Misijní výjezd na Ukrajinu – silné emoce a příběhy lidí se nás dotýkaly každý den

Ukrajina - chudá země plná kontrastů. Ukrajina - místo s úžasnými lidmi. Ukrajina - má láska, která mě nutí stále se vracet a pomáhat tam, kde je to třeba!

Vyjíždíme vlakem z plzeňského hlavního nádraží na naší nejdelší cestu vlakem. Čeká nás 16 hodin v lůžkovém vagónu, až na vlakové nádraží ukrajinského města Chop. Cesta zdá se být nekonečná, cestujeme jako mezinárodní tým ve složení Čech, Němec, Brazilka, Američan a Lotyška. Nejedná se o běžnou cestu, naše výprava má za cíl pomáhat v dětských domovech na Ukrajině. V lůžkovém kupé máme tašky, velké pytle a krabice plné hraček, plyšáků, sladkostí, oblečení, potřeb do školy a aktovek. Naše kupé je až po strop zaplněno těmito věcmi. Přes okno nejde téměř vidět. Ano, trochu nepohodlná cesta, ale i přesto se nám cestuje s dobrou náladou.

Druhý den brzo ráno přijíždíme do cíle. Na nádraží vyhazujeme oknem ven pytle, krabice a pomalu vyprazdňujeme až po strop plné kupé. Hovoříme mezi sebou mezinárodní angličtinou, nejde si nevšimnout očí lidí kolem. Takřka stoprocentně působíme jako exoti. Brazilka a Američan na Ukrajině a ještě na špinavém, zaprášeném vlakovém nádraží…

Vlakové nádraží je rozděleno, procházíme přes celní kontrolu. Chvíli to trvá, Američana a Brazilku lustrují celníci. Asi po 20 minutách telefonátů, ověřování a doptávání se v ukrajinštině, čemuž Brazilka absolutně nerozumí (celníci pro změnu neumí anglicky), to celníci vzdávají. Brazilka dostává razítko do pasu a pouští nás - exoty - dál. Vida, podařilo se! Bohužel opět je tady další šok - v hale postávají 4 muži v černých kožených bundách a vybírají od lidí, kteří přijíždějí z ciziny peníze. Téměř každý přijíždějící odevzdává částku. Ukrajinci přijíždějící ze Slovenska tuto částku dávají automaticky. Vidím, jak kdosi letmo - za chůze dává 20 euro, jiný zase 30 euro. Nám se tito na pohled silní a urostlí muži v černých kožených bundách nelíbí. Jdeme tedy jako skupina dál přes halu. Muži nás postupně oslovují, nastavují ruku, my říkáme anglicky „nerozumíme“ a jdeme s plnýma rukama nákladu a velkými batohy na zádech rychle jako skupina dál. Uff, trochu jsme vyvolali chaos a zmatek, ale prošli jsme.

Před vlakovým nádražím ve stanici Chop nás čekají 3 auta zn. Lada. Dvě osobní a jeden nákladní tranzit, do kterého skládáme všechny ty naše pytle, krabice, krosny, dárky. Řidič nás vřele vítá, lámavou angličtinou říká, že do Užhorodu na náš hotel to je 20 minut. Zhruba po 2 minutách jízdy nás dojíždí auto a agresivně najíždí na naši stařičkou Ladu. Po chvíli něco řidič v cizím autě křičí a my zastavujeme. Cizí řidič doslova vytáhne našeho řidiče z auta, párkrát jej pěstí udeří do obličeje a  pak ještě několikrát udeří do přední kapoty auta. Máme strach, tváříme se chladně, snažíme se ničím neprovokovat. Celý tento incident trvá velmi rychle, po chvíli je všemu konec. Náš řidič nastupuje do naší Lady a jedeme dál. Ptá se, zda jsme na vlakovém nádraží něco platili. Celou cestu nadává na jakýsi gang a pak někomu naštvaně telefonuje.

V hotelu už o našem incidentu ví. Omlouvají se a uvádí, že je možné, že bude občas vypadávat elektrický proud. Náš průvodce vypráví o minulosti hotelu. Jedná se o křesťanskou misijní společnost Nehemia, která ve zdejší oblasti působí. V tomto regionu je velmi vysoká nezaměstnanost. Společnost Nehemia tu postavila z křesťanských darů z celého světa hotel, kde zaměstnává křesťany a kde nabízí misionářům zázemí a další služby. Veškeré výnosy pokrývají mzdy zaměstnanců hotelu a dále také přispívají do církve, která peníze v chudém regionu předává přímo potřebným lidem. Náš průvodce hovoří o tom, jak velké byly problémy se stavbou hotelu. Křesťané z principu odmítali dávat úplatky, a proto docházelo k častým výpadkům v dodávkách energie a dalších služeb. V současné době projekt hotelu Nehemia nabízí ubytování a charitativně slouží dál potřebným lidem v regionu. Nabízí stálé zaměstnání, je úzce svázán s místními církvemi, dostává od lidí informace typu, komu a kde je dobré pomoci, kde se vyskytují nové sociálně vyloučené lokality apod.

Druhý den po odpočinku třídíme věci a vyrážíme na první výpravu do dětského domova. V místní tělocvičně dětského domova hrajeme s dětmi hry, vyprávíme o našem mezinárodním týmu a postupně dáváme hračky a oblečení dětem. Některé děti se s námi fotí, protože jsem některým plzeňským dárcům slíbil fotografie z předávání. Slíbil jsem, že věci, které jsem od nich dostal, předám přímo dětem, a že předměty nebudou nikým jiným a nikde přeposílány, distribuovány či předávány. Děti mají radost, chtějí se fotit a tulí se k nám, jako by nás znaly roky. Nyní, s odstupem času již jako zaměstnaný sociální pracovník s pověřením k výkonu sociálně-právní ochraně dětí, si uvědomuji citovou deprivaci, kterou děti z dětských domovů procházejí.

