Ještě jednou o bojových psech.

Zdlouhavější počteníčko ze života, nejen pro pejskaře, bez nároku na jakékoliv ohodnocení, kromě skeptického : “Je to kravina“.

Rozhodl jsem se vysypat před Vámi na stůl obsah své paměťové zásuvky se štítkem „zvířata“. Obsah je z větší části ze zdroje „Na vlastní oči“, z té menší přenosem informací „Per os“.

Čas od času se z tisku, nebo jiných sdělovacích prostředků v období kdy není jiná lepší upoutávka posluchačů, nebo čtenářů (nikdo neukrade milion, nespáchá domácí násilí, neodhalí deset let starý protiprávní čin, bez ohledu na presumpci neviny), dovídáme, že tam nebo onde napadl, zohavil nebo bohužel dokonce zabil, pes (jak jinak, než zařazený, nevím sice podle jakých kritérií do bojových plemen), svého pána, kolemjdoucího, nedej Pánbůh dokonce i dítě. Samozřejmě, že Vás asi nezohaví chivava, nebo stájový pinč, ale „agresor“, minimálně over 50 kg.

Měl jsem to štěstí, prožít skoro deset let vedle životů tří rotweilerů (bohužel, už jsou jenom dva), a dám tady k dobru některé originální příhody v souvislostech s jinými mediálně zveřejněnými kauzami. Je to dámy a pánové skutečně o aktivní i pasivní výchově. Tak jako dítě v rodině kopíruje smyslové a později i citové vjemy a to samo o sobě i bez verbální výchovy, tak a není to urážka pro lidstvo, zvířata to dělají stejně. Je-li pán agresivní a zvíře to vidí, je i zvíře agresivní. Je to skutečně jako přes kopírák. Jinak se zvíře chová podle přirozených instinktů, které jsou nebo nejsou, před jeho dospělostí, prostředím a výchovou odfiltrovány. A navíc k tomu všemu mají zvířata neuvěřitelného pamatováka. Posuďte sami.

Ti tři roťani mají své bez ohledu na oplocení přesně ohraničené teritorium,  navenek absolutně respektované, mimo které se chovají jako gentlemani pozvaní na ples abiturientek. Ale uvnitř svého panství ať už v kuchyni, pokoji, kotci, oplocené zahradě, nebo ve výběhu, na pastvině, ohrazené pro ně zcela prostupným oplocením z trubek nebo dřeva, mají zcela jiné priority.

Jdu je jednou, ale to už bude šest let, vyvenčit, ale spíše se pocourat ohradou cca l.5 ha, kde se pasou ještě čtyři koně (domácí) a beran se dvěma ovcemi a jehňátkem (od souseda), který nemá vlastní pastvu. Je třeba říct, že nikdy na takových procházkách uvnitř areálu nejsou na vodítkách. Už když jsem vycházel ze zahrady připadlo mi, že se smečka  drží jaksi pohromadě, což nebylo jejich zvykem. Courali se vždycky halabala jak kdo a kam chtěl. Nicméně než mi to došlo, bylo pozdě. Zvedli nosy k nebi, zavětřili a dali se do běhu. To už jsem věděl, že nebude dobře. Běželi v útvaru jako šipka, špičkou dopředu s absolutním zaměřením trasy na cíl. Když byli od pasoucích se ovcí cca 30 metrů změnila se struktura roje ve smyslu, že ti co běželi na křídlech šipky se vytáhli dopředu a otevřeli tak jakýsi trychtýř. Boční zaútočili na berana, ale ne zuby, nárazem těla ho svalili na zem (50 km/hod. rozběhnutých 60 kg už má nějakou sílu), přiskočili, chrupem ho každý za jednu přední nohu roztáhli na záda, pak doběhl ten co uzavíral trychtýř, skočil mu na krk a žádné trápení. Jedním hryznutím, dospělý beran 120 kg, nestříhané rouno cca 7 cm vysoké. Je třeba říct, že celou tu dobu co se dali do běhu a já věděl, že mají jistý úmysl, jsem řval jako na lesy, všechny ty povely, které znají : „Ke mě, k noze, NESMÍŠ, které ale nikdy nebylo třeba aplikovat, protože my s nimi mluvíme způsobem, jako Brixi vykašli se na to, nechoď tam a podobně a vždycky to stačilo a zase od té doby do dneška stačí. Když jsem tam doběhl a bylo to poměrně rychle, seděli kolem padlého berana, kolem pobíhajících ovcí a jehněte si ani nevšimli a asi čekali podle jejich chování a pohledů pochvalu. No nedostali ji, ale nebyli ani potrestáni. Akorát jsem jim řekl se zdrcující intonací v hlase :“Nedobré psiska, styďte se!“ Podle toho jak se táhli domů, s hlavou u země vím, že přesně věděli o co jde.  Za berana i když se pásl na cizím pozemku dostal majitel zaplaceno, (jako pomluvu musím říct, že z klobás, které z něho udělal, nám ani psům ochutnat nedonesl), ale několik dní před zvířecím incidentem, se prý nechal v hospodě slyšet, že beran potrkal a zahnal na ústup jednoho ze psů, kteří se v ohradě spolu s koňmi pokojně venčili.

