabalily, Marii jsme ještě hezky upravily vlasy, trochu přimalovaly rty, ještě klobouk a před námi stála úplně jiná žena. „A vůbec, co vás to vlastně napadlo, takto se vzbouřit?“ „Víte, děvčata, já se nerada hádám a nerada odporuji, takže jsem musela vymyslet něco úplně jiného. A zjistila jsem, že je to docela prima a navíc si ještě udělám radost.“ Paní Marie dopila kávu, vzala balík se starým kabátem, rozloučila se s námi a odešla. Ještě jsme za ní stačily zavolat: „Přijdete nám říct, jak to dopadlo?“ „To víte, že ano“, zavolala.

Jak to dopadlo, to jsme se dozvěděly o něco později. Její manžel ji málem nepoznal, ale pochválil ji, že jí to sluší. Údajně se také opatrně zeptal, kolik zbylo na vkladní knížce, a když mu sdělila, že pouze částka na zachování knížky, tak už raději dál nevyzvídal. Je pravdou, že toto byla sice první, ale ne poslední revolta paní Marie. Když byly doma nějaké neshody, případně se jí manžel nějakým nevhodným způsobem dotkl, nehádala se, řešila to vždycky nějakým dárkem pro radost a na truc. A tak se postupem doby doma ocitl krásný kožich, náušnice, nové boty, kabelka, několikery šaty, halenky, sukně a manžel se jenom divil a divil. Nakonec si na to zvykl, a když nechtěně vypustil nějaké nevhodné slovo, tak se raději už předem zeptal: „A mohu jít nakupovat s tebou?“

Proč jsem si na tuto příhodu vzpomněla? Protože jsem zjistila, že je to opravdu dobrý způsob, jak se zbavit špatné nálady a rozladění. I mně manžel několikrát řekl: „Dnes jsi protivná a máš špatnou náladu. Běž, prosím tě, do města a kup si něco pěkného, nebo s tebou nebude k vydržení. Jenom mi to potom ukaž.“ To víte, že jsem neodmítla, byla bych jedině sama proti sobě a navíc – ono to opravdu funguje. A já doposud léčím smutek a špatnou náladou tím, že si jdu koupit něco jen tak, pro radost. A nemusí to být zrovna pro mne, nemusí to být nějaká drahá věc, stačí mašlička, hračka pro pejska, prostě cokoliv, ale vždycky si něco koupím. Dámy, ještě jste to nezkusily? Vřele doporučuji, udělejte si radost, jen tak.