Možná...tady někde...

Další kapitola možná...možná může ukázat mnoho konkrétních míst,ale také může nechat svého čtenáře na pospas fantazii. Nikdy člověk však nezapomněl a nikdy nezapomene místa a krásné chvilky. Zamilované místo je totiž v srdci.

Celý svůj život se učím milovat rozmary přírody. Ještě včera dusno až k zalknutí a dnes? Dnes mraky vytvářejí kouzla na obloze a hrají svou show a nemůže přece vzniknout dobré představení bez opony. Krásná tmavošedá scéna se bude odehrávat na forbíně,protože nebeská opona bude dnes zavřená. Procházím z nábřeží směrem do Vodičkovi ulice a není žádná velká šance,vyhnout se restauraci U Nováků a průchodu do divadla ABC.Vcházím dovnitř skoro po špičkách,je brzo ráno a já bych tolik rád zaslechl,jak se Janouškovi hrnou po schodech z bytu do svého zaměstnání. Možná tady někde vcházela slečna Aťka domů. Chci být svědkem posledního zapomenutého herce,jak se potácí velmi opožděně z šatny divadla a vybírá si vhodnou stranu východu k tramvaji.Musím se pousmát nad bolestí hlavy a ještě možná bude doma vysvětlovat, že si dal maximálně malé pivo, ale každý byl zkárovaný pod obraz a on musel do rána pomáhat uklízet jeviště.V průchodu je milé chladno a nechce se mi tenhle prostor vůbec opustit,možná už ale má kamarádka vyčkává můj příchod, aby přišlo nové souhvězdí vzpomínek a zážitků. Vybírám si snad tu svou vyvolenou tramvaj a míjím krásnou Prahu z jejího středu směr na Strašnice.

Blížím se do té vyvolené ulice a začínám opravdu silně přemýšlet nad Alzheimerovou chorobou. Jinak by nebylo možné, abych při každé návštěvě tápal nad patrem do kterého se nechám transportovat. Ovšem ženy mají šestý smysl a tedy něco jako automatická pračka disponuje chytrým programem....Luboši,do čtvrtého! Ozve se z domovního reproduktoru s mírným uštěpačným posměškem. Pokud drazí čtenáři přemýšlíte, že jsem opomněl sehnat květinu, tak prosím o více důvěry, jsem po této stránce opět vyzbrojen! Poslušně hlásím, růže je tentokrát tmavě rudá.Květomluvě nerozumím a vždy vybírám barvu dle současné chuti na barevný odstín.Vcházím až do obýváku, kde je na konferenčním stolku mnoho novin a také kniha.Já se začetla, postupně jako správná žena,mou osobu Aťka směruje přesně tam, kam potřebuje, ke knihovně kde mi ukazuje několik nových kousků do velké sbírky. Knihy jsou její obrovskou vášní a myslím, že kdyby měla další místnost,byla by až po strop plná knih. Procházím si hřbety jejího bohatství a  není vyhnutí, abych se nezeptal : Atinko, tvůj tatínek byl zlatník? Ptám se proto, že má na prstíku úchvatný zlatý prsten vypadající jako pánský zacvaknutý pásek od kalhot.Nó, jasně...oba tatínkové patřili do tohoto podniku,ale dřív se tomu říkalo klenotnictví.

Trošku váhavě kroutím hlavou a přemýšlím nad další otázkou,abych se vyhnul doteku citlivých míst. Moje hostitelka přeběhla z obýváku do kuchyně a já slyším jen šramot, krájení a cvaknutí rychlovarné konvice a vrznutí příborníku, kde má úkryt můj oblíbený hrníček s podšálkem. Jdu za vůní kávy až do kuchyně a hleďte,je zázračná, stačila úplně změnit oblečení a je tu jako lusknutím prstů krásná hospodyňka. A ještě jeden kámen úrazu,dnes nebudou chlebíčky pro Luboška?

 Co se tak kroutíš chlapče, dneska tu máš kvalitní šunčičku, okurčičku a nebo jestli chceš, je tady polévka. A je tu čas, abych se podíval do druhé kamery, kde si má písmenka čteš právě "Ty "můj čtenáři.