Ti samí roťani na pozdní podzim roku 2003 , již za tmy v dešti, při teplotě mírně nad bod kdy už sněží, přinesli ze zahrady, kde se byli před nocí vydýchat, úplně mokré kotě, které viselo bez hnutí z tlamy jako hadr, a na první pohled se zdálo mrtvé. Přinesl ho samozřejmě jeden z nich, ale způsob jak ho přinesl odpovídal spíše způsobu jakým nosí matky štěňata. Za kůži na krku, položil na zem v kuchyni a všichni ho začali olizovat. Tady chci podotknout, že to jsou sami kluci, tedy psi. Zkrátím. Podchlazený, vyzáblý kocourek je dneska díky veterináři, ke kterému jsme ho hned tenkrát večer dopravili, krásný 6-ti kg kocour, který si spokojeně, žije spolu s roťanama, ale bohužel už je dospělý a nehrají si spolu, jako ty první roky.

Tragický je případ dítěte bohužel zabitého cca v roce 2002, který proběhl všemi sdělovacími prostředky a vyvolal mohutnou hysterii. Rottweiler vyběhl otevřenými vrátky v okamžiku, kdy šel okolo osmiletý chlapec, bezdůvodně ho napadl a způsobil mu se životem neslučitelná zranění. V tomto okamžiku je to tragédie bez jakéhokoliv komentáře. Po asi půl roce se nechali slyšet sousedé z domku odnaproti domova již utraceného zvířete, že postižený chlapec po každé, když šel okolo, psa dráždil, a když pes stál na plotě, tak jako to psi dělávají, tloukl ho klackem přes přední tlapy. Oběma to již život samozřejmě nevrátí. Důvod k anomálnímu chování zvířete je vždycky něco, co si zvíře nese sebou v paměti a při vhodné příležitosti odstartuje jako rozbuška někdy i tragédii.

Jeden z přátel naší rodiny je zvěrolékař velkých zvířat. Už jsem se o něm zmínil v blogu : http://radislavdvoracek.blog.idnes.cz/c/18583/Znami-pratele-a-kamaradi.html  a jsme všichni rádi, když k nám přijde i jen na návštěvu. A ten se někdy rozpovídá.

Jezdili ke mě do ordinace nezávisle na sobě dva muži, prototypy úspěšných podnikatelů. Exkluzivní oblečení,  drahá auta, jeden měli pitbulteriéra, druhý argentinskou fillu. Nechodili ke mě příliš často, ale když přišli, stálo to za to. Šil jsem jako krejčí, psi byli potrhaní až běda. Prý ho vždycky venku napadl větší pes a protože jeho pes měl náhubek, pokousal ho.  Poprvé, podruhé jsem to zbaštil, ale když se to stalo znovu a ten člověk mi začal vysvětlovat jak hodně mu a za jakoukoliv cenu záleží na tom, aby se pes dostal do formy, pochopil jsem. Asi existují i u nás ilegální psí zápasy. Když přišli znovu, řekl jsem jim na rovinu, že si nepřeji jejich návštěvy a odkázal jsem je na kolegy. A taky jsem tak trochu pochopil, proč pes někdy napadne i svého pána.

Jednou mě zavolali do rodiny na vesnici, abych přijet utratit jejich psa (shodou okolností rottweilera), protože napadl svého pána, prokousl mu pravou ruku nad zápěstím a vykloubil rameno. Dokonce to proběhlo i regionálním tiskem. Volal sám postižený. Přijel jsem tam, pěkný rodinný domek, bezdětní manželé středního věku a 9-ti letý krásný klidný pes. Bylo mi psa líto, protože mi nepřipadal agresivní a nabídl jsem manželům možnost jeho umístění k jiné rodině. Souhlasili s tím. Po týdenním marném snažení o jeho náhradní umístění jsem jim znovu volal jaká je situace a jestli si to nerozmysleli s tím uspáním. Že prý ne. Zase jsem mluvil s mužem. Přijel jsem tam se snahou za každou cenu jim záměr rozmluvit. Tak jako při mé první návštěvě pes se choval absolutně vzorně. Jen jsem si všiml, že kdykoliv vstala žena a něco šla přinést pes byl v klidu, naproti tomu vstal-li její partner pes okamžitě usedl, viditelně ve střehu. Pochopil jsem zase teprve ve chvíli, kdy jsem již uspaného psa vezl v kufru do kafilérie a při té příležitosti jsem svezl na noční směnu do města ženu. Rozplakala se mi v autě a řekla mi jak to všechno bylo. Pes ji totiž vždycky když byl přítomen, bránil. A muž měl tenkrát smůlu, že měl v ruce nějaký kuchyňský nástroj. Vždycky ji bránil, ale vlastně napadl svého pána. Husa byl ten nejsnesitelnější název, kterým jsem ji v duchu počastoval.

Skoro vždycky je všechno jinak než se na první pohled zdá. Skoro vždycky je všechno jinak, než by mělo být. Skoro vždycky to odskáčou ti, co se nedokáží nebo nemohou bránit.

A propos : Napsal jsem co jsem chtěl. Pokud jste pochopili a co mi v článku šlo, nechte si to pro sebe. Pokud ne, nenadávejte mi prosím za to, že jsem se s Vámi chtěl rozdělit o kus života z mého pohledu.