Maminčin osud

Tentokrát Vám chci povídat příběh mé maminky. Život se s ní moc nemazlil už od malička. Potom, co se narodila, se jejím náhradním domovem stal kojenecký ústav. Při odstraňování mateřského znaménka, které ji doktoři z neznámého důvodu doporučili, ji poškodili lícní nerv a přivodili tak trvalé následky – nehybnost pravé tváře.

Jednou do dětského domova přišel manželský pár, který měl

zájem adoptovat si dítě. Vychovatelka ukázala na moji mámu a řekla : „Tu

si neberte, tu nikdo nechce.“ Náš děda ale po tom, co tohle řekla,

věděl, že chce právě naopak jenom ji.

         Za komunistů se ale mamka vrátila zpět. Adoptivní táta totiž

přišel po úraze o nohu a komise rozhodla, že nejsou dále schopni

vychovávat dítě. Maminka mi vyprávěla, že to, co jí doktoři udělali, ji

vlastně provázelo už celé dětství. Ve škole se ji smáli a to, že

vyrůstala celý život v dětském domově, jí moc nepřidalo… Když jsem její

příběh poslouchala, bylo mi smutno. Copak si někdo takový život zaslouží

?
V 16ti letech se rozhodla začít nový život. S babičkou, u

které nějaký čas vyrůstala, se stále stýkaly  a  v roce 1988 se narodil

můj brácha Kuba. Mamka už na svůj hendikep skoro zapomněla a snažila se

ho nevidět. Nebo spíš – naučit se ho přijmout.

         Když  jsem byla ještě miminko, mamka se mnou chodila na

procházky kolem domu. Šla okolo moderního domu v sousedství  a říkala si

: „To je krásný dům.“  Vyprávěla mi, že to bylo, jako by ji k tomu domu

táhl magnet. Když se podívala na jméno na poštovní schránce, málem

zkameněla. Věřili by jste, že právě v tomhle domě  bydleli její

opravdoví rodiče, kteří se jí po porodu vzdali ?

         Když můj brácha slyšel, jak mamka líčí, co se stalo, odešel

zaťukat na dveře toho domu, kde údajně bydleli jeho praví prarodiče.

Otevřely se dveře a Kuba řekl, že je jejich vnuk. „To jsi se ale

chlapečku spletl,“ vyvraceli mu to ti lidé. „Ne ne, takhle se jmenujete?

No tak jsem Váš vnuk !“ trval na svém bráška. Občas mu závidím jeho

odvahu říct, co cítí. Nicméně - udělali mu kakao a pak ho prostě poslali

domů.

         O pár dnů později jsme s mamkou stáli v zelenině, když přišla

paní, která vesele zakřičela : „Hele, to je ten chlapeček, co říkal, že

je náš vnuk !“ Mamka pak ale zjistila, že tahle paní není její maminka.

         Svou mámu ale našla. Dokonce se i setkaly. Říkala, že když na

ni čekala na nádraží, hned poznala, která to je, vlastně skoro vypadala,

jako ona. Byt měla zařízený přesně tak, jako jsme měli my. Ten den

zjistila, jak to všechno bylo, ale kdo ví, jestli to byla pravda.

Dostala  moji a bráchovu fotku a říkala, že se ozve. O Vánocích toho

roku ale mamka dostala dopis, ve kterém poslala zpět naše fotky. Maminka

říká, že v dopisu bylo něco tak zlého, že se ho po dvou měsících čtení a

slz musela zbavit. Nevím, co v něm stálo a myslím, že to nechci vědět.

         Vybavuje se mi ještě jedna osudná příhoda : jednou si brácha

zapomněl svačinu a tak mě mamka posadila do kočárku a jely jsme mu ji

dovézt. Odpoledne donesl ze školy poznámku a mamka ho našla brečet ve

vaně. Řekl, že se mu děti smály, že má ošklivou maminku. To byl právě

moment, který mamku donutil odhodlat se pro změnu.

         Podstoupila proto několik operací, které ale nepomohly a skoro

nic nezměnily. Když jednou listovala v časopise, oslovil ji článek psaný

docentem Fárou a protože na ní působil dojmem, že jí ten člověk snad

dokonce rozumí, rozhodla se mu proto napsat o tom, co ji trápí. Protože

věděla, že on je právě ten, který by ji mohl zase vrátit to, co ji v

kojeneckém ústavu vzali, sebrala veškerou odvahu a dopis poslala.

         Možná vám to při čtení v dnešní době připadá, jako že je

takový zákrok obvyklá věc, ale  před 18ti lety nebyly žádné kosmetické a

plastické úpravy běžné. Všichni jí říkali, že jí přece nikdy nemůže

docent odepsat. Mamka ale neposlouchala, držela se své víry a prostě to

zkusila.

         Do 14ti dnů opravdu dostala odpověď a na pozvání se vydala do

pražské nemocnice. Tam ale zjistila, že objednací doba jsou 3 roky.

Doktor ale poznal, že odchází zklamaná a protože věděl, kolik let už na

nějaký zázrak čeká, řekl vskutku kouzelné zaklínadlo : „Přijeďte v

pondělí.“

         Operace dopadla dobře, maminčin stav se zlepšil, ale stále je

přesvědčená, že je s mimikou na její tváři něco špatně.  Možná je tenhle

její dojem způsoben tím, že je těmi léty poznamenaná natolik, že se

neumí vnímat krásná. A možná je náš dojem z ní způsoben zas tím, že víc,

než tvář, je vidět její duše a že jsme všichni očekávanou změnu

vyhlíželi a je pro nás víc zřejmá, než pro ni samotnou.

         Jak jsem říkala už na začátku, maminka musela zažít hrozné

věci, kterými si nikdo nezaslouží projít.  Svou roli mámy zvládá na

jedničku a i přes všechno, co jí určitě pořád  trápí, jí stále říkám :

„Maminko, jsi krásná !“ Protože je to přeci pravda ! Má zlaté srdce a

hodnou duši a za nic na světě bych jí nevyměnila. Miluji ji z celého

srdce a vždycky se budu snažit, aby byla šťastná a dávat pozor na její

srdce, které ji už spousta lidí pošlapala…

Teri Eger,  2013.