V žádném případě nesmí nikoho ani napadnout, že Luboš je kobylka, kterou láká Atanenky byt jako paseka plná šťavnatých čtyřlístků. Pravdu však dím když říkám, že tady mi chutná nejlépe a vůbec neřeším kombinaci vhodnou pro své tělo, jemuž bych se zavděčil asi nejlépe dietou.Já řekla oba tatínkové viď, ale i maminka patřila do klenotnického podniku. Můj vlastní tatínek Rudolf Janoušek pracoval v klenotnictví " Kůs a Stein", v tomto podniku maminka byla jako účetní. Během války se pan Stein oddělil,nejspíš asi emigroval, protože to byl Žid a zůstal už jen název "Jaroslav Kůs". A to je ten pán Jaroslav ,kterému nebyl náš osud lhostejný a po maminčině návratu z koncentračního tábora se postaral o naši podporu jídlem a financemi a také oblečením.Opravdu nám moc pomohl a maminka se vrátila do firmy, kde došlo ke splynutí duší a já měla náhle dva hotové sourozence. 

Oba jsem je milovala jako vlastní. Ten starší se jmenoval Jaroslav a byl  ročník 1920 a Věra byla ročník 1925.Někdo musí na sourozence čekat a těší se nad kolébkou až mu kamarád vyroste a já je měla hned "hotové" a mohla jsem si s nimi hrát a povídat. 

Další malý bod u kterého přemýšlím, že naše přátelství s Aťkou někdo předem už naplánoval. Moje sestra se jmenuje Markéta a i když jde o ročník 1980,tak je mladší o pět let  tedy u nás obou s Jaroslavem mají sestry svých pět let a vůbec nevadí, zda si tuto osu posunete nahoru či dolů,stále jde o pětiletku.Sourozenci jsou vždycky pokladem a to doslova. V době, kdy jste dětmi si dokážete zavařit společně na parádní polízanici a přitom uvnitř cítíte první setkávání s pravdou ven a nebo tutláním zaměstnávajícím vaše svědomí. Postupně získáváte nějaké ty roky zkušeností a je tu čas dospělosti, můžete se škorpit, sourozenci mohou být čertíci,lotříci a nemusejí zapadat do vašich představ. Možná se dlouho neozvou a vy se tím trápíte a smutek přejde ve vztek a ze vzteku se vynoří obavy a tak to jde dokola až po dlouhých letech uslyšíte drnčet zvonek. Vůbec nevadí zda zvonek telefonu a nebo zrovna u dveří za kterými tak dlouho vyčkáváte. Najednou cítíte tu žhavou kliku,otevírá se před vámi mnoho váhání, ale srdce si zpívá svou a vy s pláčem padáte do náručí té osůbky a bez hlesnutí víte jakou sílu má objetí a přitom nemusíte z úst vydat ani hlásku,jste totiž zase spolu! Odpouštět je prý lidské,kolik tedy svět ukrývá lidí? Věřte mi a klidně milionkrát dokola odpouštějte svým nejbližším, milionkrát dávejte své cenné rady,milionkrát pomáhejte a milionkrát se nechávejte zatracovat.Asi to nebude hned, ale jednou budete zahříváni už jen myšlenkou,že ....možná...tady někde vaši nejbližší rarášci jsou a necháte si od nich líbit cokoliv, hlavně že tu jsou!

Povídáme si o všem, ze stolu v jídelně bere za své poslední šunčička,ale pozor, poslední tah má Aťka. Venku si začínají hrát kapky svůj orchestr na parapet. Můžu si jít ještě před odchodem trošku pokazit zdravíčko na balkón v kuchyni? Ne, tam tě nemůžu pustit, mám tam kamaráda. Co to povídáš a proč si s námi nedal kávu? Nemůže,opět se rozlehne bytem smích. Blízko zábradlí má totiž paní holubová svého malého potomka a ty bys je rušil. Mám je moc ráda a bráním je před ostatními holubi.Ten malinkej je už pěknej kluk a já tu nejsem sama. Každé ráno si je získávám nějakou dobrůtkou a ta rodinka mi mou pozornost vrací jakousi rodinnou atmosférou, že tady...někde...rádi žijeme.