Půlden v dětském domově pomalu končí, nás čeká oběd a cesta do romské osady. Na oběd jdeme do školní jídelny, platíme za oběd v přepočtu cca 10 Kč a dostáváme ukrajinský Boršč. Celý tým se olizuje nad polévkou ze zelí a červené řepy, já naivně hledám kousky masa. Čeká nás návrat na hotel, tentokrát bereme věci každodenní potřeby, oblečení a plyšáky. Pak vyjíždíme do romské osady. Po hodině cesty sjíždíme z asfaltové silnice a autem jedeme dál a dál po nezpevněné komunikaci. Dostáváme se do míst, které s dnešní dobou nemají nic společného. U starých vybydlených domů postávají koně, slepice a děti si hrají s ovcemi. Vidím, jak si jedno dítě hraje s čerstvě narozeným kotětem. Vystupujeme s auta. Během chvíle je u nás doslova dav 20-30 lidí, náš řidič z místní církve se s nimi ukrajinsky domlouvá. Je podzim, některé děti stojí v blátě v sandálkách, jiné děti mají jen promáčené ponožky. Je mi zima, jen to vidím. Vyndávám dětem z pytle boty, ostatní v týmu rozdávají mikiny a další oblečení, dospělí si odnášejí trvanlivé jídlo. Lidé nás postupně oslovují, zvou do svých příbytků a ukazují své soukromí. Děti si s námi hrají, po chvíli přicházejí další cikáni s kytarou a začíná oslava. Celá osada se schází, tančí, zpívá, nás berou mezi sebe a radují se. Ještě nikdy jsem neviděl tolik radostných tváří v tak velké bídě a chudobě. Večer se dostáváme unaveni na hotel, kde nás ve 22 hodin čeká pro nás odložené a ohřáté jídlo z večeře a přátelský personál. Povídají si s námi o místní osadě, říkají příběhy konkrétních lidí, s kým a jak dlouho se spolupracuje, kdo komu zemřel, kdo a jak na tom je.

Další den vyjíždíme do dalšího dětského domova. Jedná se krásnou stavbu, nám to bylo divné hned od začátku. Přivítá nás ředitel a chce, abychom všechny dary a věci dali jemu do skladu. Údajně se to časem rozdá dětem. Nám se to nelíbí, přece jenom jsme každý slíbili, že předáme dary osobně dětem. Po chvíli ředitel domova otáčí, je arogantní, ptá se, jestli máme povolení rozdávat věci zdarma. Balíme všechno zpátky do auta a končíme naši návštěvu. Později, na obědě, se dozvídáme, že se jednalo o státní dětský domov a je velmi pravděpodobné, že by dárky dostali děti pracujících zaměstnanců. Je nám doporučeno navštěvovat pouze nestátní (velmi chudé a často přeplněné) dětské domovy, tak jako předchozí den. Na oběd jsme pozvaní k místnímu faráři, jeho manželka nám připravila těstovinové taštičky plněné domácím sýrem. Uff, jídlo mi vyloženě nechutná, ale jím ze slušnosti samozřejmě vše. Američan si dopřává rajčatového džusu, který si dochucuje přidáním pepře a soli. Brr, dávám si čistou vodu. Asi 50 letý Američan Roger dostává novou přezdívku „Strong men“ (v překladu Silný muž, nebo také Muž co zvládne všechno).

Další den jsme církví pozvaní do rodiny, kde je těžce nemocná umírající žena. Neseme jejím dětem hračky, sladkosti a místní kněz překládá slova Brazilky. Mají spolu dlouhý osobní rozhovor, nerušíme je. Děti jsou za hračky moc rády. Ochotně se fotí, dovádějí s námi, a i přes psychicky náročnou situaci v rodině odcházíme se zvláštním pocitem klidu a paradoxně vnitřní silou jít dál. Odpoledne míříme do dalšího dětského domova, jeho součástí je i škola a my jsme pozváni na hodinu výtvarné výchovy. Děti dostávají hračky, sladkosti a hlavně školní potřeby – aktovky, penály, fixy a pastelky. Podlahu třídy z poloviny pokrývají velmi ošuntělé parkety. U katedry a tabule jsou parkety vytrhané a na podlaze je jen popraskaný beton. Učitelka umí anglicky a tak si s ní povídám. Mezitím si ostatní členové týmu hrají s dětmi a rozdávají jim dárky. Pro naše soukromé sponzory (většinou z Plzně) máme i krátká a vtipná videa s dětmi, která máme pro ně připravené jako poděkování.

Další den objíždíme sociálně slabé oblasti a odlehlé vesnice. Téměř celý týden probíhá ve stejném duchu, v neděli navštěvujeme po sobě 3 místní církve. Celý ten týden byl pro nás velkou inspirací. Upřímně řečeno, fyzicky jsem se vrátil velmi unavený, ale duševně jsem si odnesl něco, o čem velmi rád dodnes hovořím. S některými lidmi zůstávám dál ve spojení, ostatní si nosím dál ve vzpomínkách.

Postupem let (r. 2007, 2008 a 2009) došlo ještě ke třem dalším návštěvám stejného místa. Těžce nemocná žena zemřela. Na hranicích jsme neměli už žádný incident. Děti, které zplnoletily, nově bydlí ve startovacích bytech. Američan Roger dál pije rajčatový džus…

Radim Teodor Bílek