Jak jsem se stal pověrčivým

Můj život ubíhal celkem hladce, bez vnějších nadpřirozených vlivů a vjemů a v podstatě mi nic nescházelo. Žil jsem, jedl jsem, pil jsem, v klidu spal, o něco méně v klidu se probouzel (protože se mi nechtělo), užíval jsem si krás přírody a všech dobrých skutků, co mě denně potkávaly... až do té doby, než se k nám nastěhovala babička...

Nic proti té milé staré paní, chraň Bůh ! Je matkou mého otce a můj vzor. Už dávno jsem uhasil její touhu učit mě háčkovat a od té doby mezi námi vlastně není jediná překážka. Uklidňuje mě stříbro jejích vlasů, pod kterým dřímá moudrost dvaaosmdesáti let a její úsměv nabíjí celé široké okolí optimismem.

       Proč si tedy nevyjít s tak milou dámou na procházku do parku ? Nabídnul jsem jí své rámě a plujeme si to ulicí, která přesně odpovídá nedělnímu odpoledni zalitému sluncem, i když je vlastně úterý. "Dobrý den," kýváme mile kolemjdoucím na pozdrav a všichni úsměv opětují. "Dobrý den, pane drogisto," mávnu na pana drogistu a on na mě. "Dobrý den, paní lékárníková," ukláním se jemně na stranu a paní lékárníkové se objeví ve tváři ďolíček.

       "Kriste Pane !" vykřikne babička a zmateně se začne osahávat. Vlítla jí pod kabát vosa, nebo co ? "Co se stalo, babi ?" ptám se. "Kominík ! Támhle jde kominík ! Já bláhová si vzala bundu na zip !" lamentuje zoufale a vypadá to, že přišla její poslední hodinka. "Ha !" vydechla nakonec s vítěznou úlevou a z kabelky vytahuje obrovský kostěný knoflík, co zřejmě odstřihla z dědova starého baloňáku. "Mám ho !" třímá kulatou záchranu a šibalsky mrká.

"Babi, já se leknul !" kroutím hlavou pobaveně. Ale babiččina spokojenost mě naprosto odzbrojila. "Tomáši !" zaječela babička z ničeho nic, až jsem nadskočil. "Tomáši ! A kde máš knoflík ty ?!" začala mě prohledávat. "Nevím, nemám, stačí ten tvůj, ne ?" obracím oči v sloup. "Nestačí ! Tomáši ! Kalhoty ! Okamžitě se chyť za knoflík, nebo bude po mě ! Ty nevíš, že se musíš chytit za knoflík, když jde kolem kominík, jinak budeš mít smůlu ?!" piští hystericky babička a mě to donutilo vyhrnout bundu, vykasat svetr, chytit se za knoflík u pasu a držet si ho jako nějaký úchylák !

       "Babi, to stačí..." rezignuju zoufale. Nikdy jsem se za knoflík nechytal a všechno se mi dařilo, tak neboj," pokouším se babičku uklidnit. Naštěstí kominík zmizel za rohem, takže babička svolila, abych se upravil a šly jsme dál.

       "Pozor !" zařvala najednou zběsile. "Tomáši, pozor ! Nesmíš projít pod tím žebříkem ! Nosí to smůlu !" křižuje se. "Babi, jsem tapetář, pod štaflemi se motám věčně !" namítám pobaveně. "To je jiný !" zařvala znova a strhla mě za rukáv, div jsem neskončil na zemi. "Musíš dávat pozor," dodala už s klidem v hlase a oprášila si dlaně o sebe, jako by právě zabila tříkilovou masařku.

       "Zavři oči a otoč se !" zasýpala z ničeho nic babička a s hrůzou si zakryla obličej. "Co je ? ? ?" rozhlížím se zoufale. "Kočka ! Támhle jde černá kočka ! Pojď jinudy !" zavelela a ukazovala třesoucím se prstem směrem k malému chlupatému nebezpečí. "Babi, má bílý ponožky !" směju se. Babička roztáhne prsty a škvírkou zkoumá kočku domácí. "Nemá ! ! !" zařvala a hysterie v jejím obličeji varuje před infarktem. "Nemá, Tomáši a já se na ni koukla !" běduje a tluče do mě malými pěstičkami za to, že jsem si z ní udělal legraci. "Teď budeme mít špatný den ! Za to můžeš ty ! Jdu domů !" nadává a legračním krokem ala hop a skok si to štráduje zpátky.

       Nezbývá mi nic jiného, než ji následovat. Se svěšenými rameny jdu pomalu za ní. Jáááu ! Zvrtnul se mi kotník na obrubníku. Do háje... Po pár krocích kde se vzala, tu se vzala, ze dvora vyskočila fotbalová mičuda a namířila si to přímo do mého obličeje ! "Promiňte," chytil se úlekem za pusu rezavý hošík. "To nic," mávnul jsem rukou a druhou si mnul postižený nos. No je toto... a chtěl jsem říct "možné", ale už jsem to nedořekl, protože jsem šlápnul do... no jak to slušně... no vy víte do čeho a to už jsem to nevydržel a křičím jako malé dítě : "Babííííí !"

       Babička se otočila : "Lejno ! Jdeme vsadit sportku ! To jsou peníze !" zavýskla radostně a kočka nekočka, táhne mě s opuchlým nosem a hnědou nohou na poštu. A představte si... druhý den ve středečním tahu - NIC ! "To ta kočka !" zavrčela zklamaně babička a praštila mě přes hlavu novinami. Tak já teď nevím a vnáší mi to do duše zmatek - má větší sílu černá kočka samotná, nebo zbytek její stravy na chodníku ? ? ?

Lucienne Altmanová  2013

Nalaďte si právě teď vysílání :

www.fenixradio.net/online-vysilani.php