Až na samé dno

Lenka vytančila z ordinace jak baletka. Celá zářila. Stále jí v hlavě zněla věta paní doktorky. „Čekáte miminko, mladá paní, jste těhotná.“ A ten největší poklad měla schovaný v kabelce – těhotenskou kartu, na které stálo, že je ve třetím měsíci těhotenství. Po čtyřech letech manželství a dvou těhotenstvích, která nedopadla dobře, to byl pro ni nádherný dárek. Nemohla se dočkat, až tuto krásnou zprávu řekne manželovi, určitě bude nadšený. „Tak co? Jak jsi dopadla?“ přivítaly ji v práci nedočkavé kolegyně. „Holky, je to potvrzené, já jsem tak šťastná. Jenom aby to tentokrát dobře dopadlo“, trochu se strachovala. „Neboj, dopadne to dobře“, uklidňovaly ji.

Když přišla domů, položila těhotenskou kartu na stůl tak, aby si jí manžel okamžitě všiml. Těšila se na jeho reakci jako malé dítě. Přišel asi za hodinu a jeho pohled opravdu padl na kartu. „To je co?“ zeptal se. „To je moje těhotenská karta, jsem ve třetím měsíci“, vyhrkla Lenka nedočkavě. „To vidím, umím číst a s kým to máš?“ zeptal se znovu. „Jak, s kým? No přece s tebou.“ Zbledl, zrudl, strčil do ní tak silně, že upadla na zem. Klekl jí na paže, aby se nemohla hýbat, chytil ji za vlasy a začal jí mlátit hlavou o zem. „Jestli si myslíš, že tímto mě k sobě připoutáš, tak to jsi na omylu“, křičel jak smyslů zbavený. Lenka nebyla schopná hrůzou vydat ani hlásek. Jen jí běhala v hlavě myšlenka: „Jestli mě kopne do břicha nebo nějak praští, tak o to dítě přijdu.“ Toho se ale neodvážil. Ještě chvíli ji tahal za vlasy, pak vstal a povídá: „Přestaň se válet po podlaze, nic se ti nestalo, okamžitě vstaň a udělej mi večeři. A varuji tě, jestli to někomu řekneš, dopadne to s tebou hůř.“

Neřekla, styděla se. Pomyšlení, že by se někdo dověděl, že ji manžel bije a dokonce v těhotenství, to by nesnesla. Na druhý den přišla do práce v dlouhých rukávech. „Tobě je zima?“ zeptaly se starostlivě kolegyně. „Jsem nějaká nachlazená“, jenom tiše pronesla. Přece nemůže ukázat, že má paže samou modřinu. Odpoledne pro ni manžel přišel do práce, s úsměvem, s pytlíkem banánů, rozdával úsměvy na všechny strany a žertoval s kolegyněmi. Samozřejmě, že přijímal gratulace jako novopečený tatínek. Nemohla se na něho ani podívat při představě, co ji zase čeká doma. Nečekalo ji ale nic, kupodivu. Choval se normálně, po předcházejícím výbuchu vzteku nebylo ani památky.

A toto divadlo se opakovalo po celou dobu těhotenství. Doma musela být zticha, nesnesl žádný odpor, před lidmi se choval jako nejněžnější manžel. Ale, bohudíky, už na ni nesáhl. Pak přišel velký den D, narodil se chlapeček, krásný a zdravý. Přijel pro ni do porodnice a slavnostně si ji odvezl domů. Bylo vidět, že má opravdu ze syna obrovskou radost. Večer, když už leželi, najednou se k ní otočil, chytil jí ruce a začal jí plivat do obličeje. „To máš za syna, nic jiného si nezasloužíš“, křičel na ni. „A navíc, nezasloužíš si, abys mi tykala, ode dneška si budeme vykat, budeš mi říkat vy, pane. Rozumělas?“ „Ano“, hlesla Lenka. „Neslyšel jsem, jak to máš říct?“ „Ano, pane, jak si přejete“, znovu opakovala. „Tak je to dobře“, prohlásil spokojeně a pustil ji.

Od té doby si opravdu vykali. Na veřejnosti ji nikdy neoslovil, ona ho taky ne, takže nikdo nepřišel na to, že je tady něco nenormálního. Manželství se pomalu, ale jistě, rozpadalo. K synovi měla zakázané se přiblížit, pouze v době, kdy byl v práci, mu dělala chůvu, jinak se to říct nedá, chůvu, která dostávala od manžela pouze 650,- Kč na měsíc. Proč? Protože její mateřská také dělala 650,- Kč a víc si nezaslouží. Nikdy v životě se nikomu nepřiznala k tomu, jak to vlastně v jejím manželství vypadá, stejně to nemělo cenu. Manžel byl člověk, kterému se každý obdivoval a on se opravdu postaral o to, aby Lenku špinil, kde se dalo. Manželství samozřejmě skončilo a po obrovských tahanicích o dítě jí nakonec bylo jejím advokátem doporučeno, ať se dítěte vzdá ve prospěch manžela, protože by to stejně nemělo cenu. Unášel by ho, schovával na neznámých místech a žádné pokuty by nic nevyřešily.

Je pravdou, že tato hrůza poznamenala Lenku na celý další život. Začala být nedůvěřivá, uzavřená, začala se stranit lidí. Jednou, po mnoha letech to už nevydržela a se vším se svěřila jednomu příbuznému. „Jsi lhářka, podvodnice, vymýšlíš si“, byla reakce dotyčného člověka. „Copak něco takového se dá vymyslet?“ „A nakonec, i kdyby to byla pravda, tak tvůj manžel asi určitě velice dobře věděl, proč tě mlátí, já bych tě také bil, kdybys byla moje manželka, protože si nic jiného nezasloužíš.“ To byla opravdu poslední kapka. Lenka se málem zhroutila a nakonec musela sáhnout po antidepresivech. Měla je předepsané od doktorky pro případ nutnosti. Od té doby se úplně uzavřela před světem, začala se čím dál tím více stranit lidí. Nevěřila už vůbec nikomu.

Proč se tehdy neobrátila na kompetentní orgány? Copak to šlo? Ta ostuda, domácí násilí se neuznávalo, to nebyl žádný trestný čin a vždy tady bylo tvrzení proti tvrzení. Žena to většinou prohrávala, neměla šanci ani zastání. Nakonec, ani u nejbližších ne, ne tak u cizích.