Známí, přátelé a kamarádi.

Známých má každý z nás habakuk. Přicházejí, odcházejí ty registruješ jejich přítomnost, řekneš ahoj, nazdar, dobrý den a tím to většinou končí.Jsou křovím v životní show. Tvé pocity při setkáních jsou většinou neosobní stejně jako jejich tváře. Rychle vypadnou z paměti pokud zmizí ze zorného pole. Naproti tomu přátel má člověk v životě už jen přehršel. Rád se s nimi zastavíš, poklábosíš zajdeš na kávu, dobré víno, zkrátka je rád vidíš a dáváš jim to najevo. Když už se s nimi nemůžeš setkat, je ti to trochu líto a vzpomeneš si z jistou dávkou nostalgie na doby, kdy jste spolu prováděli to či ono.

Ale kamarád….  Byla neděle odpoledne. Neděle sice listopadová, ale příjemná jak teplotou, tak polojasným počasím a taky tím, že když nebudu chtít, nemusím na nic ani máknout. Před polednem, protože bylo klidné povětří, (jo zapomněl jsem vám říci, že už mám trochu věkem opotřebované oči, které slzí když do nich fouká studený vítr), jsem vzal psy a šel se projít kolem rybníka. Jsou to tři Roti, samí kluci, dva bratři 9,5 roku, třetí je o rok mladší, ale každý jeden 56 kilo. Jsou sice bojové plemeno, ale už mají asi bojové roky za sebou i když se to nikdy, nikde neprojevilo a jejich největší vášeň nahánět absolutní hrůzu listonošce, už taky není to pravé ořechové. Obešli jsme rybník, trochu jsme si na louce zaskotačili a alou domů. Protože byli vzoroví, na nic jiného ani nikdo z naší rodiny není zvyklý, dostali po kuse psího salámu, já si taky opekl jeden kousek, pojedli jsme a siesta. Najednou se ve mě hnulo svědomí a říkám si : „Nebudeš tak bezcílně lenošit, jako ta němá tvář, běž si něco lehčího rozdělat.“ Šel jsem do pracovny, zapnu notebook a najednou bylo o dvě hodiny více a situace standardní. Psi nastěhováni v pracovně, tak jak bývalo jejich zvykem. Jeden v lenošce na zádech, chrápe jako dva dospělé mužští. Druhý probírá koš na papíry a některou korespondenci, nevím podle čeho to třídí, trhá na minikousky, lépe než řezačka a některou dokonce konzumuje. Třetí leží na podlaze natažen na boku, na dosah ruky-chalkalky a klidně oddechuje ze spánku. Pohoda, visí ve vzduchu, málem ji krájet. Občas škubne tou či onou nohou. Asi se mu zdá, že si hraje na honěnou se srnkami. Co bych za to dal, kdyby to byla pravda. Hrál si skutečně na honičku, ale s paní Zubatou. Aniž otevřel oči, najednou zoufale hlasitě štěkl, asi jako když mu brácha jednou dávno prokousl ucho a přestal dýchat. Finito. Když přijel přítel veterinář, který všechny tři zná od štěňat a prohlédl ho, dali jsme si oba po velké, ale veliké dvoudecovce a on říká : „Tak takhle bych chtěl sklapnout paraple taky. Ve spánku, najedený v dobré společnosti. Celostěnný infarkt. Mám ho vzít sebou? “ "To víš do kafilérie, ti ho přece nedám, to se členům rodiny nedělá." Pomohl mi Barta odnést na jeho brloh a odjel.

Sedl jsem k němu na kraj podušky, opřel se zády o stěnu, nalil jsem si do druhé nohy a najednou cítím ten silný, studený vítr přímo do očí. Reagovaly úplně přesně, slzel jsem jako stará želva. A foukal dobrou hodinu, možná i déle. Jak křehká je naše existence a my s ní zacházíme někdy jako nevědomá hovada. Hlavou mi proběhl sestřih skoro desetiletého souběhu našich životů. Sakra Barte kdo se bude na mě opovržlivě ušklebovat, když budu chtít ať uděláš něco co ti nebylo po chuti? A uměl to dokonale! Zvlášť na každé straně tlamy a krásně při tom zvedal horní pysk až mu bylo vidět špičák. A dělal to vždy na té straně hlavy na kterou jsem mu viděl. Sakra Barte kdo bude udávat základní tón pro vaše psí  trio k doprovodu klekání na místní zvoničce? Sakra Barte tos mi teda neměl dělat, přece víš, že se nerad loučím. Loučit se je tak trochu jako umřít. Položil jsem mu ruku chalkalku na hlavu, drbu ho mezi a za ušima, protože to má moc rád. Děkuji ti kamaráde za náš společný čas, který jsi mi věnoval.

Podvečerní svita pro zvon a psí trio. (Autor : Život.)   P.S.: Ten dirigent byl Bart.