Nahatí politici aneb o loutkách

Císař je nahý, zvolalo nevinné dítko ve známé pohádce. Politici jsou nazí, můžeme zvolat my všichni. Ano, je to tak. Je to možná nechutné, co se skrývalo pod povrchem, ale buďme rádi za tato odhalení. Ono už je v této chvíli tak trochu jedno, jak jednotlivé kauzy vlastně dopadnou. Podstatou je odhalený princip.

Ve výpočetní technice se používá způsob zapojení periférií v režimu master (pán) – slave (otrok).  Takhle funguje například tiskárna nebo mnoho zařízení typu USB. Master zcela řídí funkci slave. Ten může nejvýše oznámit svůj stav formou hlášení busy (zaneprázdněn).  Jinak nemůže nic, jen plní úkoly master. Za to se mu dostává odměny ve formě dat či napájení.

Stejně tak funguje i naše politika. Master (obyčejně muž v pozadí) řídí jednoho či více slave (nějaký politik na libovolné úrovni).  Což je daný stav.  Význam politika na úrovni slave je tedy předat myšlenky mastera. Tak jako počítač tiskne na tiskárnu. Její inteligence není až tak vysoká, zato svědomitě plní uložené úkoly. Pro uživatele (veřejnost) pilně reprodukuje data svého pána. Ano, také má nějaké vlastnosti typu autotest, v některých případech i určitou autonomní multifunkci (kopírování). Vždy však to zásadní, co sděluje ven, je od řídícího pána. Zkrátka otrocké postavení.

Pokud jsem v postavení otroka, pak jsem v lidských dějinách vždy byl předmětem pohrdání, nejvýše soucitu s těžkým údělem. Nic jiného mě nečekalo. A stejně tak je tomu i s pány dotčenými politiky. I když se desetkrát, stokrát nebo tisíckrát vyviní, vypálený cejch jim stejně zůstane.  Tak jako tomu otrokovi. A co hůř, otrok se mohl svoji prací nebo mimořádným činem z postavení otroka výjimečně dostat pryč. Tuto šanci politici nemají. Vykoupit by je museli jejich voliči.

Je až úsměvné pozorovat, jak politici obhajují neobhajitelné. Svoji naivní představu, že oni jsou páni. Nikoliv jen výkonná kolečka v mechanizmu mnohem rozsáhlejším.  Ztráta reality, pocit, že jako kolečko budíku řídím hodiny, to je svým způsobem fascinující. Bohužel, ztrátu kontaktu s realitou lze pozorovat na všech úrovních, nejen u těch nejvíce dotčených.

Proč tomu tak je? Je to jednoduché. Jde o princip fungování všech politických stran v této republice a personální složení jejich členů. Politika nejde dělat bez peněz. I na komunální úrovni peníze potřebuju. Abych je získal, musím od někoho inkasovat. Inkasovat mohu jen od bohatých, tj. podnikatelů. Pokud jsem sám podnikatel, nemohu do politiky, protože bych se díky střetu zájmů mnohdy odříznul od státních (obecních) zakázek. A tyto zakázky do značné míry mohou nepřímo platit politickou kariéru. Potřebuji tedy někoho, kdo mi to přihraje a já ho odměním.  Už na komunální  úrovni vzniká model master – slave.

Master se dohodne se skupinkou lidí, ochotných fungovat ve funkci slave. Sestava se vhodně doplní  důvěryhodnými  osobami (na komunální úrovni nejlépe doktoři, učitelé apod.) a sestaví se volební kandidátka. Než osoby důvěryhodné zjistí, o co jde, už je většinou pozdě.  Do dalšího volebního období radši ani nejdou. Pokud se náhodou vyskytne někdo, kdo v režimu slave odmítá fungovat, je jako zlobivá periférie odpojen od zdrojů.   Vše se děje v příšeří, hlavně se nesmí o tom mluvit. Systém je pak funkční a generuje to, co na špici působí nevolnost celému národu.

Co s tím? Systém jako takový nelze hned změnit. Existuje jediná cesta. Odhalovat jej. Maximální průhlednost a co nejvíce světla. Nic víc není pro tento systém zničující, než když se master odhalí a lidově řečeno „odkope“. Pak totiž systém kolabuje a nemůže fungovat.

Protože politik přece nikdy nemůže připustit, že je jen něčí otrok.  Může v tomto smyslu „bojovat do posledního dechu“, řečeno s panem Bémem, ale stejně je za loutku. Bojující, jenže visící na ručce koťátka Janouška. V loutkovém divadle by se panu B. hodila role Škrholy.  Každý další krok jen utvrzuje diváky, jak mu ta role sedí.

Proto my všichni máme obrovskou moc. Jako diváci odměníme daný kus po zásluze. Můžeme chtít informace, máme svobodný tisk, internet, blogy atd.. I loutkař se díky nám musí ukázat.

Chce to jen jediné – vytrvat. Každá žumpa se dá vyčerpat. Jen je nutno stále čerpat a nedbat na smrad nebo občasné ucpání sací trubky. Vzhledem k opakovanému přítoku je taky nutné proces pravidelně opakovat. Tak jako v běžném životě.